S technologickým pokrokem ruku v ruce

Nevím, jak často se sprchujete vy, ale já dost často. Mám rád vodu, moc mám rád vodu. Trošku za to asi můžou moji rodiče, když mi dopřávali již do útlého věku vanové koupele s veškerým luxusem vany plné hraček. Každopádně se samozřejmě umývám i v místech, kde vana jaksi chybí. Což znamená, že jsem se již setkal s mnoha úžasnými a super, hyper tryskovými sprchovými kouty a pokaždé jsem se s nimi nějak popral a povedlo se mi je uvést do chodu. Až do dnešního rána jsem na sebe mohl být hrdý, jak si s tou technikou a pokrokem notuji, že nezůstávám pozadu. Jenže, když vlezete do sprchového koutu, kde na vás kouká tisíc pět set devět set trysek a jiných udělátek, musí vám z toho jít zákonitě hlava kolem. Pak tedy konečně najdete dva kohouty (já se tedy domnívám, že se jedná o kohouty, kdy jeden reguluje teplotu vody a druhý proud toku vody), zajásáte a začnete s nimi točit a kroutit o 106. A víte co? No nic se neděje - voda na vás necrčí, ani studená! Začnete si lehce zoufat a panikařit. Pak to v kohoutu lupne...no spíše praskne...a to jste tedy na vrcholu veškerého panikaření.
Nezlobte se na mě, ale po ránu jsem na to neměl nervy, takže jsem do podpaží nanesl něco málo tuhého deodorantu, pošplíchal jsem se parfémem a vyrazil jsem do práce...snad bude večer čas na objevnou misi číslo dvě, která už konečně něco objeví;-)

Asi ještě ne...

Čím méně času zbývalo do mého přesunutí se do Prahy, tím více času jsem strávil rozmýšlením a vymýšlením, jak se co nejekonomičtěji sbalit a uvolnit tak co nejrychleji poličky, šuplíky a jiné prostory, které jsem měl až dosud k dispozici. Tak nějak jsem si myslel, že to bude o to jednodušší a méně to bude bolet. Jak jsem tak balil, vybaloval a přebaloval jednotlivá zavazadla, abych je pak mohl zase komletně vyházet a začít od znovu, tak jsem si pouštěl music of my heart a bylo mi fakt dobře. Až do chvíle, než mi někdo zavolal, napsal zprávu a nebo dorazil do bytu. Stačil jeden pohled do té utrápené tváře a bylo mi jasné, že zmizet po anglicku není to nejlepší řešení.

A tak mám v Brně pořád ještě fůru věcí (včetně toho nejcennějšího, co mám, což jsou knížky Terryho Pratchetta - to je prostě srdeční záležitost), které netuším, kdy a kam si odvezu. Ale i když si odvezu úplně všechno, co jsem za těch několik let nashromáždil a dovezl, vím, že tím jsem v brně neskončil (a tak nějak doufám, že ani Brno neskončilo se mnou...).

Takže, děcka, hlavu vzhůru, úsměv na rty a no stress - já se vrátím a se mnou...se mnou přijde zase ten vystrašený čecháček, ze kterého si budete zase dělat legraci a dobírat si ho, učit ho mluvit pořádně a nezpívat, vysvětlovat mu, co to znamená "sraz na nádru" a nebo "na čáře"...

Jo, to byly časy!