Zatočila se mi hlava a probral jsem se na zemi někde mezi barem a šachovým stolkem. Nebylo to způsobeno přemírou alkoholu v žíle ani pocitem blaha z nečekaného přívalu citu. Vlastně za to mohla jedna facka. Jediná facka, co mě spražila i zchladila zároveň. Přišla nečekaně a navíc - pokud někdo měl dát někomu facku, aby se probral, byl jsem to já!!!
Bylo mi špatně tak, že jsem se nemohl skoro ani hýbat...psychicky jsem chtěl skákat přes kaluže, ale fyzicky nešlo ani zavázat si tkaničku u boty. To málo stačilo, aby se z obsahu zpráv mého mobilu stalo veřejné tajemství. A to jsem neunesl. I když se ukázalo, že mám důvod zpytovat svědomí a stydět se (při pohledu z určitého pohledu). Přesto se mi má chyba jevila mnohem menší, nežli jeho provinění se.
Bylo zbytečné vynakládat potom jakékoliv síly na cokoliv. Lze to nazývat "záchrannou akcí" či "slepováním střepů", ale výsledek je stejný - absolutní nula, prázdno, zklamání, pocit křivdy a zrady a jen sám bůh ví, čeho ještě. ale stalo se.
A jsem za to rád - pokud to nepřišlo teď, přišlo by to později. O chvilku. A i ta chvilka by mi mohla být osudná - nám oběma...
Tak si, Píďo, užívej všeho, co ti osud do cesty postaví a nabídne, protože co tě nezabije, to ti dodá sil do dalších dnů...
