neděle 20. prosince 2009

Peřeje

Nechci být takový a přece jsem
životem jdu si rovnou za nosem
nedívám se vlevo ani vpravo
a rád bych zařval - kde jsi moje Evo!?

Kde jsou mé plány, co načrtl jsem kdysi
a co za druh života přede mnou tu visí
kde dříve byla jen přímá rovná cesta
tam projíždím zatáčkou - pátou ze sta

Ač do teď na koni musím z něj slézt
a hezky po svých dvoukolák osudu vézt
však co se nemění je lehký úsměv na rtech
a slova k večeři v těch stále stejných partech

Raději snům zavřu všechny dveře
a jen si počkám, co udělá ta peřej
s mým životem...

Týden, co mě fakt potěšil

Mužská ješitnost je fakt něco naprosto neskutečného a navíc někdy dost komplikuje život. Sám jsem toho zářným příkladem a nemohu tak úplně říci, že bych svou ješitnost nejradši sbalil do krabičky a hodil pod vlak. Občas mi totiž tahle vlastnost, kterou kdekdo kdekomu vyčítá, ukáže, že jsem ještě na živu a že mám trošku té zdravé lidské hrdosti (v sebe sama).

Začalo to během kafíčka se sekretářkou na katedře historie u nás ve škole. „Ty jsi přibral, že?!“ „Jo, už konečně jím tak nějak normálně a kila jdou nahoru..“ „No všimla jsem si, že máš takové oplácané tváře!“ Po tom, co mi doktor řekl, že jsme podvyživený, to měl být asi kompliment, ale spíše mi to zbytek dne zkomplikovalo – kde jsem mohl, koukal jsem na sebe do zrcadla, abych si potvrdil, že nemám oplácaný obličej…druhý den už bylo zase vše v pořádku, takže jsem byl jen lehce nateklý (doufám, že jen z únavy;-)).

Když už jsem tedy nebyl nateklý, mohl jsem předstoupit před třídu a odprezentovat na semináři z anglické konverzace malou fotoreportáž ze své narozeninové oslavy. Má první otázka zněla jasně – kolik si myslíte, že mi je let? Dokonce i odpověď byla jednoznačná, jen ne potěšující: „Dvacet sedm!?“ No takže děťátka moje dostala ještě jeden pokus, který také nedopadl úplně nejlépe. Jedna slečna totiž i přes název prezentace When I was 23 řekla „Dvacet..?“ No to jsme se alespoň zasmáli všichni a ne jako při té sedmadvacítce! Každopádně od toho dne mne pronásleduje pocit stařeckosti a fotrovatosti.

Den na to jsem byl s kamarádkou v kině. Chodím docela rychle, což už ale všichni, co mě znají, vědí. Takže mě její věta „Tak ty se mě bojíš, že přede mnou utíkáš? Bych se s tebou asi měla přestat bavit!“ To si pak koleduje o panáka, jenže to jsem si bláhově myslel, že je podobných poznámek pro tento týden už dost – no lehce jsem se mýlil.

Zašel jsem totiž následujícího dne za Johankou do práce. Venku už bylo docela mrazivo a přímotop v budce už zase pracoval na plné obrátky. Když jsem došel, měl zrovna pauzu… Sedíme, povídáme si a najednou úplně mimo probírané téma Johanka prohodí:„No co to je, toto. Jsem tu předtím měla tak nějak příjemně a sotva přijdeš ty, je tu vedro k padnutí!“ Tak to se mě tedy dotklo dost!

Chtěl jsem vlastně jen napsat, že mám dosti oprsklé kamarády a přátele a že bych je někdy nejraději přivázal nahaté ke kůlu na Václavském náměstí v Praze, ale zároveň jim za tu drzost musím poděkovat – vždyť mě tím vlastně pokaždé stáhnou zase hezky na zem, když se snažím dosáhnout nebeských výšin a zvětšuje se mi vzdálenost mezi pevnou půdou a mými chodidly…

Prosté leč upřímné – díky!