Co říci více...?

...můj vřelý dík, pánové!

Tím by celý článek mohl skončit, ale bylo to tak úžasné a tak mě to potěšilo na duši, že se musím ještě trošku rozepsat.

Ten den byl velice hektický...vlastně posledních 14 dnů jsem se pořádně nevyspal a nezastavil se v každodenním shonu a v hledání klíče k lepším zítřkům. Cestování mezi Brnem a Prahou (potažmo Příbramí) se stalo běžnou a častou rutinou, která mě ale vysává více, než by se mi líbilo (ne vždy se dá v busu spát...). A ten den to nebylo jiné - nejprve do školy, pak oběhat něco na poště, v bance, na oběd s kamarádem, na promoci ještě lepší kamarádce a pak rychle na bus do Prahy, abych se stihl dostat do Příbrami včas na koncert dalšího kamaráda. Promoce se protáhla, takže na bus to byly docela sprinty. Navíc jsme objížděli zácpu na D1, takže jsme nasbírali cca půl hodinky zpoždění. Pak ještě návštěva v kanceláři na Florenci a pak teprve hurá do Příbrami. Po cestě do mé cílové zastávky jsem se několikrát probudil, abych pak zase mohl několikrát usnout...No když jsem konečně vystoupil, byl jsem spíše zralý do postele, než li na jakýkoliv kulturní program.

Ale ještě že jsem do té čajovny šel. Jednak jsem v místních sklepních prostorech nikdy před tím nebyl, a druhak bych přišel o naprosto božský zážitek. Jsou skutečně někdy chvíle, kdy jsem rád, že mám tak odstáté uši, protože jsem tak mohl vnímat ty tóny kytar a saxofonu mnohem intenzivněji. Dostal jsem se díky pánům Jermanovi, Muláčkovi a Ročňákovi do nebe!

Jazz je mým velice příjemným společníkem, když mi je ouvej i když je mi hej. Nevím, kdy a kde jsem k němu vlastně přišel, protože doma nic takového nikdo nikdy neposlouchal. Asi jsem se tak nějak našli vzájemně. A díky moci osudu za takové setkání, protože jinak bych asi těžko mohl být ve čtvrtek tam, kde jsem byl. Kytaru mám od jakživa naprosto v úctě a skláním s před ní - myslím si, že je to nejdokonalejší hudební nástroj vůbec - takový všestranný a pro všechny. Lze na ni zahrát cokoliv a to se klidně budu hádat;-). Přesvědčil jsem se o tom právě tento večer. Při Time after time jsem se přistihl, že toužím po tom, být s osobou, kterou bezmezně miluji a velice si jí vážím a obdivuji ji (to, že to není opětované, to už je jiná, ale o tom možná někdy jindy...). A pak nám i Kubík zazpíval - což mě dostalo ještě mnohem víc! Už jsem sice Kubu zpívat slyšel, ale nikdy ne takhle... mělo to takový náboj, bylo to plné zkušeností, života, pochopení a energie - no to se těžko popisuje, to se prostě musí zažít!!!

Takže ještě jednou - velice vám pánové děkuji za úžasný audiovizuální zážitek. Již teď se moc těším na nějaké další setkání. Vlili jste mi krev do žil a "nakopli" mě do dalších dnů...a to jsem potřeboval jako sůl.

Mnoho zdaru do vašeho dalšího muzicírování (to není psané s posměšným podtextem, mě prostě jen přišlo, že si to tak užíváte, že je to tak bez křeče a uvolněné, že to jinak prostě nazvat nemohu) a více přátel vaší hudby;-)

P.S.:
Danušku každopádně příště s sebou také vezměte - moc jí to s vámi slušelo;-)

Jak jsem spal se starým kozlem...

Je 7 hodin ráno a již tři a půl hodiny jsem vzhůru - ne zase tak úplně bdělí, ale finguji na nouzový režim a sedím od půl páté v práci. Jsme unavený, děsně moc...nevím, čím přesně to je způsobeno, ale domnívám se, že negativních faktorů bude více...třeba spánkový deficit z celého předchozí týdne (vlastně už z toho týdne před tím...) či nedostatečný přísun energie během dne a nebo že by to bylo způsobeno jen tou poslední nocí? No posuďte sami...

Několik písniček na dobrou noc od našich semifinalistek SS a pak hajdy na kutě. Sundat přebytečné svršky, zachumlat se pod peřinu a zabořit hlavu do toho správného dolíku v polštáři. A pak už jen poslouchat to ticho, které mě chytí něžně za ruku a dovede mě do nejtajnějších zákoutí říše snů...až na to ticho se vše povedlo. Ale to ticho bylo tou nejdůležitější přísadou lektvaru s názvem "Na ex vypít a hned snít". "Ne, ne, ne - jsem mrtvej...jsem mrtvej...fakt jsem mrtvej...no, tak moje první smrt..." U toho by přeci neusl ani mrtvej! Chvilku jsem se pokoušel opít mozek rohlíkem - tedy tím, že jsem se otočil k monitoru počítače mého spolubydlícího zády a oči jsem zatnul pevněji, než když jsem naštvaný a zatínám zuby. Aby byl efekt dokonalý, bylo by třeba nastrkat si do uší špunty na odhlučnění (a nebo žvýkačku, jak to udělal Mr. Bean - nechutné, ale evidentně fungující!), jenže nic podobného po ruce nebylo...
A jak jsem tam tak ležel a snažil se naladit na snovou vlnu, začal jsem přemýšlet a vzpomínat...což jsem absolutně neměl dělat!!! Pocítil jsem tak neodbytnou touhu někoho hladit po tváři, po zádech, po bříšku... má mysl se upnula k myšlence usínání vedle někoho jiného tak pevně, až jsem podvědomě začal hladit prostěradlo vedle sebe. Popadl jsem tedy malý polštář, který jsem dostal od kamarádky k Vánocům, objal jsem ho a něžně jsem si o něj opřel bradu. Když jsem otevřel oči, hleděl jsem do obličeje starého vypelichaného kozla, který se navíc usmíval jak měsíček na hnoji - no nezlobte se, ale s něčím takovým po boku jsem usnout také nemohl.
V největším rozrušení jsem musel vstát z postele a jít se zklidnit sklenicí vody, studené vody. Což mě sice uklidnilo, ale zároveň mi to vlilo do žil novou energii a touha po spánku byla ta tam! Pařící spolubydlící po nějakém čase už nebyl pařící, takže jsem si mohl vyslechnout kus divadelní hry Divadla Járy Cimrmana a když se počítač konečně vypl a monitorem se rozlila temnota typická pro jednu hodinu ranní, otočil jsem se na bok, objal znovu starého vypelichaného kozla a nechal se odmečet do příkrovu noci... Kozel se ale asi během spánku roztahoval a nebo kopal - jinak si totiž nedokážu vysvětlit skutečnost, že ráno ležel na zemi vedle postele. A už vůbec si nedokážu vysvětlit, z čeho jsem tak rozlámaný a nevyspalý... a nebo že by to bylo tím doprovodným programem!?;-)

Srdcem proti zdi..

Těžko mohu s rozbřeskem hvězdy posnídat,// když vše, co jsem kdy měl, jsem ti již stihl dát.// Jako láska, co zmařena je rozumem,// a jako večer, kdy jedeme rum za rumem.// Svět připadá mi jako ráno s kocovinou,//když si život kazím vlastní vinou...

Malá škola vaření...

Nebaví mě to, fakt ne! Mám na mysli vaření pro jednu osobu, pro sebe. Vařím přitom s chutí a rád, ale když vím, že to zase sežeru sám, tak mě to nebaví tolik, jako když vím, že se mnou u toho stolu bude sedět i někdo jiný. Ne že bych se neměl rád, ale jídlo pro jiné připravuji s větší láskou a s mnohem větším nasazením (tu vášeň, kterou do toho vkládám, je nutno vidět a prožít se mnou, protože jinak jsou tyto řádky psané jen tak do větru;-)).

A protože tak rád vařím, sbírám zajímavé recepty (a nebo recepty naprosto nezajímavé, ale zato velice chutné) kde se dá - listuji kuchařkami či časopisy o vaření, odkrývám rodinné poklady mnohých příbuzných či přátel a nebo otravuji své hostitele během návštěv u nich... Poslední zmiňovaný způsob mi přinesl do aktivního kulinaření i cous-cous (asi budu psát česky "kus-kus" - vypadá to divně, ale je to kratší...). Někdo tvrdí, že je to hnus, někdo to miluje a někdo dokonce tvrdí, že je to těstovina. Nebudu nikomu v žádném případě nutit svou zkušenost či svůj názor, ale..:-D. No prostě mně to moc chutnalo! Těstoviny, zelenina, žampiony - myslím, že ideální kombinace na lehké jídlo (i když kus-kus docela zaplácne).

Každopádně nikdy předtím jsem kus-kus nepřipravoval - k tomu mě přiměla až večeře od Šiky. Stalo se tak dnes, když jsem potřeboval rychle vyrobit něco, co bych si mohl dát o pauze na jídlo v práci. A rychle bylo hotovo, to je fakt, ale... nějak neumím odhadnout množství pro jednu osobu (což je také jeden z důvodů. proč nerad vařím sám pro sebe...), takže budu jíst tuhle vtipnou těstovinu, co vypadá jak hrubozrný písek, asi celý víkend a ne jen jedno odpoledne! Chutná moc dobře, o tom samozřejmě není pochyb (pochválit se musím, protože - kdo jiný by to udělal za mně...), ale čeho je moc, toho je příliš - ať to chutná sebelépe. To jsou pak ty chvíle, kdy jsem rád, že sdílím byt ještě s dalšími 5 lidmi :-D.

Ať se vám vždy zdaří to, co děláte...a kdyby se vám nechtělo vařit - ozvěte se;-)

Nevím jak, ale je to tak...;-)

Už jsem dlouho nic neposlal do světa virtuálních novinek (nebo novinkových virtulek?), ale v žádném případě to nebylo způsobeno tím, že by nebylo o čem psát...ba naopak - dělo se toho tolik, že prostě jen nebyl čas.


Třeba dnes - dnes jsem se vydal na studijní oddělení pro potvrzení o studiu. Jeden malý papírek, na který se od začátku semestru stojí hodinové (téměř) fronty a jeho vydání zabere maximálně 50 vteřin (včetně orazítkování a opodpisování). Vdal jsem se tedy z bytu s časovou rezervou, abych dorazil na pozdější schůzku s prací v předem stanovený čas. A ejhle - na studijním nikdo nebyl! Respektive nikdo nestál ve frontě na cokoliv, natož na potvrzení o studiu, takže má návštěva tohoto nejméně oblíbeného oddělení na škole trvala 48 vteřin (přesně!).

Pak tedy hurá do třetího patra (hezky po schodech, protože..bych musel dlouho čekat na výtah) za sekretářkou, u níž jsem si měl vyzvednout svůj language passport. Projel jsem všechny 4 hromádky passportů dvakrát, ale ten svůj pas jsem nenašel. A jelikož daná vyučující, která mě k sekretářce odkázala, zrovna měla hodinu, byl jsem tam lehce zbytečně...

Co tedy se získaným časem? Vyšplhal jsem tedy až do 6. patra (o pět po schodech), že oblažím svou přítomností sekretářku katedry historie... tam mě ale přivítal lísteček s nápisem RUM, vlastně jinak - RMU :-(. No tak nic, vydal jsem se tedy do práce...u dvě hodiny dříve, než bylo potřeba... Ani kolegyně neměla z mé přítomnosti moc velkou radost, tak si nejsem jistý, jestli mám vlastně k tomu úsměvu, co se mi rozlévá po tváří, důvod..;-)