Letadlem a nebo busem? Zkus to kousek klusem;-)

Čím jsem starší, tím méně snadno dokáži pochopit některé věci...třeba, jak je možné, že zkrachuje letecká společnost, jakou je SkyEurope, když si pak přečtu v novinách, že o peníze přišly desetitisíce klientů - tak když si desetitisíce klientů koupilo letenku, tak ta firma přeci obdržela peníze od desetitisíců klientů, tudíž musí mít spoustu peněz! To samé u jiných společností - když mají na zlaté padáky pro vrcholné manažery, tak jak je možné, že neměly na zaplacení pohledávek smluvním partnerům?! Tady asi přemýšlím nad nesmrtelností brouka, ale vážně mi přijde, že tato záhada nespadá pod Akta X, ale pod Akta Lidská hamižnost, hrabivost, vypočítavost a dělání z lidí idioty.


A proto jsem rád, že je na světě ještě spousta míst, kam se dostanu i autobusem. Třeba takový Amsterdam, Praha, Brno a nebo třeba Podlesí či Paříž. Proč zrovna taková kombinace? No a už jste ve všech těhle městech (no dobře, Podlesí je stále ještě malá víska) byli? Ne?! No tak to byste měli napravit, abychom se měly (my všichni) o čem dál bavit;-). Každopádně mají společné minimálně to, že k tomu, abyste se tam dostali, letadlo a tím pádem ani leteckou společnost, co by mohla zkrachovat, nepotřebujete. Ba co víc - budete li cestovat s někým, koho máte rádi, ještě vás ta jízda busem sblíží a váš vztah upevní a posílí.


Takže hurá někam do kanceláře koupit jízdenky do Paříže nebo třeba do Podlesí a jede se sbližovat a upevňovat!

Po supermarketu jedině autem!

Když jsem byl malý, moc obchodů, kde se nakupovalo s vozíky nebylo. Navíc jen některé vozíky byly vybaveny sedačkou pro děti...A tak jsem prožil dětství bez veselých projížděk po supermarketu nahoře na vozíku. Ale veselých i méně veselých historek na toto téma jsem slyšel nepočítaně. Ale vážně jen slyšel.


V dnešní době se snaží super, hyper a jiné markety nalákat mezi regály celé rodiny i s malými dětmi. Slouží jim k tomu úžasné vozíky třeba ve tvaru malého autíčka, do kterého si dítě sedne a celou dobu nákupu může vesele řídit po celém obchodě. Problém ale nastane v momentě, kdy je nutno auto zaparkovat u kasy a pokračovat dál po svých. Respektive dnes to byl pro jednoho chlapečka problém, velký!


Při vypravování historek o hysterických dětech, které si lehly na zem a kopaly nožičkama kolem sebe, jsem se vždy smál, až jsem se za břicho popadal. Ono s odstupem to přijde vtipné asi každému. Dnes jsem se ale pokusil vžít do role rodiče, kterému něco takového vyvede vlastní dítko. Paní u pokladny vyndala synka z vozíku-autíčka a vysvětlila mu, že autíčko tu musí zaparkovat a nákup donést do auta pěšky. Dítě vše odkývalo a pak začalo kopat do všeho, co bylo poblíž - do matky, do autíčka, do stojanu se sušenkami, do nákupního košíku paní stojící vedle... ten spratek byl jak utržený ze řetězu a lidé okolo se jen usmívali (co také jiného mohli dělat, že?!). Jenže matce úsměv ze rtů zmizel, velice rychle zmizel. A když už pohár trpělivosti přetekl, chytla matka dítko za ruku a pěkně mu nabančila. Ono okřídlené pětadvacet na holou by v tomto případě asi pomohlo stejně málo, jako třikrát přes gatě - výsledek byl totiž absolutně nulový, respektive výsledek byl obrovský, ale evidentně se situace vyvíjela úplně opačným směrem, než rodič zamýšlel. Parchant totiž začal vřískat ještě víc, vydávat nesrozumitelné pazvuky a třepat krom nožiček i ručička - to vše vleže na podlaze! No co už - zoufalá paní zaplatila nákup, všem přítomným se omluvila a pak nákup i s děckem odtáhla kamsi mimo dosah očí i uší nás čumilů.


Když jsem to vyprávěl kamarádům, smáli se všichni do jednoho...a já taky! Už se totiž nemůžu dočkat, až mi takovou scénku předvede vlastní potomek - to mi totiž asi úsměv ztuhne hodně rychle! Tak proč se nesmát alespoň do té doby?!;-)

Doufám...

Život i smrt - je právě v tvé moci je rozsévat v mém světě.
Buď ano, buď ne.
To v tvých dlaních skrývá se ta síla,
ta studnice s živou a mrtvou vodou...
Snad kdyby Jiřík měl tvé dlaně, nemusel by
kvůli Zlatovlásce tolik zakusit.
Stačí pohlazení po mé tváři a chmury jsou pryč
- jak hejno vran když do něj vhodíš kámen.
Pak mám i já tu kouzelnou moc vehnat
ti horkou krev uspokojení do těla.
Leč kde ty chvíle jsou?
Vzal je déšť i letní chlad!
Dáváš sílu života dál jen jemu
- mně nezbývá než li usrkávat včerejší kapičky života
z koberce na podlaze hotelového pokoje.
Ale jak teď on, budu i já zas pít
z tvých životadárných dlaní - jednou.
Doufám...