Jak jsem sebou nechal zaCLOUmat...

Kluci z CLOU se šňůrují po republice a z těch několika málo zastávek se jedna našla i v Brně. Co s volným odpolednem a následným večerem? No přeci hurá na ně, poslechnout si všechny známé songy a ukázat emoce v zuřivém cloumavém tanci (a že jsem prošoupal hned dvoje střevíce...).

Už jsem tuhle kapelu několikrát slyšel, několikrát viděl a několikrát měl tu čest slyšet a vidět zaráz. Tu jejich bandu tvoří 5 lidí a i když tentokrát hráli jen ve čtyřech, jasně ukázali, že jim klubová scéna svědčí a že svojí muziku dělají dobře (soudím tak nejen ze svého soukromého a lehce subjektivního pohledu, ale také z reakcí ostatních návštěvníků koncertu a množství zakoupivších vstupenek a zpívání písní fanoušků společně s CLOUkama). A pak už jen stačilo přidat Dám dělovou ránu a "mou" Lean on my shoulders a bylo vymalováno - domů jsem mohl odjíždět s hřejivým pocitem na těle a s lehkou křečí v rukách a nohách, jak jsme skákali a tleskali a bůh ví, co ještě..:-). Jenže...

...jenže to by nesměli chlapci hrát druhý den v Krnově a tím pádem v Brně nocovat. A tak se stalo, že jsem podnikl výzvědnou výpravu do zákulisí, abych zjistil, co se tedy dnes večer bude pít a pak už to jelo úplně samo (ne, že bych se ožral jak dobytek, ale ostych ze mě spadl jak listí na podzim a pak už to bylo jen "conasrdcitonajazyku" :-D). A tak se z CLOU stali normální kluci, kterých si vážím za to, že tu muziku dělají s láskou a pro potěšení nejen vlastní, nýbrž i naše - což se v dnešní době jen tak nevidí.

A jestli je něco, co mě dokáže dostat vždycky, tak to je upřímná skromnost někoho, kdo dělá něco výjimečného (což hudba bez pochyby je!). A je úplně jedno, jestli se bude jednat o Kubajze (Kubo, promiň - já vím, že to nerad slyšíš a už vůbec bys to nechtěl ani číst, ale když si myslím, že děláš něco dobře, ba dokonce výjimečně, tak tě prostě pochválím!) a nebo Lukema (Petrocka, Stepha, Raeho a nebo Rockyho)...takže když se mě všichni čtyři hoši z kapely zeptali, jak se jim koncert povedl a jak si myslím, že líbil lidem, byla to pro mě ještě navíc pochvala nad všechny pochvaly! Neberou totiž lidi, co na jejich koncert přijdou, jako samozřejmost, umějí si přiznat chyby a vědí, že fanoušci nejsou stádo idiotů a že chybu odhalí také. Ale víte co, kluci? Jsme jenom lidi a chybu občas udělá každý...Osobně si myslím, že by mnohem větší chyba byla, kdybyste to, co děláte tak dobře, dělat přestali (případně to začali dělat jinak...)!

Pánové se mnou tak zacloumali, že jsem jel domů až ve čtyři hodiny ráno...o dvě hodiny později jsem již seděl v autobuse do Prahy, kde mnou bylo pohnuto - o tom ale někdy jindy...;-)

Jak jsem byl varován, ovíněn a lehce oviněn...

Středa je takový děsně zvláštní den. Když si shrnu poslední měsíc, možná dva, tak jsme se většinu důležitých věcí dozvěděl ve středu a nebo jsem ve středu co největší množství věcí pokazil. Většinou jsem ve středu v práci, ale zase nemám školu, takže dobrý:-). A také si většinou ve středu užiji nejvíc legrace a nechám se nejvíc unést do světa snů a fantazie. Třeba jako dnes...

Byl jsem zase od rána v práci. To není ani dobře ani špatně - to je prostě fakt. Dozvěděl jsem se, že někdo vyřešil nelehký úkol za mě, tudíž mám o starost méně a mělo by mi tedy být hej. Jenže není, protože nemám rád, když něco, co mám udělat já, udělá někdo jiný. No nic, to je asi taková moje nějaká úchylka a nebo prokletí. Každopádně po práci se všechno rozeběhlo neskutečným tempem někam, kde to neznám a kde jsem dlouho nebyl. Zažil jsem úžasně impulzivní den a nemám ani slov, abych vám jej mohl přiblížit a zprostřed kovat, i když bych to tak moc chtěl.

Papírového draka jsem na podzim pouštěl naposledy někdy...no někdy hodně dávno. A od té doby zase až dnes. Svítilo sluníčko a listí krásně šustilo pod nohama při každém kroku. Všichni měli ve tváři úsměv od ucha k uchu a vůbec bylo hezky na světě. A pak jsme zalezli do příjemné hospůdky na svařené víno (já měl slabý, ale hooodně slabý groček, ale to neříkejte mé mamince;-)). A co dál? No jelikož už byla tma, když jsme se zahřáli lahodným mokem, a navíc museli někteří z nás za dalšími povinnostmi či radostmi všedního dne, rozdělili jsme se. Rozdělili jsme se tak moc, až jsem zůstal sám...

Ale já jsem kluk šikovná a samostatná a umím si poradit i v takovýchto chvílích. V peněžence mě tížilo přebytečné množství stravenek, takže mé kroky vedly do restaurace s vtipným jménem Veselá Vačice, kde je ale ještě vtipnější personál a naprosto skvělý team kuchyně, takže jsem si pošmákl, jako pokaždé, když ve Vačici jsem (a že tam ty stravenky nechávám docela často). A pak hurá domů...tedy měl jsem to původně v plánu, ale po cestě jsem narazil na malý letáček, který sloužil jako záložka v právě rozečtené knize a který zároveň oznamoval, že se večer hraje dobrá muzika v místní kavárně, kde jsem poslední dobou také pečený vařený. Nikdo tam se mnou nechtěl (přiznávám, že jsem volal jen Věrce...), tudíž jsem se tam v 6 zakempoval sám a sám tu sedím až do teď. Ale to, co se dělo do teď, to je jiný šálek kávy...

Indigo kvartet nám tu hrál krásně dvě hodiny jazz na housle, violu a violoncello. Jsem kulturní barbar, takže i barbar hudební, ale nikdy jsem na smyčcovém kvartetu ani sextetu či jiném počtu nebyl. Stydím se, ale myslím, že o to silnější zážitek to ve mně zanechalo. V kombinaci s lahví bílého vína jsem si opět užil skvělý a pohodový večer, kdy jsem vypnul a nechal se unášet na vlnách tónů a snových vln až ke hvězdám. Přeji si více takových večerů, neboť by to znamenalo, že je všude kolem nás spousta kvalitních a šikovných hudebníků... A ono jich je hodně, jen se někde schovávají (tedy alespoň přede mnou).

Každopádně o tom, že trajdám po hospodách a koncertech v kavárnách, se nesmí dozvědět moje maminka. Ona je tak nějak tři a půl doktora (zdravotní sestra) a dnes mi volala, ať nechodím nikam, kde je více lidí pohromadě (hospody, kavárny, kina, divadla...je divné, že škola na tom seznamu nebyla...:-)). Jenže já neumím sedět doma na zadku - tohle mám určitě po otci a svým způsobem mu za to děkuji;-). Jen na mne padá lehký závoj viny, že nedbám rad své drahé matky a courám se po nocích a po hospodách. Ještě že neexistuje termín mužského rodu pro couru, protože přesně tak by mě mohli všichni nazývat - ale mají smůlu, protože já jsem jen moc hodný, milý, chytrý, hezký, solidní, dochvilný, seriózní,...zbytek si domyslete sami:-D

Někdy je mlčení mnohem, ale mnohem...

"...ty se mnou nemluvíš a to je mi pak jasné, že jsem udělal něco špatně a nebo jsem neudělal to, co jsem udělat měl. Chvilku nad tím přemýšlím, ale brzy mě to přestane bavit, tak jdu raději do hospody a nebo pařím něco na počítači, abych si pročistil hlavu. Však tě to časem zase přejde..."

Kdyby přešlo, bylo by to fajn. Jenže většinou to spíš vystřídá vztek kvůli něčemu jinému. A nebo je to mlčení způsobenou prostě jen únavou a nebo náročným dnem, na jehož konci bych rád slyšel ticho a ne svůj (tvůj) hlas. Chápu, že ve spojení s mým "věčněnasraným" výrazem v obličeji to nemůže ani vést jinam, než li k závěru, že je něco špatně - a můžeš za to ty, protože se tak tvářím právě na tebe (ale zdání klame - jsi nejblíž, tak jsi první na ráně!). A když to vezmeš do důsledků - kdy jsme si naposledy povídali? Hm...? Také už nevíš? Tak vidíš - chyba nebude jen na mém vysílači (a přijímači). Trošku mě to nutí zamyslet se nad smyslem mého bytí s tebou...měl bych se odstěhovat? Bylo by to řešení? Kdy to zjistíme? Myslím, že nám to život ukáže velice brzy...!

...někdy je prostě mlčení jediné možné řešení...protože pokud to začnu řešit jinak, bude to bolet mnohem víc.

Čvacht, čvacht. Šplouchání na maják a jiné pohádky...

Když zaspíte do práce jednou (o půl hodinky), řeknete si, že jste idiot a příště si budete dávat pozor. Když zaspíte příště o více než 3 hodiny a vzbudíte se jen díky mobilnímu telefonu, na který vám neúnavně volají kolegové z jiné pobočky či dokonce šéfová, která má volno, dali byste si (mi) nejraději pár kopanců do zadku! Na druhou stranu - změřte si teplotu a zjistěte, že máte 39,2 a jeďte do té práce,hm?! Já jsem jel, ale raději jsem si měl nafackovat a jet k doktoru! Tam jsem jel tedy až po práci a ačkoliv ve mně sílilo podezření na prasečí (ukrajinskou) chřipku, pan doktor mě uklidnil, že jsem jenom podvyživený. Mé tělo to už nesneslo a raději se takhle "složilo", aby mi ukázalo, jak špatné stravovací návyky mám a jak vražedné tempo běhu životem jsem si zvolil. Takže od pondělí snídám (což je fakt boj, protože něco podobného můj žaludek nezná), svačím (jablko a nebo musli tyčinka se ještě dají), vydatně obědvám (konečně vím, na co dostávám ty stravenky), ještě jednou svačím (banán, chleba s křenovým máslem a listem salátu) a pak tedy ještě večeřím (včera jsem snědl kuřecí řízek a sáček vařené rýže - jsem to pak málem vrhnul, jak moc toho bylo). Takže kdybyste mě někdy potkali, jak zase něco žeru, tak to je jen taková nějaká svačinka, abych se neztrácel lidem před očima;-).

A pak ráno otevřete očka a zjistíte, že sněží... Miluji sníh, ale tohle se sněhem mělo společnou tak maximálně barvu (tedy alespoň na chvilku)! Hned z toho byla taková vrstva, která se velice rychle nechala koly automobilů i přes ni jdoucími lidmi přetransformovat na šílenou čvachtu. Pro ty z vás, kteří máte již ze skříně vyndané zimní boty, to jistě není problém, ale co mají dělat ti, kteří ani zimní obuv nemají (neboť si myslíme, že ve velkoměstě nám bude k ničemu...)?! A když do toho odpoledne ještě zapršelo, přes noc zase nasněžilo a ráno to zmrzlo, to bylo teprve srandovní, jak nejel trolejbus a já zase málem přišel do práce pozdě! :-D

A aby tahle lehce fantaskní realita měla šťastný konec, musím se podělit o jeden pozitivní poznatek... je 4. listopadu, svátek má Karel a do Vánoc nám zbývá již jen 50 dnů. Každopádně pokud se na ně těšíte tak moc, jako já, zajděte si do jakéhokoliv obchodního centra - tam mají Vánoce již teď! A někde mají i sněhuláky;-)