Statusová retrospektiva

heh - snažím se být rozumný, moudrý a vůbec všelijak dospělý...ale vůbec se mi to nedaří tak, jak si moje maminka představovala;-)
...jako malej kluk před vánočním stromečkem, kde na něj čeká vysněná krabice s legem;-)
...it was like shooting a sitting duck...
‎...uf! A je to venku! Jen škoda, že nejsem u toho...
‎...už zase zlobí...;-)
‎...má hlad a zebou ho nožičky
...and I find it kind of funny, I find it kind of sad. The dreams in which I´m dying are the best I´ve ever had. I find it hard to tell you, I find it hard to take - when people run in circles, it´s very, very...mad worl, mad world...
‎...jééhou - šmoulí týden začíná!
je v pytli...
‎...překvápko nebude - nemáme mouku...
Kdo chce na Colours of Ostrava?!!!!!
‎...včera jsem byl nakažen ožratým spacím pytlem a teď si pořád musím zpívaz I can´t help myself...no co to je toto?!
Dnes už toho rozštípal až až, ale včera s tím nějvětším špalkem nehnul...všechno jednou bude!;-)
Jede rozštípat několik špalků a snad se při tom dozví něco, co ho uspokojí...

Sebevědomí naostro a další summer hits

Tomtom a Tom
Cestování autem nebylo nikdy snazší - stačí si nacucnout navigaci na přední sklo vašeho čtyřkolého miláčka a vyrazit do dálek. Jenže se může dostavit háček - když neposloucháte, co vám ta krabička přiblblá říká a vy si odbočujete a sjíždíte v místech, kde se najíždí...třeba na dálnici, když nemáte dálniční známku. Po několika ujetých metrech na placeném úseku silnice se z krabičky po minutě hrobového ticha ozve prosté " POPLATEK". Očekává se, že auto ihned otočíte a zmiznete ze silnice, na které nemáte co dělat! Jenže když se rozhodnete nějaký ten kilometr po dálnici přeci jen ujet, děláte tím malému Tomtomovi bordýlek v hlavičce (vlastně v krabičce) a on pak neví, čí je. Posílá vás pak kdykoliv to je možné, na dálnici, i když jste si znovu navolili, že má hledat cestu po neplacených komunikacích. A jako třešničku na dortu hlásí několikrát po cestě další účastník zájezdu "Poplatek!Ano!"...Takže příště...příště jedeme vlakem!;-)

Voliéra a volný výběh pro všechny!
V těchto vedrech, které nás atakují posledních pár dní, je trošku šílenost vydat se na hudební festival, který je pořádán pod širým nebem a vy víte, že se před tím protivným sluníčkem nikam neschováte. Ale když už si vstupenku koupíte, tak je potřeba se náležitě vyzbrojit a vybavit... Přišlo mi jako inteligentní řešení vzít si plovací šortky se síťkou uvnitř - nebudu se tak pařit ještě v další vrstvě spodního prádla a nebudu mít podivný pocit, že mi něco v kalhotách chybí. paření s "voliérou" je značně příjemné a praktické, protože všechny části těla pak volně dýchají a pohybují se, tudíž se nepřehřívají;-). Všechno v pořádku až do té doby, než se rozhodnete převléci se do kraťasů, které vás nestudí. To byste potom ty trenky i chtěli, ale když je nemáte s sebou, těžko si je upletete z lučního kvítí. A pokud si kupujete kalhoty o kus větší, protože se vám líbí ale nemají vaši velikost, je pohled na podobně oděnou osobu lehce vtipný. A ještě vtipnější bylo zjištění, že se mi u kalhot, ve kterých jsem naostro a pařím na fesťáku o 106, rozjíždí zip u poklopce!

Zapařené sebevědomí
Potřeboval jsem na chvilku vypnout a nic neřešit, nic nedělat, prostě nic...a tak jsem šel z Vršovic na Florenc pěšky, na sluníčku a s holou hlavou. V uších mi zněla Lily Allen a její It´s not fair (asi tak 40x) a říkal jsem si, jakou má ta holka pravdu - není to fér! A také jsem se koukal do výkladních skříní - že jich po cestě bylo spousta. Nejprve jsem se skutečně koukal, co je v nich za hezké věci...a pak jsem zaostřil na obraz, který se ve výlohách odráží - docela hezkej kluk. A pak už jsem se koukal jenom na sebe - rozepnutá košile,zatažené břicho, vypnutý hrudník, kraťasy tak nějak dost nízko a k tomu trenková absence. Kdybych potkal někoho takového na ulici, otočím se - klidně několikrát. Sebevědomí mi stoupalo s každou další výlohou. Najednou mě oslovil jakýsi cizinec - na pohled pěknej kluk, věkově značka ideál, úsměv šibala ve tváři. "Hi, can you help me? I need some money for the train ticket, because I was arrested..." Tak jsem si naivně myslel, že se třeba zeptá, kolik je hodin, nebo si řekne o telefonní číslo...A pak člověk zjistí, že je to našinec, co se snaží obalamutit lidi kravinama a kecama! A pak dorazíte do kanceláře a zjistíte, že máte zapařené nohy...prostě ideální kombinace pro parné letní dny;-)

Ironie osudu a těžký nesouhlas

Abych minimalizoval už tak vzniklé škody, šel jsem s pravdou ven a byl jsem připraven na mnohé. Dostavila se úleva. A pak se také někdo rozhodl vyložit karty na stůl a to, co se poté dostavilo, zase tak úlevné nebylo. Na jednu stranu si člověk cení toho, že s ním ostatní jednají narovinu a v rámci fair play; jenže to je potřeba kontrovat s vlastním zájmem, který je mnohdy opačného ražení. Můžeme brečet, dělat scény, nadávat bohu či osudu, ale bude nám to plat prtné...a tak s tím alespoň silně nesouhlasím a vnitřně bojuji, protože víc dělat prostě nemůžu...dobře, můžu, ale nic dobrého z toho nevzejde.

Na jednu stranu se nemá nic vzdávat předem; když se podíváme z jiného úhlu, nemá cen stahovat kalhoty, když je brod ještě daleko...ale i tak mě to štve, mrzí, cítím zklamání a zlobu a chci ho alespoň vidět!

Maluji si obrázky barvami, které ani slzavý déšť nesmyje...

Co si budeme povídat, že chlapi nepláčou...Řveme jak malé holky s blonďatými copánky na hlavě a myslím, že není důvod ke studu - však projevit emoce je lidské a přirozené. Jen si občas říkám, jestli ty emoce v sobě nedržíme až moc dlouho, než jim dáme volný průběh....

Mnohý by namítal, že jsem čitelný jak otevřená kniha, takže není důvod, proč bych měl jít se svou kůží na trh a něco někomu vyjevovat či projevovat. Jenže...já bych tak moc chtěl vyjevovat! A včera jsem prvně narazil na to, že ne všichni něco takového potřebují. A já si myslel, že tělesná blízkost někoho druhého je něco jako afrodiziakum, které funguje (krom asexuálů) na všechny - bez vyjímky. A ono to tak není. Jsem alibista, jak mi také včera kdosi řekl, takže si říkám, že přesně tahle moje touha, věčně se někoho dotýkat, může za to, že mě někdo poslal do háje...a že jsme bez řečí šel.

Budeme kamarádi...? Doufám v to - ten člověk je tak moc zajímací, tak moc! Ale nedám to hned, ze dne na den...na to nemám koule.

I don´t want to talk, about things we´ve gone through...fucking love!

Něco málo z posledních zmatených týdnů;-)

Létající vafle a kafe za stovku!!!
Mám takovou divnou úchylku - ani nevím, kde se vzala, ale přišla a nechce se jí pryč. Totiž - po obědě mám chuť na kafe. Má to takhle spousta lidí, vím, ale já jsem pak bez kafe naprosto na přesdržku. Nedávno jsem byl na obědě s kamarádkou a hned naproti vývařovně je kavárna Starbucks, kde mi kafe chutná, moc mi chutná. "Ty mi koupíš kafe za stovku!?" Otázka hodná políbení ruky. Při čekání na pokladně mi ušní bubínky protnulo:"Jé, to jsou hrozně dobrý vafle, tohleto." "Tak si je vem k tomu." "Jsi se asi zbláznil, já je nechci." Koupil jsem samozřejmě kafe i vafle, před kavárnou se s kamarádkou loučím, podávám jí vafle a ona si je přes několik málo připomínek a komentářů vezme...a pak je po mě hodí, že je prostě nechce, takhle drahý vafle! Scéna jak z americkýho filmu a nejraději bych jí jednu střihnul za ucho, ale když tak nad tím přemýšlím - třeba po mě příště hodí třeba petitisícovku;-)

Kulturní typy...
Byl jsem na Žofíně, což jsou úžasné a krásné prostory. Velice rád bych tam zašel na nějaký koncert smyčcového kvartetu nebo tak něco podobného. Místo toho za mou první návštěvou tohoto plesového svatostánku stála Helenka Vondráčková. Nebudu komentovat její zpěv - přiznám se, bez mučení, že jsem se kýval u některých písniček lehce do rytmu a podupával jsem nožkou. Co ale musím okomentovat je nevkus českého publika, co se oblékání týče! Do takovéto historické budovy na večerní koncert jít jak sedlák a nebo zálesák v maskáčovém tričku, to mi vskutku přijde jako vrchol nevkusu.
stejně jako nesnesu kraťasy v Národním Divadle, tak nesnesu slámu ve dřevácích na Žofíně! A tečka.

Jako vejce vejci
Po dlouhé době jsem poctil svou návštěvou drahé rodiče - zdržel jsem se přes noc, což není vskutku obvyklé. Brácha byl někde pařit a přišel bůh ví v kolik. Z pelechu vylezl lehce po poledni, rychle se najedl, vysprchoval, navoněl a zmizel do pokoje. Chtěl jsem s ním prohodit něco málo slov před tím, než se zase spakuji a vyrazím do Prahy, tak jsem šel za ním do pokoje. Zmrzl jsem hned na prahu, protože koukám na bráchu a říkám si, že mi na něm je něco dost povědomého...jo - měl na sobě moji košili s havajskými kytičkami. Když jsem se podíval o kousek blíže, měl na sobě i moje tričko a kraťasy...a pak se můžu divit, proč si nás lidi pletou!
:-D