"Slunce je zlatou skobou na obloze přibitý,..." slyším svou budíčkovskou melodii a otevírám zraky pln očekávání, jaký první oční vjem mi dnešek nastražil. Kupodivu to je dnes tma a umělé bojácné světlo pouliční lampy. Je chladno - tento pocit mám ale pokaždé, když odkryji deku (tu pomyslnou bránu, jež zadržovala teplo lidského těla celou noc...) a nohy nechám spustit z postele, aby se mohly prvně dotknout koberce z dob hluboké totality (silon mám rád - výborně po něm klouže vysavač a ty spáleniny na loktech a kolenou jsou takové pěkné vzpomínky na doby bezstarostného mládí).
Nesmělé krůčky s letmý pohled do zrcadla (vskutku velice letmý!). Sprcha - dnes jsem ji skutečně potřeboval... Poté dlouhý mlžný pohled do zrcadla - teď vypadám i k světu. Následné zmatené pobíhání po bytě a skládání vhodné kombinace svršků a doplňků (tím myslím boty, víc toho nehledejte;-)). Užívám si vědomí, že jsem v bytě sám a mohu se tak pohybovat naprosto bez omezení - pouštím oblíbenou hudbu a rozsvěcím světla tak, aby byl byt krásně prozářen teplým a umělým světlem. Vyrobím si svačinu a oběd do práce - snídat nebudu, nesnídám už léta a porušuji to jen pod nátlakem okolí. Už stačí jen sbalit noťas (jasně - mohl bych použít méně okoukané laptop, ale jelikož jsem ještě nelapl vrchol (=top), který jsem si vytyčil, nevidím jediného důvodu, proč směle nepoužít běžné "noťas"), navléci vyprané kdysi bílé tkaničky do bot (také kdysi bílých) a vyrazit na trolejbus.
Venku je skutečně chladno - lehce se třesu jako mladíček po prvním koitu... Schoulen do sebe jdu spěšným krokem vstříc černému ránu a při úhybném manévru před vlezlou větví jsem se zahleděl na nebe - do centra města je to 20 minut a já přesto hledím na temné nebe plačící milionem třpytících se slziček. Zakopl jsem o obrubník a kácím se k zemi - sakra! Svačina i oběd se mi v mističkách z plastu od šikovných kolegů ze Švédska úplně rozkydla - to mi nepomůže už ani přání dobré chuti. Ještě na okamžik se tedy zahledím na ranní nebe a s pocitem vesmírné (i nesmírné) nekonečnosti odjíždím autobusem (trolejbus se někde zapomněl) do kanceláře.
Ranní čaj a nerudní lidé - to už je takový rituál hned na počátku směny. Během několika desítek minut se nebe začíná modrat a vše nasvědčuje tomu, že je před námi opět další báječný den.
Tak klidně zakopněte o obrubník - hlavně že je kolem vás něco či někdo, co (kdo) vás dokáže z té země zvednout;-)
