sobota 11. dubna 2009

Hody, hody, doprovody. Já su malý zajíček, přišel jsem k vám podle vody, dejte mi pár vajíček...

Na Velikonoční pondělí jsem ráno v práci. V bytě bude jediná ženská a já ji tedy budu budit ve 4 ráno, abych si letos vykoledoval alespoň jedno malé malované vajíčko - ono po poledni totiž dostanu leda tak kýblem vody. Jenže - té mé spolubydlící se to vůbec, no ale vůbec nelíbí!


Nevím, jestli je to tím, že jsou prostě VELIKONOCE a nebo proč tedy, ale představa, že ji ve 4 ráno vzbudím hodovačkou a ještě nějakou veselou říkankou, ji velice děsí. Já se na Velikonoce těším každý rok (ono chlapům totiž moc příležitostí k radosti ten rok nenadělil, že tak si to všichni musíme pořádně užít, když máme možnost tu ženskou alespoň jednou do roka zákonně seřezat...;-)). Jen s přibývajícími léty mi uniká smysl...přijde mi, že se otec pletl s pomlázkou jen pro to, že jsem byl malý, tak abych měl nějaký zážitek (něco jako Mikuláš a čerti...). Teď je to samé hledání boha a já nevím čeho ještě. A to zase děsí mě!


Spolubydlící jsem vysvětlil, že to probuzení šokem s pomlázkou na jejím zadku a veršovánkou v mých ústech se to má stejně jako s tím jarem, které se jakoby šokem probudí během zimy... O to více energie v žilách pak ale lidem koluje v těle - stejně jako rostliny lépe natahují mízu do svých cévních svazků. Je to také bouřlivé a skokové. A to jsou přesně ta Velikonoce, které mám rád - je to takový velký třesk, který tělo prožívá každý rok a na který se podvědomě těšíme celou zimu.


Spolubydlící mé argumenty sice vyslechla, ale pak se mi v podstatě vysmála do obličeje. Že prý mám na všechno hned připravené nějaké vysvětlení a hezky vše okecám. To ale souvisí také s jarem - přes rok jsem spíše leklá ryba. Ale o to více si to jarní "rozmlouvání" užívám - ta huba se mi vážně nezastaví. Už se také těšíte, až mě potkáte? Ne?! To nevadí - já na vás totiž jo;-)