"...ty se mnou nemluvíš a to je mi pak jasné, že jsem udělal něco špatně a nebo jsem neudělal to, co jsem udělat měl. Chvilku nad tím přemýšlím, ale brzy mě to přestane bavit, tak jdu raději do hospody a nebo pařím něco na počítači, abych si pročistil hlavu. Však tě to časem zase přejde..."
Kdyby přešlo, bylo by to fajn. Jenže většinou to spíš vystřídá vztek kvůli něčemu jinému. A nebo je to mlčení způsobenou prostě jen únavou a nebo náročným dnem, na jehož konci bych rád slyšel ticho a ne svůj (tvůj) hlas. Chápu, že ve spojení s mým "věčněnasraným" výrazem v obličeji to nemůže ani vést jinam, než li k závěru, že je něco špatně - a můžeš za to ty, protože se tak tvářím právě na tebe (ale zdání klame - jsi nejblíž, tak jsi první na ráně!). A když to vezmeš do důsledků - kdy jsme si naposledy povídali? Hm...? Také už nevíš? Tak vidíš - chyba nebude jen na mém vysílači (a přijímači). Trošku mě to nutí zamyslet se nad smyslem mého bytí s tebou...měl bych se odstěhovat? Bylo by to řešení? Kdy to zjistíme? Myslím, že nám to život ukáže velice brzy...!
...někdy je prostě mlčení jediné možné řešení...protože pokud to začnu řešit jinak, bude to bolet mnohem víc.
