Kam já na to chodím?! :-D

Když jsem byl malý, říkala mamka mé sestřenici "uličnice". Upřímně řečeno - nikdy jsem tak úplně nepochopil význam toho slova. Má to něco společného s ulicí, uličkama - to asi ano. Jen jsem si říkal, že pokud by to vzniklo od toho, že si sestřenice jakožto městské dítě hrála po ulicích, tak že by jí mamka říkala "pouličnice"...Nebo ne? Vlastně určitě ne! Jen náhodou jsme zjistil, jak se vlastně do našeho slovníku tohle slovo dostalo a co že původně znamenalo.

Tak, to bylo tak...již od pradávna si lidé kupují jízdenky na delší i kratší trasy do různých dopravních prostředků (ať už to byl dostavník, vlak, autobus...) a s postupem času byl systém prodeje jízdenek tak vychytaný, že si cestující mohli vybírat, zda chtějí sedět do uličky a nebo spíše u okna. Taková mladá dáma, co se rozhodla cestovat sama a zvolila si sedadlo do uličky se tedy začala nazývat "uličnice". Je to logické - slečna sedí do uličky právě proto, aby měla místo na vrstvené sukně, které zaberou spousty místa. Sukně se tedy vyvalí do uličky, kde se tím pádem už nedá chodit, čímž naše uličnice znepříjemňuje práci stewardkám, které se snaží starat o pohodlí cestujících během dlouhé jízdy. Odtud tedy přenesený význam slova "uličnice" - nejprve cestující ženského pohlaví sedící v dopravním prostředku v uličce, následně slečna, která dělá neplechu a tropí si podobně hloupé žerty z ostatních lidí.

A aby toho nebylo málo...takové uličnice si s sebou často brávaly jako doprovod dámy korpulentnějších postav a dřívějšího data narození. Mělo to dvojí důvod - jednak mladičkým a nezkušeným dívenkám radily, jak se chovat ve velkém a cizím světě. A druhak plnily funkci ochrany proti slunečnímu svitu či chladu od okna (dle ročního období a aktuálního stavu počasí) během cesty. Takové dámy se tedy začaly nazývat "okenice". Takže ačkoliv se to nezdá, tak uličnice a okenice patří neodmyslitelně k sobě, a je patrné, že postupem času se význam slov skutečně komolí. Dnešní generace si pod pojmem "okenice" už vybaví pouze venkovní dřevěné krytí oken. A přitom okenice seděly původně vevnitř!!!

No a pak někomu věřte, když ze sebe sebejistě chrlí jedno slůvko za druhým a tváří se, jako by všemu bezpečně rozumněl. Ono to tak totiž vůbec nemusí být ;-)

Mail story

Jsem z Brna už nějaký ten pátek pryč (už to jsou neskutečné měsíce, slovy 8) a pokaždé mě potěší, když se někdo od tama ozve. Naposledy se mi ozval bývalý spolubydlící s tím, že má špatnou zprávu, že mi došel nějaký dopis s vyzvednutím na poště a že musím do týdne dorazit do Brna, jinak to pošta pošle zpět odesílateli. Trošku špatně načasované, ale nedalo se svítit, musel jsme to nějak vyřešit.

Po několika zmatených rozhovorech na téma "Jak se vůbec k lejstru potřebnému k vyzvednutí na poště, dostanu" a několika telefonátech a konspiračních teoriích mi byl dokument dopraven na místo, kde jsem si jej mohl pohodlně a bez stresů vyzvednout. Pak už jen zbývalo nesplést si šaliny a trajfy a dorazit na pobočku České Pošty, kde na mě byly dámy vskutku zvědavé. Patnáct minut si mě tam nikdo nevšiml a ani za jedinou přepážkou nikdo neseděl. Z dlouhé chvíle jsem si začal pískat, což rozčílilo jednu poštmistrovou natolik, že vylezla s hrnkem kávy ven z budníčku a jala se mě vychovávat, že prý nejsem na pastvě, ale v budově poštovního úřadu! No to byla voda na můj mlýn... "Neřvěte tu na mě jak histerka a začněte pracovat. Kdybyste během pracovní doby dělala to, co máte, už bych tu dávno nebyl a nebyl bych nucen vám tady pohvizdovat. Pokud se vám moje hvízdání nelíbí, vydejte mi uložené psaní a já se budu pakovat!"

Bylo mi úplně jedno, že si o mě paní myslí jen to nejhorší. Vstával jsem v 5:15 ráno a na takovéhle průtahy jsem vskutku neměl náladu. Mistryně poštmistrová mi tedy vyrvala pampflet z ruky a odpochodovala nasupeně zpět za dělící přepážku, abych ji nemohl kopnout do kotníku za tu její neochotu. Zahulákala na mě po chvilce z jednoho z otevřených okének, že to mám teda tady a že chce občanku - no tak jsem jí tu vobčanku podal. Šmik fik a měl jsem v ruce zpátky občanku a dopis v obálce se zeleným pruhem navíc. A to se mi tedy půlky stáhly dost.

Nebyl jsem si ničeho vědom. Exekuční úřad v Břeclavi ale asi ano...rychle jsem ještě před poštou roztrhl obálku a jal se číst Exekuční příkaz. Čím zevrubněji jsem četl ten nepříjemný text, tím více se ve mně míchala směs vzteku, bezmoci, vnitřního klidu i smutku. Exekuční příkaz byl na relativně malou částku, která díky soudním tahanicím narostla do trošku většího balíčku. Bylo to skutečně adresováno na mé jméno, ale to je asi tak všechno, co mám s tímto dopisem společného - tento dotyčný má manželku Ilonu a narodil se o deset let dříve než já. Prodají jim barák i pozemek, na kterém ten domeček stojí. Je to smutné. A zároveň komické - na konci dopisu se skví datum 14.3.2008...

Byl to takový vystresovaný výlet do Brna a nazpět od samého začátku. Ale přinesl i něco pozitivního - takhle pěkně jsem ze sebe napětí již dlouho nevypustil..a že jsem to potřeboval jako sůl - vypustil jsem ze sebe do světa tolik sprostých slov, že by prvňáček popsal tedy skutečně hodně stránek!

Tak si říkám, kde se asi stala chyba:-D