čtvrtek 28. května 2009

Exkurze v Čétéčku

"Jsem myslela, že budeš mít soukromou exkurzi, ale ono je to pro všechny..." "Jak jako pro všechny? Mám soukromou exkurzi s Lukáškem." "Ale dyť je tam den otevřených dveří...!" "To nevím, ale já budu mít exkurzi soukromou!!"


Kamarád spolupracuje s Českou televizí na projektu Zlatá Praha (http://www.ceskatelevize.cz/specialy/zlatapraha/), takže si to po Kavčích Horách může štrádovat jak chce (skoro). Slovo dalo slovo a skutečně jsem si mohl "Čétéčko" projít také;-)


Vyfasoval jsem čipovou kartu návštěvníka (sice si mě nejprve uložili do systému, takže už mě mají v databázi a nikam jim neuteču, ale co - stálo to za to!), odložil si věci u Lukáška v kanceláři a obhlídková tour mohla začít. Má představa o studiích velikosti mého pokoje z dětství se rozplynula velice rychle - po postavení kulis a toho všeho se reálné studio toho či onoho pořadu smrskne spíše do velikosti pokoje, který obývám v Brně. O to víc si pak člověk váží lidí, kteří z takového mini prostoru dokáží vyrobit hodinový pořad, jenž se vysílá v přímém přenosu (viz pořad Sama doma). Hned vedle se točí Kouzelná školka - tentokrát s Michalem... No jsem prostě jen přerostlé dítě, protože to auto z barevné lepenky a několika přidaných věciček mě dostalo:-D. Když se pak člověk dozví, že ve stejném studiu se natáčí Krásný ztráty a nebo Noc s Andělem (nebyli jsme si tak zcela jisti...asi by pomohlo, kdybych se občas koukl na televizi a zjistil, jaké proběhly změny - v pořadech, v dekoracích, moderátorech..), tak musí jen smeknout klobouk, protože v televizi se kulisáci asi musejí docela ohánět. Všechno je šroubovací či jinak rozebiratelné, což by se nám hodilo na tábor, ale o tom zase někdy jindy;-).


Byli jsme dokonce i v "modrém" studiu, kde se natáčí všechny ty virtuální pořady - volby, Game page, Otázky Václava Moravce... Zrovna u těch otázek se musím zastavit - Lukášek byl docela nešťastný, když jsem nesdílel jeho nadšení právě z tohoto pořadu, jeho moderátora či dokonce z dekorací k tomuto pořadu. Jsem totiž tak trošku politický ignorant, takže se snažím těmto debatám a podobným pořadům vyhnout. Neznám tudíž ani práci toho či onoho moderátora, i když může být esem ve svém oboru, což pan Moravec asi je. Takže se omlouvám - jak svému průvodci, tak panu Moravci. Jo - z toho modrého studia se ještě vysílá počasí...asi teda...no to ani nestojí za řeč, prostě zrovna počasí mě nenadchlo...chudák Taťána;-).


Z toho mého popisu vypadá to televizní prostředí velice nudně, ale nudné rozhodně není. Je až zvláštní, jaké kouzlo kolem sebe toto médium má - něco jako svět filmu či divadla, je to prostě neskutečné. Vím, že to nebude úplně ono, ale zkuste se zajít do televize podívat - třeba teď v sobotu kdy je v Čétéčku v Praze i v Brně den otevřených dveří (vidíš, Johanko, až teď je ten tvůj den pro všechny:-P): http://www.ceskatelevize.cz/kratkodobe/dod2009/.


Jestli čekáte, že vám vyjmenuji všechna jména, která přibyla v mé sbírce autogramů známých osobností, tak vás musím zklamat - nevedu si žádnou takovou sbírku a ani jsem neběhal po televizi s památníčkem v ruce a neotravoval lidi kvůli podpisu. Nejsem zastáncem teorie, že člověk, jehož tvář se objevila v televizi či v novinách, je věc veřejná, a tudíž má každý právo mu otravovat život. I na tu paní Jílkovou jsem se podíval, až když jsme odcházeli z Rohlíkové restaurace (Rohlík jest budova, ve které se často odehrávají konkurzy do pořadů ČT) - slušelo jí to;-), ale zase ne tak moc, aby mě to donutilo založit si podpisový památníček... Tak možná příště, až budu i u otáčejícího se loga;-).

Světlonoši

Chtěl jsem původně nadepsat článek "Světlušky", ale to by velikost a důležitost těch lidiček vůbec nevystihlo!

Díky Velkému Omovi (dlouho jsem tápal a nakonec jsem si vybral k uctívání tohoto boha - pro méně znalé doporučuji knížečku Malí bohové od Terryho Pratchetta) se kolem mé maličkosti pohybují lidé, kteří na můj život mají zásadní vliv...a ani o tom neví, což je asi na tom všem to nejkrásnější. Stačí totiž, abych byl alespoň na chvilku v jejich přítomnosti (nebo alespoň přítomen na stejné vlně virtuálního a vlnového světa) a mám hned lepší náladu, lepší den či noc, růžovější pohled na svět, chuťové buňky i přes housku od předešlého dne předávají neuronům informaci o lahodném čerstvém sendviči s křehkým salátem a nejlepší šunkou, přestávají mě bolet zuby i klouby a dokonce se mi lepší zrak. Za poslední tři roky se množství těchto mých světlonošů lehce rozrostl a ustálil, za což jsem rád, protože jistoty v životě máme rádi asi všichni - pro mě jsou jistotou právě tito lidé.
Jen je smutné, že mi to došlo teprve nedávno, když se za mnou v práci na chvilku stavil Kubík. No ano, Kjůba je jeden z těch světlonošů a já jsem moc rád, že jím je (on zase bude chudák celý v rozpacích, ale kdybych mohl, postavím mu piedestal, na který by se mohl postavit!) - moc děkuji! Pak je tu Kačenka - neskutečně éterické stvoření, které si zaslouží být něčí múzou. Pro mě je vědomí, že ji mám, velice důležité - je mým sluníčkem, co zahřeje a když zajde, tak to člověka moc mrzí, ale ví, že ráno vyjde zas... Pak tu nesmí chybět má tetička Jaruš, protože ta mě rozsvěcí už třiadvacet let, za což jí velice děkuji. Zároveň doufám, že to životní světlo dávám alespoň trošku i já jí. Úplně nejvíc nová a nejmladší (;-)) je ve "službě" Maruška - o to víc si ji cením proto, že ten vztah, ta vazba přišla tak nějak z čista jasna, nečekána, nezvána, ale o to více vítána. V tomto případě asi nejvíce platí ta zmínka o spojení přes virtuální svět, ale už se moc těším na to, až se to změní - a ono se to změní brzy;-). A aby ten výčet byl úplný...nelze zapomenout na Johanku. Doufám, že se ten škrtací kamínek, co to se mnou tak umí, nikdy nevyškrtá...;-)


Přeji všem, aby měli kolem sebe alespoň jednoho světlonoše - ne vždy totiž člověk zvládne všechno sám, ale tito lidé, byť "jen" úsměvem a nebo vlídným slovem, pomohou vždy. A já vám za to děkuji...

úterý 26. května 2009

Terapie pepřem...

Nedávno jsem byl tak vytočený, že jsem si napsal na papír všechna sprostá slova a spojení, která znám. Ten den byl takový celý divný a já byl rozhodnutý, že pak celý ten seznam přečtu velice nahlas někde o samotě v lese. Ale to nevyšlo... byl jsem ze všeho tak vytočený, zpruzený, otrávený a já nevím co ještě, že jsem velké množství z těch slov ze seznamu použil při "rozhovoru" s jedním důchodcem v tramvaji. Pravda - nezachoval jsem se jako budoucí pedagog, ale jelikož teď nestuduji, tak se to nepočítá;-).


Když jsem tak poslouchal, jak se z mých úst řinou (on to byl tak trochu slovní průjem, kdy je člověk rád, že si stihl stáhnout kalhoty) sprostá slova, aniž bych hnul brvou či se začal alespoň červenat (vlastně rudnout jsem začal, ale to nemělo absolutně nic společného se studem či lítostí nad tím, co jsem vyslovil nahlas), musel jsem se zamyslet nad tím, že vlastně ani nemůžeme chtít po pubescentech, aby mluvili hezky česky...rozhodně ne po tom, co jsem spustil na toho pána v plné tramvaji v čase, kdy jezdí děcka ze školy domů. Ale ten chlap si to zasloužil a navíc - si začal!


Mnozí rodiče si marně lámou s mluvou svých dětí hlavu. Jak jen je mají odnaučit ta sprostá slova? Moji rodiče na to šli od lesa, pepřového lesa... Sprostá slovíčka se začala v mém slovníku objevovat v době, kdy jsem začal chodit do školky (ano, velice brzy, ale věřte, že je to právě školka, která děti naučí první sprostá slůvka...) a rodiče se tím značně znepokojovali. Tedy jen asi první týden, protože pak vytáhli s těžkým kalibrem. Za každé sprosté slůvko, které jsem řekl, jsem musel rozkousat kuličku pepře. No vážně, to si nedělám legraci! Když mi narvali pepř do pusy poprvé, koukal jsem jak spadlý z višně, co že mi to provádějí. Naši se ani moc nesnažili, abych to rozkousal, ale já jsem dlouho neuměl polykat nic velkého (i s prášky jsem měl problém - třeba b-komplex jsem cucal...), tak jsem se zakousl...chyba! Ale pak přicházely další kuličky a já zase kousal. Věřte, že jsem se mluvit sprostě odnaučil velice rychle - stačilo tak sedm kuliček. A nemluvil jsem sprostě až do poloviny deváté třídy, kdy k nám přistoupil nový spolužák, kterému jsem měl ukázat školu... Na gymplu jsem se zase lehce umírnil a slovní zásobu jsem si nejvíce obohatil během několika prvních měsíců v Brně - vskutku na mě to město působí blahodárně;-).


Tu pepřovou terapii bych nikomu nepřál, ale je pravda, že by to mnohým prospělo... A nejvíce asi jedné mé kamarádce - ono totiž poslouchat dívku, slečnu, ženu...či jakoukoliv jinou příslušnici něžného pohlaví, která mluví jak dlaždič (v tomto případě jak dlaždička...), je něco, co mi bylo vždycky proto srsti! Takže si hned jdu koupit kuličkový černý pepř a začnu terapii převádět z blogu do praxe - kdo se hlásí jako první?!;-)

středa 20. května 2009

Skleník. Skleněný? A se sklem?!

Rád bych věděl, zda neexistuje nějaké potvrzení, že je některý člověk trošku pomalejší a že by se na něj mělo pomalu a zlehka... A ještě by na to potvrzení mohli ti lidé mít nějaké slevy, něco jako ISIC pro nechápající...


Kdysi na základní škole, když jsme byli na lyžařském výcviku, zlomil si spolužák při běžeckých závodech lyži. Přihnal se k němu jiný spolužák, zkoumavě si prohlížel obě části "dřívelyže" a pak znalecky prohlásil: "No, to si semhle dáš plechový plíšek a bude to, spojíš to..." Už tehdy jsme se všichni pozastavili nad spojením plechový plíšek a následně jsme si z nebohého technika dělali legraci, že by se mohl použít také třeba plastový a nebo papírový plíšek, že jsou to pružnější druhy plíšků a že by to tím pádem bylo lepší... No děsné hovadiny jsme si navymýšleli, ale pochopte - s námi začínala mlátit puberta a byli jsme všichni ti nejchytřejší, nejlepší, nejzkušenější a prostě nej.


Paradoxně několik týdnů po této příhodě jsem jel autobusem a vyslechl jsem rozhovor dvou dam (tak něco kolem čtyřicítky nebo tak okolo)... "No my jsme si loni postavili skleník," povídá ta první a druhá hned reaguje:"Skleník. A to jako skleněný? Se sklem?!..." Byl jsem mrtvý smíchy, neboť jsem klučina z vesnice a skleník patří do základní výbavy každé zahrady... plastový skleník by mohl být sice velice zajímavý, ale myslím, že nic podobného se nikomu vyrobit nepodaří...protože pak by to byl plastovník! ;-)


Od té doby jsem dlouho nic podobného neslyšel ani nezažil..tedy až do doby, než jsem začal pracovat s lidmi. Někdy si totiž připadám, jako bych pocházel z jiné planety, protože se cítím absolutně nepochopen, ba dokonce jako ten, koho lidé nechtějí pochopit... "Dobrý den, jednu jízdenku na zítra v osm ráno do Prahy." "Dobrý den, spoj v tomto čase nemáme. Jedině v šest patnáct ráno a pak další spoj až ve čtrnáct hodin." "A tak tedy na půl osmou je ještě volno?" "Dopoledne nám jede autobus pouze v 5:15 a v 6:15, pak až ve 14:00..." "Tak jednou na 8:30..." No prostě absolutně začarovaný kruh, ale vždy se mi při něčem podobném vybaví ten nebohý spolužák z lyžařského kurzu, a musím se v duchu smát.


Prostě někteří lidé nemohou za to, že nevnímají a nebo neposlouchají to, co jim říká někdo jiný. Je to asi nějaká nemoc nebo tak něco, na co nejsou prášky. Ale na co by se tedy vskutku měly nějaké průkazy vydávat, děkuji...


A nebo žádám svého zaměstnavatele o hodinový příplatek - něco jako nepochopené nebo stresovné...

úterý 12. května 2009

Pravda pravdoucí - no přísahám, pane vedoucí!

Někdy je potřeba zeptat se, zda to či ono je skutečně pravda a nebo jen prach sprostá lež. Někdo se zeptá svého vedoucího v práci (chudák), jiný zase lahve alkoholu, další třeba křišťálové koule (tak tam je leda mlha). Každopádně všichni, kdož užívají výše zmíněné způsoby, na to jdou špatně!


Na tak důležitou a choulostivou věc se musí opatrně a nejlépe od lesa...


Dobře nakročení mají ti s alkoholovou lahví - jen k tomu potřebují ještě nějakou číši;-). Každý přeci ví, že pravda se nalézá na dně sklenice, že?! Takže si vezměte dobrou lahev, sklenici (na velikosti plochy jejího dna nezáleží, neboť pravda bývá většinou velice prostá) a dejte se do díla. Sklenici naplňte cca do dvou třetin, pak obsah postupně vypijte a pozorně sledujte dno...nic? To nevadí - postup opakujte dle potřeby - tzn. dokud se vám pravda nezjeví ve své nejčistší podobě.

Pro ty méně náročnější tu mám ještě jednu možnou cestu, jak se dobrat pravdy... Na konci měsíce si v klidu sedněte v kuchyni ke stolu. Pořádně se přisuňte, abyste nespadli pod stůl (jako to hrozí těm, co vyzkoušejí první metodu) a vytáhněte z kapsy na stůl peněženku - nejlépe vlastní. Opatrně peněženku otevřete a prohlédněte si nejprve přihrádky, kam strkáte papírové bankovky. Prázdná, že? Pak tedy opatrně přesuňte své zraky ke kapsičce na mince... prázdná, že? No ona někdy pravda totiž bolí...

pondělí 4. května 2009

Pro maminky nezvedených dítek, jako jsem já...

Jsou věci, který nikdy nepřekonám.
Jsou věci , na který budu vždycky sám.
No tak se nezlob, mami, je to jen zlý zdání
Žiju, jsem zdráv… na chvíli bez dobrejch zpráv

Stalo se, stalo a zas může se stát
Žiju tu poprvý a nesmim se ptát
kudy že cesta vede k vysněným cílům
Jak neztratit se … a nezranit se

Že trošku bloudím mimorealitou,
Že lidi v běžným světě šedivý jsou.
Už tak nějak tušim, že to nebude snadná úloha
mít mě za syna

Lampu zhasínáš deš spát
a zítra zase na šestou
A i když prší musíš vstát,
já mám tě, si můj kus nebe.

Jsou slova, který prostě nejdou vzít zpět
Slova co obrátí naopak svět
No tak se nezlob, mami, je to jen zlý zdání
Žiju, jsem zdráv... na chvíli bez dobrejch zpráv

Sama víš dobře, že to neumím vzdát,
Zas bude líp, prý stačí jen vytrvat
Člověk si velmi snadno dosáhne na dno,
ale musí se rvát...a pak s hrdostí vstát.

Že trošku bloudím mimorealitou,
Že lidi v běžným světě šedivý jsou.
Už tak nějak tuším, že to nebude snadná úloha
mít mě za syna

Lampu zhasínáš jdeš spát,
A zítra zase na šestou.
A i když prší musíš vstát,
já mám tě, si můj kus nebe.

Zasraný optimismus...

Stačí se jen ráno probudit, nadhodit, jak je ten svět skvělé místo pro život:

Tomíno má radost, neboť mu v krabičce zbývají poslední dva prášky, venku je nádherně a v troubě se mu peče kuře - svět je prostě velice krásné místo pro život;-)

, a hned se sesune lavina komentářů...Kamarádka napsala, že jí už lezou krkem lidi s přehnaným optimisme:

Všichni mi s tím optimismem lezou na nervy...po práci se opiji a v pondělí mě bude bolet hlava...

, nad čímž jsem se zamyslel a ulevil jsem si:

Takže žádný optimismus! Venku je zase pěkně a já budu zase celý odpoledne sedět v práci a čekat, až laskavě někdo přijde. Kuře se mi připálilo, protože máme pěkně debilní troubu. Jsem nevyspalej, protože spolubydlící měli dojezdový počarodějnicový večírek. Bolí mě hlava, oči, ruce a vůbec celý tělo. A navíc ten film, co se na něj chci v práci koukat, se stahuje pomaleji, než se mi hodí, takže se na to dneska můžu fakt leda tak vysrat!
Uf, to se mi ulevilo...-)

Jenže to, co přišlo potom, se mi vůbec nelíbilo. Padl na mě takový splín, že jsem ani pod ním nebyl vidět. Pustil jsem si něco málo francouzských šansonů a propadal se ke dnu sklenice jménem sebelítost. Pomohla mi z toho až okénková epizoda (viz blog Tomíno se diví článek Divadýlko pro nic...).

A co z toho plyne? Kačenko, optimismus není vůbec žádnej zasranej. Bez něj mě bolí obličejové svalstvo, jak se pořád mračím, nosní sliznice tím věčným smrkáním také dostává docela zabrat a navíc - když se neusmívám já, na se ani neusmívá nikdo na mě!!! Takže úsměv nasadit a s optimismem vpřed vstříc pesimistickým zítřkům;-)

sobota 2. května 2009

Šmatlám, šmatlám...a najednou hluboká filosofie

Tak teď jsem ale úplně zapomněl, co a jak jsem chtěl napsat... Tak snad to bude mít nakonec hlavu (alespoň) a patu (tu v každém případě!).


Jsem poslední dobou lehce zmaten a vystrašen. Je několik věcí, které mi teď nedají spát klidným spánkem, a kterým se snažím přijít na kloub i ve stavu bdělém. A někdy docházím k velmi podivným závěrům...


... zákeřník je člověk velice podlý, úskočný a kdovíjak škodlivý. Ale víte vůbec, co to ve skutečnosti znamená? Ono to bude podobně jako s tím Daliborem z Kozojed (viz některý z mých předchozích článků). Když se úchylák oděný pouze v baloňáku (myslím, že tuto image odkoukal od jednoho věhlasného detektiva) chystal usadit za svým obvyklým křovím v městském parku, velice ho vyvedla z míry a naprosto zchladila jeho sexuální apetit osoba, jež jeho oblíbené místečko momentálně okupovala. Jen tak tam stála - navlečená v kalhotách s dlouhou nohavicí, tričku, košili a vlněném huňatém svetru. Úchylák zjistil, že to není ta osoba, nýbrž ten chlap. Zařval tedy:"Ty zákeřníku, tohle je moje křoví! Co mi za něj lezeš?!!" No a zákeřník byl na světě - je to člověk skutečně škodící ostatním. Úchylákovi totiž nezbylo, než se otočit na podpatku a jít své choutky ukojit do vykřičeného domu - tolik peněz utratil, když to mohl mít zdarma!;-)


No a takové blbosti mě poslední dobou napadají neustále. Víte třeba, že proutník původně neměl nic společného s ženskými? Ne, vážně neměl! On byl totiž vášnivý košíkář a jednoho dne se na proutky vydal těsně před velikonočními svátky. Donesl si domů to nejlepší proutí, co podél potoka našel. Jenže tak na hodovníky nezbylo téměř nic a ti se museli spokojit s proutky krátkými, křivými a rozvětvenými. Jen košíkář měl pomlázku hezky rovnou, pružnou, dlouhou - no prostě nejlepší. Krásné malované vejce mu chtěla dát každá dívka z vesnice, co z vesnice - z celého kraje! A tak ani jedna z nich neotevřela dveře do světnice žádnému jinému mládenci, který přišel dívku vyšlupat. Chlapci si mezi sebou začali povídat, až se nejvíce roznesla po kraji zvěst, že mladý košíkář všechny dívky (hezky jednu po druhé) během toho uplynulého roku svedl a zneuctil. Nějakým kouzlem je ale uhranul a ony pak na něj nic neřekly a ještě se do něj zamilovaly. Tak našeho milého košíkáře hošové pěkně ztloukli, aby si pamatoval, že toto se nedělá. Košíkář pak proutí na své košíky šel řezat až dlouho po Velikonocích, ale povídačka se rozšířila do širého světa...


Říkám si, že na mě ještě pořád působí jaro...je sice už květen, ale co naplat - blbost si sedne na každého vola ať už sluníčko svítí a nebo z nebe padají trakaře...;-)