Sprcha s kapkami deště

Krom toho, že po ránu mi energii do žil vlije černý čaj a že na mě 100% funguje teplé mléko s medem pro dobrý spánek, zjistil jsem několik dalších podstatných fíglů, které na mě fungují stejně, jako na zadek toaleťák;-)

Je to voda. Už od dětství se mi pojí s vodou chvíle absolutního štěstí a pak i ty, kdy je ke štěstí absolutně nejdál (alespoň v té dané chvíli). Když je everything ok and fine, tak se procházím deštěm třeba hodinu a je mi přitom jedno, že se mi rozlepí boty, že mi barví džíny a že to odmarodím. Nechávám kapky deště dopadat na sklíčka brýlí, na holou lebku, ze které mi pak potůčky deštivých slz stékají přes víčka ke rtům a v jamce brady se na chviličku zastaví, aby pak mohly ve své pouti pokračovat dolů a objevovat další tajemná místa na mém těle. Tričko se mi lepí na hrudník a kalhoty těžknou pod tíhou Bajkalu, co mi padá z oblak na zátylek a pomaličku mě unáší na svých vlnách až před brány edenu.

A pak je tu ta odvrácená tvář...když se nedaří a nebo mi prostě není hej, vlezu si do vany a vaním se. Nebo nad sebou pustím kohout sprchy a sedím dole nechajíc se bičovat řemínky vody. Kachnička se na mě poťouchle dívá z poličky, až schytá nejeden políček a začne varovně blikat, abych si jako uvědomil, že se chovám jak blbounek. Kachna si totiž myslí, že tohle nemůže nikomu pomoct, ale to se plete, protože na mě to funguje. Alespoň na chvilku se myšlenky zaobírají něčím jiným, než otázkami typu "proč mě nechce?, co jsem udělal špatně?, kdy se zase uvidíme?, uvidíme se ještě vůbec někdy?" atd. Hlavou mi totiž běží tabulky cen stočného a vodného, když si tak počítám, kolik vody už jsme takhle nechal v rámci své všechnojenahovnoterapie protéct jen tak kanálem...no někdo šetří na ozdravné pobyty u moře a já zase na sprchovné - každej máme svoje!

Období temna je u konce a před námi je doba po ŠvP

Skutečně se musím zastydět, jak špatně umím zacházet s časem. Ale SLIBUJI, že teď se vše změní! Více méně je spousta věcí již vyřešeno, takže teď mám před sebou spoustu možností a příležitostí, které hodlám využít. Šári, pomůžeš mi s tím, že?!

Takže popořadě. Nejaktuálněji mě čeká několik málo věcí - například cesta do IKEA obchůdku... To bude žůžo dobrodrůžo, na které se moc těším. Ale děsím se toho, co všechno že si vlastně přivezu:-D. Už dlouho koukám po několika děsně důležitých věcech, které prostě nutně potřebuji...tak schválně, co budu mít napsané na seznamu a co nakonec povleču metrem domů;-).

Dále je přede mnou večeře s Maruškou u nás...no snad i mohu používat slůvko "u nás"...popojedem. Těšíme se na to všichni, ale jsem pan Zádrhel, takže to nebude tak easy, jako třeba jít si koupit oběd a přinést si dva dalamánky, což jsme úspěšně předvedl včera. Ale, děcátka, přeji vám předem bon appétit!

A pak tu mám další radovánku - kino. To si slibujeme už děsně, děsně dlouho a já pořád někde lítám v prachu, takže tento týden to asi neklapne, ale příští týden...už to vyjde!

A aby to nevypadalo, že jen někde trajdám a utrácím peníze za blbostičky, tak mě čeká ještě chlapská práce - musím vyměnit těsnění na baterii u dřezu a také musím koupit takové ty malé šmejdy do skříně, co drží poličku v těch správných výšinách. Je mi ovšem jasné, že tohle se hned tak neuskuteční...žádám o krapet trpělivosti a porozumění dané situaci..;-)

Málem bych zapomněl na večer deskových her - čeká nás Pillos, Scrabble, možná Člověče, nezlob se...a když se hecnu, tak koupím Osadníky nebo Carcassone - ale to se teprve uvidí, nakonec to vyhrají Dostihy a sázky. Nejsem si jistý, jestli mají deskovky třeba v NoNě, kam mimo jiné musíme také zajít, protože jsme si to slíbili, ale mohli bysme to možná spojit. Aha, tak to mi neprojde. No nic, další bod v diáři...

A ještě poslední věc - Šáreska mě chce vidět opilého. Já si tedy nemyslím, že je na ožratý spací pytel jménem Tomíno nějak extra úžasný pohled, ale budiž - tento bod programu bude také v následujících několika týdnech splněn...přeci jen musím poslouchat! Jinak se mi pomstí a dostanu darem mazlika...:-D

Takže, děcátka - co dřív?! :-D

Červený conversky a jiné stories

Každý máme nějakého toho Rosťu, bez kterého bych nebyl tam, kde jsem teď; nebo třeba Šárku, což je pro mě symbol udržení se nohama na zemi; a nebo třeba červené conversky, což je prostě symbol sám o sobě. Mnohdy je to prvotní znak, který nám nejvíce utkví v paměti při prvním setkání. A mnohdy se „osudovost“ ukáže až časem – za měsíc, za rok, za celý život. Každopádně mě teď dráždí myšlenky jen jedno…pan Tajemný – kam jen se hrabe hrad v Karpatech…

„…a donesl mi čokoládu, Milku…“ „Takže ti tím chtěl naznačit, že jsi jako kráva?“ „No počkej, to nevím. Ale když jsem si ji prohlédla, zjistila jsem, že je dietní…“ „Takže jsi jako tlustá kráva!?“ „No jako zjistila jsem, že ta čokoláda je fakt hnusná…“ „Tak to je jasný – tlustá a hnusná kráva!“

Sexuální deprivace mají mnoho příčin. Otázkou spíše je, jakým způsobem se projevují. Osobně se domnívám, že nemám se sexem a s nahotou nějaký zásadní problém – své tělo mám rád takové, jaké je; znám jeho možnosti a vím, kdy mám přibrzdit a kdy si naopak mohu dovolit lehké rozvášnění. Nesvlékám se na povel a svým způsobem jsem značně zdrženlivý. Takových nás je ale asi málo. Byl jsem velice překvapen tím, kolik fotek odhaleného přirození jsem obdržel po založení účtu na jedné sociální síti (myslím, že se tahle stránky dají zařadit přesně do této škatulky). Buď ti lidé vědí přesně, co chtějí, tak si jdou za tím; a nebo mají malé fotoalbum, kterým se rádi chlubí a rozesílají kdekomu. A nebo je tu ještě jedna možnost – jsem sto let za opicema, když ještě podobné fotoalbum nemám a tím pádem se nemám čím chlubit. A teď babo raď!

Nabídka, co se neodmítá...asi ne, ale co naplat?!

Dalo by se i říci, že jsem spokojený. Když se někdo zeptá, zda jsem v Praze spokojený, pokaždé odpovídám, že po pracovní stránce maximálně. A není to nějaká póza nebo klišé - skutečně spokojený jsem...možná víc, než je zdrávo. Asi i o to více mě zaskočila nabídka jiné práce v rámci firmy, která přišla přímo od pana řídícího. První, co mi okamžitě proběhlo hlavou, bylo kategorické "ne"! Ale pak jsem přeci jen začal přemýšlet a nabídku zvažovat. Napsal jsem si sloupeček PRO a PROTI a nebyl jsem z toho vůbec moudrý. Probíral jsem to s několika lidmi...vlastně s těmi nejdůležitějšími, kteří byli tak nějak nablízku. Co človíček, to trošku jiný názor a pohled na danou věc. Bylo tak pro mě jednodušší nepropadnout nějaké euforii z polichocenosti, která se dostavila v prvních chvílích - měl jsem hezky možnost srovnat si to z několika úhlů pohledu a tím pádem projet v hlavě několik možných scénářů, jak by celá ta změna případně mohla probíhat a kam by mě to mohlo "hodit".

Maminka mi řekla, že to je nabídka, která se neodmítá. A asi měla i pravdu. A proto jsem ji odmítl. Odmítl jsem ji právě proto, že musím přeci já sám vědět nejlépe, jak by se mi nabízená práce líbila, zda bych v ní byl šťastný a zda by mě lidsky naplňovala. Šel bych sám proti sobě, kdybych se nechal zavřít ve zlaté kleci v zemi nikoho. I když - kdyby ta nabídka přišla za rok nebo za dva, asi by konečné rozhodnutí vypadalo zcela opačně.

Takže, moji drazí a milí spolupracovníci, se mě hned tak nezbavíte...a já vám za to, že jste ten kámen tíhy rozhodnutí nesli tak statečně těch pár dní se mnou, moc děkuji;-). Teď se můžeme zase s klidem smát veselým historkám a hloupým příběhům společně...Rosťo, řekni nějaký vtip!