sobota 27. února 2010

Up(side down)

Jsme asi sto let za opicema, ale teprve nedávno jsem skoukl animák z pixarovské dílny Up (u nás Vzhůru do oblak) a musím se přiznat, že se na něj s chutí podívám brzy ještě jednou! Jasně, příběh je klasický - vzor z dětství se časem ukáže nebýt zas až tak vzorovým, ale to vše vlivem osudu a společnosti. Ale co mě napadlo hned při závěrečných titulcích bylo něco jiného.

Člověk má během života několik snů a mnohé jsou skryté hluboko uvnitř, nevyřčené ať už ze strachu, že by se mohly uskutečnit; a nebo právě proto, že jsou neuskutečnitelné, tak proč o nich mluvit. To je ale škoda. Každý sen, i když se vám zdá jako sebevětší hovadina, má být uskutečněn. Však pro ty sny, které bysme zařadili směle do kategorie sci-fi či fantasy se uskuteční už jen tím, že je vyslovíme nahlas či napíšeme modrým inkoustem na žlutý papír.

Mnohdy ale to, co se nám zdá neuskutečnitelné, je možné s pomocí někoho jiného. V dětství nám plní sny rodiče, když díky nim najdeme pod vánočním stromečkem lego, o kterém sníme už od června. Během dospívání to může být třeba štědrý děda, který vás vezme na místa, kde se cítíte neporazitelný - třeba na Mys dobré naděje nebo na vrchol Eiffelovky.

A pak přijdou správní známí s ještě správnějšími známostmi. Jenže to, co se vám zdá, jako by spadlo z čistého nebe, je jen výsledek vaší práce, kterou jste vykonali sami na sobě. Kdybyste byli k ničemu, nikdy vám nikdo nic takhle "nepřihraje" - ani místo ve vysněné firmě, ani možnost publikovat svou fotografickou práci na výstavě mladých autorů. jako v tom filmu - malému skautíkovi se splnil sen, o kterém snil jen hluboko v srdci...že bude k něčemu užitečný, že se bude moci řídit svým vlastním rozumem a ne pouze příručkou mladých svišťů (nechci vůbec shazovat význam této publikace pro dospívající mládež - sám mám v knihovničce několik jejích dílů, ale člověk prostě někdy musí dospět a jít dál...). Je to prostě jen mezistupeň od dětských zázraků k dospělým cílům.

Čím je člověk starší - a je to paradoxní, neboť kruh známých se stále postupně rozšiřuje - tím spíš je na plnění svých tužeb, snů a cílů sám. Ve stáří vás možná děti potěší kompletní diskografií Karla Gotta, ale s těmi opravdovými sny, které vás posunou zase o příčku výš, to má společného pramálo...

Spoustu věcí, o kterých si myslíte, že je váš sen, vyškrtněte ze seznamu úplně. Některé jen posuňte o kousek níže, aby uvolnily místo těm pravým, nefalšovaným tužbám, které vám do duše přinesou pocit blaha a hřejivý plamínek vzpomínek, které čas nemá sílu odvát.

A víte co? Neplánujte - sny přicházejí samy od sebe, vy je nepřivoláte teplým mlékem s medem a ani je neodeženete lahvičkou prášků na spaní. "Who knows what miracles you can achieve when you believe..."

čtvrtek 18. února 2010

Skoč si do tý vody, když tak těžko je ti...

Myslel jsem si, že bude těžké, nechat někoho odejít ze života. Nemyslím tím nějakou eutanazii nebo tak něco. Myslím tím citové odpoutání se od někoho, od koho se vlastně odpoutat vůbec nechcete.

Dlouho jsem si říkal, že to jde mimo mě, že v tom nejsem až po uši...a pak mi hodně rychle došlo, že v tom jsem až po šošolku hlavy. A bylo to moc hezké zjištění. Užíval jsem si každé chvilky a s každou užívací chvilkou jsem slevoval ze svých požadavků. Člověk míní, život mění. Jenže mě to nedocházelo. Kdosi toto mé chování označil za sebemrskačství, protože jsem vyhledával společnost "mého osudu" stůj co stůj na úkor spravedlivého a vydatného spánku, na úkor financím, na úkor přátel, na úkor sebe. Prý...

A po nějaké době přišla jakási pauza. Nikdo mě před ní nevaroval, nedal žádné echo. Bylo to jak tabletka šumivého supradinu, která šumí ze všech sil, probublává vodu ve sklenici a pak najednou zhasne v nejlepším. A vy chcete vhodit do sklenice další tabletu, ale víte, že pak ta chuť nebude ta pravá, ta lehce kyselá a vlastně na patře jemně sladká. Ze zdravé vody by pak byla voda hořká, skoro až mrtvá. Nedocházelo mi to. Házel jsem do sklenice jednu tabletu za druhou, ale šumět nezačala ani jediná. A já se nevzdával. Koupil jsem si jiný léčivý přípravek a zkoušel znovu stejnou taktiku. A kupodivu...nic! Žádná reakce, kterou jsem chtěl vidět, slyšet, cítit. Měl jsem alespoň možnost sáhnout si. Čímž mé naděje zaplanuly a jel jsem zase od začátku v domnění, že mám znovu sklenici s čistou vodou.

Jsem asi typickej chlap, který náznaky nepochopí. A nebo to ani nebyly náznaky, protože druhá strana nevěděla, že mezi námi ještě něco je. Prostě to tak nějak vyšumělo samo od sebe a nebylo potřeba to říkat nahlas. Já to sice potřeboval, ale ještě štěstí, že mikrofon nebyl zapojen, aby hlasový projev mohl být reprodukován až k mým ušním bubínkům.

A pak jsem jel s kamarádkou busem a ona řekla něco, co mi otevřelo oči. Je tedy fakt, že to bylo tak nějak souhrou všeho, co se mi stalo za poslední týden, ale i tak ta cesta busem byla poslední kapkou, než pohár přetekl a rudé víno zanechalo na bílém ubruse jasnou a nesmazatelnou skvrnu životní cesty, té špatné životní cesty, po které jsem se vydal...

A pak jsme si to všechno řekli z očí do očí a já byl klidný, vyrovnaný a spokojený, že už je zase mezi námi jasno a že spolu dokážeme komunikovat i nadále. Užil jsem si překrásný večer s výborným přítelem, který mi scházel. Nechal jsem ho jít, ustřihl jsem nit citů, otevřel jsem branku do rozlehlé zahrady přátelství a jsem šťastný.

A přitom stačilo tak málo...;-)

úterý 9. února 2010

Na honěnou s vysavačem....

...ne, nic perverzního v tom nehledejte! To se jen Tomíno setkal s další technologickou vymožeností, kterou si neměl kde jinde před tím vyzkoušet, a teď se diví, jak to může fungovat. Je to taková malá věc, vypadá jak přerostlá beruška, ale nemá ani sedm teček ani nic jiného. Je hnusná, stříbrná... A honí mě po bytě!! To jen tak zapnete a ono se to samo šmrdolí po obýváku a dělá to, že vysává. No nevím - má to takový jeden vtipný kartáček (no dobře - možná dva) a navrchu mu svítí zelené světýlko... Prostě úžasný. Jen se nesmíte pohybovat zrovna tam, kde se chce pohybovat ten malej zmetek!!! Klidně si může mít na sobě nápis iROBOT, ale pro mě to je malej zmetek, co je náladovej a dělá naschvály! Ať se hnu kamkoliv, jede za mnou. Dokonce i na záchod mě sledoval, úchylák jeden!

Ale já mu to jednou vrátím! Až ho budu čistit, tak ho rozeberu a bude to;-)

pondělí 8. února 2010

S technologickým pokrokem ruku v ruce II

Poslední dobou si připadám jako člověk neandrtálský, který zrovna vylezl z nějaké hodně skryté jeskyně a najednou se objevil v naší době, která je plná všelijakých vychytávek, udělátek a předělátek, které nám mají život vylepšit a zjednodušit. Když vynechám svou poslední epizodu se sprchovým koutem (viz článek S technologickým pokrokem ruku v ruce), výčet mých setkání s technikou, která nedopadla moc slavně (tedy alespoň pro mě) je vskutku pozoruhodný.

Tak například taková televize. V pátek jsem zůstal v bytě sám, uklízel jsem a k práci jsem si chtěl pustit televizi - nějaký hudební program... zapnu televizi ovladačem a kouká na mě logo v podobě spirálové koule. Tohle logo nechci, tak přepnu na jiný program a tam - zrnění. Jak pro nějakou slepici. Tak přepínám dál a... a zase zrnění... Nevzdávám to a přepínám dále...a pořád zrnění. Chtěl jsem bojovat, bože jak moc, ty to víš, ale neměl jsem odvahu a bál jsem se dalšího neúspěchu jako čert kříže, takže jsem nakonec kouzelnou bedničku s pohyblivými obrázky (respektive s pastvou pro drůbež) vypl a pustil jsem si něco málo mjůziky...

...a bylo mi moc dobře;-)

středa 3. února 2010

Klíče od hradu a kaplička snů

Poslední dobou jsem vyfasoval několikero klíčů "navíc", které mi dělají docela bordel absolutně ve všem. Už nějakou tu dobu bojuji proti vlastnictví a tahání se s jedním obrovským svazkem klíčů. Fakt už na základní škole jsem nechápal, kam ti učitelé ty klíče strkají, protože tak velkou kapsu nemám ani na kuchyňské zástěře. Takže moje klíče jsou rozmístěny do několika mini svazečků maž po 7 klíčích...
Nejvtipnější je ten úplně nejmenší svazeček - jedná se celkem o 3 klíčky na jednom kroužku, jenže ten jeden klíček je ve skutečnosti obrovský klíč, který by se sto procentní jistotou odemkl kdejaká zámek nebo hrad - takový ten velký, co ho chtěl mít každý kluk po prohlídce zámku doma;-). Takže teď asi rozbořím všem romantickou představu o tom, jak je super nějaký takový klíč mít...nikam se vám to pořádně nevleze, pokud si něco takového strčíte do kapsy, tak se neustále děsíte toho, kdy se vám ta kapsa protrhne a klíče tak ztratíte. Je fakt, že pokud takový klíč máte, pak jistě máte speciální dveře, které po zamčení ochrání všechno a všechny v bytě, takže tam budete skutečně jako v nějakém středověkém hradě, ale nevím nevím, zda mi za toto ten pocit bezpečí stojí...
Každopádně ostatní klíčky jsou moc fajn - vlezou se do kapsy u kalhot i u bundy bez problémů. Jen pokud potřebuji na víc míst, od kterých mám klíče, v jeden den, musím všechny svazky mít někde u sebe...no lovit ten správný svazek z železného klíčového klubka je fakt mazec...:-D


Ale rád bych podotkl, že všech klíčů, které mi byly svěřeny, si nesmírně vážím a k těm nejnovějším si pomaličku začínám vytvářet citový vztah...;-)

Klíčům zdar - těm od hradů zvlášť!

pondělí 1. února 2010

S technologickým pokrokem ruku v ruce

Nevím, jak často se sprchujete vy, ale já dost často. Mám rád vodu, moc mám rád vodu. Trošku za to asi můžou moji rodiče, když mi dopřávali již do útlého věku vanové koupele s veškerým luxusem vany plné hraček. Každopádně se samozřejmě umývám i v místech, kde vana jaksi chybí. Což znamená, že jsem se již setkal s mnoha úžasnými a super, hyper tryskovými sprchovými kouty a pokaždé jsem se s nimi nějak popral a povedlo se mi je uvést do chodu. Až do dnešního rána jsem na sebe mohl být hrdý, jak si s tou technikou a pokrokem notuji, že nezůstávám pozadu. Jenže, když vlezete do sprchového koutu, kde na vás kouká tisíc pět set devět set trysek a jiných udělátek, musí vám z toho jít zákonitě hlava kolem. Pak tedy konečně najdete dva kohouty (já se tedy domnívám, že se jedná o kohouty, kdy jeden reguluje teplotu vody a druhý proud toku vody), zajásáte a začnete s nimi točit a kroutit o 106. A víte co? No nic se neděje - voda na vás necrčí, ani studená! Začnete si lehce zoufat a panikařit. Pak to v kohoutu lupne...no spíše praskne...a to jste tedy na vrcholu veškerého panikaření.
Nezlobte se na mě, ale po ránu jsem na to neměl nervy, takže jsem do podpaží nanesl něco málo tuhého deodorantu, pošplíchal jsem se parfémem a vyrazil jsem do práce...snad bude večer čas na objevnou misi číslo dvě, která už konečně něco objeví;-)

Asi ještě ne...

Čím méně času zbývalo do mého přesunutí se do Prahy, tím více času jsem strávil rozmýšlením a vymýšlením, jak se co nejekonomičtěji sbalit a uvolnit tak co nejrychleji poličky, šuplíky a jiné prostory, které jsem měl až dosud k dispozici. Tak nějak jsem si myslel, že to bude o to jednodušší a méně to bude bolet. Jak jsem tak balil, vybaloval a přebaloval jednotlivá zavazadla, abych je pak mohl zase komletně vyházet a začít od znovu, tak jsem si pouštěl music of my heart a bylo mi fakt dobře. Až do chvíle, než mi někdo zavolal, napsal zprávu a nebo dorazil do bytu. Stačil jeden pohled do té utrápené tváře a bylo mi jasné, že zmizet po anglicku není to nejlepší řešení.

A tak mám v Brně pořád ještě fůru věcí (včetně toho nejcennějšího, co mám, což jsou knížky Terryho Pratchetta - to je prostě srdeční záležitost), které netuším, kdy a kam si odvezu. Ale i když si odvezu úplně všechno, co jsem za těch několik let nashromáždil a dovezl, vím, že tím jsem v brně neskončil (a tak nějak doufám, že ani Brno neskončilo se mnou...).

Takže, děcka, hlavu vzhůru, úsměv na rty a no stress - já se vrátím a se mnou...se mnou přijde zase ten vystrašený čecháček, ze kterého si budete zase dělat legraci a dobírat si ho, učit ho mluvit pořádně a nezpívat, vysvětlovat mu, co to znamená "sraz na nádru" a nebo "na čáře"...

Jo, to byly časy!