Není až tak důležité míti filipa (případně Filipa) jako spíše ze všeho se neposrat.

Možná to beru trošku zhurta, ale život takový je, tak proč pořád chodit kolem horké kaše a hrát si se slůvky?! Budeme-li přijímat a brát svět potažmo život zpříma a s hlavou hrdě vztyčenou, bude pro nás každodenní setkávání se s realitou mnohem příjemnější, protože si o to méně nabijeme čumák.
Občas si říkám, že bych si klidně zlomil ruku, abych nemusel čelit vnitřní duševní či citové bolesti. Je to asi sebemrskačství či rouhání se, ale tak to prostě mám. Fyzická bolest mi nedá prostor na rejpání a hnípání se sám v sobě či v lidech kolem mě. Takže se nechovám jak kretén, nejsem útočný a „obranářský“. Což je přesně to, co jsem teď a co mě fakt nebaví!
Dám se tedy na SM praktiky a problém bude vyřešen… nebude, ale zkusit se má všechno! Dle Freuda je všechno otázkou sexu – sexuální deprivace se dere na povrch a její projevy jsou různorodé. Ale všechny směřují jen k jednomu – k ukojení sexuálního pudu a touhy, což člověka svým způsobem očišťuje a osvobozuje. Nechci se od ničeho osvobozovat, baví mě být v „něčím zajetí“, ale o to tu možná běží – osvobodit se od touhy být v něčím područí a začít se stavět na piedestal sexuálního adorování. Být ten nahoře a shlížet na všechny z lehkého nadhledu…
Blbost! S debilama být nemůžu…!

A teď jsem hezky ukázal, jak se umím z věcí zesrat sám…obnažen až na kost…ze zlosti a smutku a lítosti a sebedestrukce…směji se na svět jak poslední klaun a proplouvám životem lehce se skloněnou hlavou…s čím dál tím větším množstvím výhybek a oklik a objížděk, nadjezdů a podjezdů…přeskoč, přelez, ale nepodlez!

právě sem

právě jsem došel domů
komu jen řeknu, komu
že jsem zpět

právě jsem došel domů
není tu, není komu
donést květ

právě jsem došel domů
utekl všemu shonu
ke všedním dním

právě jsem došel domů
jak jenom říci tomu
- chci být s ním

Už visí, chlapec jeden ušatej...

Má mě rád, nemá mě rád, má mě rád, nemá mě..., má...

Už chyběla jen kopretina a nějaká ta zídka nebo starej kamennej most, na kterým bych seděl a zoufale odhazoval odtržené okvětní lístky do řeky pod sebou. Jako z filmu či turecký telenovely. Ale ono to tak skoro i bylo, kdybych měl kopretinu a po ruce ten most. Takhle jsme seděl doma a koukal na zeď, kde čerstvě visela fotka toho ušáka jednoho. Hlavou mi běžela tisíc a jedna věc. A kupodivu se ani jedna toho ušáka netýkala. To byla ta smutná část. Ta veselá se skrývala "za rohem" - a to když jsem fotku po několika dnech zase sundal, protože jsem to nedal. Nějak se ta tisíc a jedna myšlenka scvrkla na jednu jedinou a to nebylo vůbec fajné.

A jak šel čas, fotka se na zdi objevila znovu. Už si totiž nepředstavuji, jaké to mohlo být, jaké by to bylo kdyby... Spíše se těším na to, až se objeví někdo, kdo ve mně zase zažehne ten hřejivý plamen a nafoukne obláček, co se se mnou vznese až do nebes :-D

Takže drobná rada pro vás všechny, co se mordujete se sháněním rámečků na fotky a pak je vám líto tu fotku schovat do šuplíku, protože ten rámeček byl kurva drahej! Vyprdněte se na rámečky! ;)

Děkuji pěkně!

Se skutečností, že bydlím sám, se pojí několik veselých momentů a postřehů, které mě poslední týden překvapují a postihují značně nečekaně a zcela nepřipraveného...

Však hned první ráno po první oficiální "samostatné" noci bylo dost mimo očekávání - zvonek o půl osmé ráno, když v práci mám být až v 11. Za dveřmi paní domácí a já v trenkách (potom už i v trenkách). A hned první požadavek, jež skončil neúspěšným vyřízením - nůžky. Vždycky byly v kuchyni na polici a najednou na jejich místě nic, ba dokonce velké NIC! Dobře, poradíme si - sáhneme pro nůž. A ten tam ale také nebyl! Jo aha! Šárka přece říkala, že si zase odstěhovala nějaké věci - už tedy vím, které tentokrát... :-D

Čímž se tedy vtipně dostáváme k dalšímu detailu - "Tak se ti spolubydlící odstěhovala?" Zcela nevinná otázka, na kterou ale odpovědět je docela složité. Ono totiž dost záleží na úhlu pohledu - odstěhovala myšleno jako přemístila, a nebo odstěhovala myšleno jako sbalila se a odešla? V mém případě by spíše platila varianta a). Ale není tak jednoduché danou kapitolu uzavřít. Fyzicky jsme v bytě sám (budeme li brát v potaz přítomnost lidských jedinců), a věcně jsem tam ještě s někým - skutečně není vůbec jednoduché rozpoznat, kolik dalších lidí ten byt sdílí. Všude jsou nějaké věci - v policích, na zemi, v krabicích na zemi a na skříni... Je to vtipná směs několika lidí, i když jsme ve skutečnosti jen dva. A tomu všemu vévodí Josífek. Ten je vtipnej od začátku až do konce, protože neustále jen koulí očima a valí ty svoje bulvy na všechno a na všechny. Ale ještě že tak - kdyby najednou všechno zmizelo, byl bych tam skutečně úplně sám...a to bych nedal. Takhle mám alespoň pocit, že se zase dveře otevřou a tam Šárka s úsměvem na rtech, že už je z tý dovolený zpátky ;).

A do třetice. S tím, jak postupně mizí věci z bytu, přicázím na to, co si musím dokoupit. Je dobře, že to přichází postupně, protože kdybych to měl kupovat všechno najednou, tak mi z tý sumy asi jebne - pardon. Teď naposled jsme si byl koupit kýbl. Úplně obyčejnej na vytírání. A když už jsem v tom nákupním centru byl, vzal jsem rovnou i nějaké čistící prostředky, hadry a žíňky a tak dále, a tak dále... Navrch jsem ještě přihodil několik sprchových gelů a dalších maličkostí, které prostě nutně potřebuju (třeba studentskou pečeť a dvoulitrovou kolu...:-D). U pokladny mi to paní hezky namarkovala, já to naházel do kyblíku a už jsme chtěl odejít, když jsem zpozoroval, že se jeden ze sprchových gelů, které jsem měl v plánu si vzít, připletl k dalšímu nákupu a paní pokladní mi jej tedy nenamarkovala. Smířil jsem se s tím, že budu bez něj (však jsem měl v kýblu další tři) a odcházel jsem. V tom na mě volala slečna, jež stála ve fronte za mnou, že jsem si zapomněl jeden sprcháč...otočil jsem se, nahodil přítelský úsměv, natáhl ruku a řekl: "Děkuji pěkně!" Otočil jsem se a pelášil zpět do bytu rychlostí blesku...
Až budete za mnou na kase v supermarketu, nevšímejte si mě - nebudu mít chuť něco řešit a vezmu to, co mi kdo nabídne :-P

...talkshow...

Ani jeden z nás tam nejsme "jako doma" - tys nikdy nebyl a já už nejsem. To tak nějak život věci naaranžuje, až to není ani hezký. Raději jsme stáli, abysme lépe viděli, ale mám li být upřímný, z talkshow jsem toho až tak moc nevnímal - měl jsem lepší výhledy a jistě zábavný rozhovor z pódia mi ušima jen tak bez většího zájmu proplouval...

...cítil jsem do st nesvůj - koupil jsme si kvůli tobě novou košili, abych vypadal alespoň trošku k světu...a přes den jsme strašil v Brně, takže to bylo trošku časově náročný. Ale popohánělo mě vědomí, že si zase pokecáme a tentokrát skutečně jen ve dvou;-)...

A po večerníčku rychle vyčistit zuby, vyčurat a spát...a spalo se překrásně, už zase.

První setkání

Veselé, jemné, hravé...Ani jsme si nepotřebovali psát tak dlouho, abysme věděli, že se chceme sejít osobně - byť třeba jen na pivo a hermelín. Pro jistotu jsme byli tři...ale myslím, že bysme to s přehledem zvládli jen ve dvou - ukázalo se, že společných témat k hovoru máme dost a dost.

...už jen to, že jsi chtěl také vidět Stašovou v její valentýnské Shirley. Nechtěl jsme na to jít s někým, koho budu muset přemlouvat a nebo přesvědčovat o tom, že to stojí za to a že to bude fajn večer. Tys chtěl jít hned, takže bylo jen otázkou několika hodin, že jsme se sešli před pokladnou divadla při pokusu o koupi vstupenek...tenkrát to nevyšlo, ale pozdější dvouhodinové stání ve frontě delší jak na banány své ovoce nakonec přineslo. Hurá za kulturou! A o tom, jaký máš vztah k Báře a Uranoviči Havířenkovi se ani nemá cenu zmiňovat - bylo to prostě dokonalé...
.
.
.
Přišlo mi paradoxní a svým způsobem vtipné, že jsi nakonec odcházel s naším společným kamarádem. Měl jsem přeci jít vyprovodit já tebe a ne ty jeho :-D. I když možná tím spíše ses mi prvně vetřel do snů...

Páteční podvečer...

...
Ráno bylo kupodivu chladné - nečekal jsem ten závan větru ve tváři, stejně jako byly nečekané řádky od tebe. Byl jsem připraven, že to může kdykoliv přijít... ale ne tímto způsobem, ne takhle...

...to komunikační minimum, respektive vakuum mě sžíralo tak moc, že se mi chtělo každou další vteřinu svého života jen a jen křičet. Čím méně toho bylo řečeno (napsáno), tím více otázek mi běželo hlavou...

...ono totiž nic nepřijde - buď to tu je a nebo není...tady to není... a strašně rád bych dodal - bohužel, či u tebe to není. Nedodám nic, protože vyřčené myšlenky se nezhmotní a sny se nesplní mávnutím proutku.

Jedna zamilovaná

Jsi můj
dávno vysněný
anděl přilétlý
k mým dveřím

Ach stůj
tvůj ret smyslný
den mi prosvětlí
křídly z peří

A vím
- o tmu opřený
ve snu přicházím
tobě vstříc

A své
ráno vyměním
chvíle snové vyházím
když s tebou budu - stačí říct
a ještě více ještě víc
a pak už nezmůžeme nic...

Chceš něco? Vem si to...!

Někdy se stane, že mě lidé v mém okolí zcela rozhodí něčím, co absolutně nečekám. Třeba když na mě vyhrknou, že se mnou chtějí spát...

Pusťte si song od slovenských Iné kafe s názvem Růžová záhrada (asi), soustřeďte se na text a v okamžiku vám vše, co doposud bylo jaksi navíc, zapadne do mozaiky právě vašeho života. To, co nechcete, to se k vám valí snad ze všech stran. Naproti tomuto, po čem skutečně toužíte, vás obchází obloukem o poloměru nejméně tisíc pět set devět set kilometrů; případně se vše začne vzdalovat v momentě, kdy to vypadá více než slibně.

Spousta z nás by v takové chvíli poklesla v ramenou a trpce by zkonstatovala cosi o ironii, osudu nebo bůh ví co za vyšší mocnosti... Já se ale asi nechci jen tak smířit a tím, co se mi děje oproti vlastní vůli. Něco chci...dobře, někoho chci..a dám tomu nějaký čas, abych zjistil, zda i ten někdo chce mě. Bylo by samozřejmě jednodušší hned při prvním "pádu" sklapnout patky a jít si dál po svých pěkně sám, ale víte, kam vede ta rovná cesta bez trpkostí a nástrah života? No, právě...!