pátek 31. července 2009

Jak jsem si chtěl nafackovat, ale nemohl jsem, protože jsme měl plné ruce…

Někdy vám nafackuje někdo jiný, ale někdy to musíte udělat sami, protože kolem vás široko daleko nikdo není. Jinak si myslím, že dobrovolníků, jež by vám toto přání chtěli splnit, byste našli celou řadu a ani by vám to nezabralo moc času;-).

Sám jsem si chtěl nafackovat třeba ještě před chvílí… Již několikrát se mi stalo, že jsem dlouho čekal (asi až zahřmí nebo na nějaké jiné znamení shůry, které by mi dalo najevo, že teď nebo nikdy), než jsem se k něčemu vyjádřil či se vyslovil… a ještě častěji se mi stává, že čím déle jsem čekal, tím spíše bylo jasné, že už to mé vyjádření nebude mít tu cenu a váhu, jakou bych vyžadoval či potřeboval. Tak se teď snažím po krátké rozvaze říkat a komentovat vše, abych se vyhl tomu, že bych zase něco prošvihl.

Stejně jsem se tedy řídil i včera, kdy jsem se nevyjádřil osobně, ale přes sms (no debilnější způsob i načasování jsem si vážně nemohl vymyslet…). Někdo v mém okolí se totiž trápí a já si myslel, že se mě to nějak týká… Tak jsem to chtěl rozseknout a tím vše vyřešit. Ale ouha – se mnou to nemá nic společného (což je na jednu stranu pozitivní, ale uvědomme si, že máme světové strany ČTYŘI, takže na ty zbývající už nám zbývají jen samá negativa). Dokonce jsem tím vše zamotal ještě víc, než už to beztak bylo předtím. No jsem prostě šikula, jen co je pravda.

Takže teď sedím v parku na lavičce, za mnou si na hřišti čutají cikáňata, co nemají nic jiného na práci, a přemýšlím, komu ještě mohu zvrtat život a proč všechno dobré musí být nějak poznamenáno něčím špatným (i když teď by se lépe hodilo jiné slovo…které mě nenapadá, protože negativní také není přesné…). Nejraději bych si skutečně nafackoval, ale nemohu, protože mám plné ruce práce s tím, abych si neublížil ještě daleko víc;-). Pravačka se totiž snaží urvat mi hlavu a levačka se jí v tom pokouší všemocně zabránit… Jenže já si teď nemohu dovolit ztratit hlavu, takže tomu všemu musím nějak zabránit a vyvarovat se zbrklých rozhodnutí – třeba jako byl ten dnešní výlet… (ale to už je jiný příběh:-))

středa 29. července 2009

Znáte to..?

"Chybíš mi, chybíš mi - čemu se divíš?! Chybíš mi, chybíš mi, už zase mizíš..." A tak to mám se vším - věčně chci něco, co prostě za boha v danou chvíli nemohu mít!


Sníh uprostřed parného léta, zkouškové období v říjnu, Vánoce místo Velikonoc, horkou sprchu během odstávky vody, peníze v období 70% slev (kdy mám konto absolutně na nule), drahou polovičku co už tu svou polovičku má (na zadaných je něco hrozně sexy;-)) a nebo třeba vyhrát celotáborovku, i když jsem od první hry po poslední na konci pelotonu...


Jestli si někdy stýskám po tom, jak je život nespravedlivý, tak přesně v takových chvílích. Ale protože vím, že se mi nic z těchto tužeb nevyplní (nebo alespoň ne hned), stěžuji si osudu ještě o trošku více a déle - děsně si to užívám! Pak mě to přestane bavit a jdu na zmrzku - vždycky!


Poslední dobou jsem těch zmrzlin měl ale nějak moc najednou...co s tím?

úterý 28. července 2009

Zvyk je železná košile...

...a platí to vskutku na 100%.


Na letním táboře jsem byl prvně snad už v 5ti letech (i když první byl asi až ten v šesti - naši mě těsně před prázdninami šoupli do skautského oddílu, kam už nějaký ten pátek chodil můj bratr, ale kam se mně chodit tedy absolutně nechtělo!) a hned těch prvních čtrnáct dnů strávených uprostřed lesa bez televize a jiných výdobytků moderní civilizace ve mně zanechalo nesmazatelnou stopu. Poznamenalo mě to v dobrém smyslu slova v tom, že to byly krásné dva týdny, kdy na mě nikdo neřval kvůli nevyčištěným zubům, kvůli neposkládanému oblečení v batohu, kvůli neumytému ešusu...prostě pohoda.


Nakonec jsem z toho prvního skautského tábora ani nechtěl odjet a děsně se těšil na další rok, protože jsem věděl, že se zase pojede tábořit! Časem jsem objevoval nová kouzla a překvapení, která tábory skrývají. Člověk se dokáže postarat sám o sebe a zároveň i o druhé. Poskládá si životní hodnoty trošku jinak, než člověk, který strávil léto jen cpaním se dobrotami u babičky na chalupě...


Když se po letech náš oddíl rozpadl, myslel jsem, že to je tedy konečná i s tábory. Ale mílil jsem se. Naskytla se mi možnost začít jezdit na trošku jiné tábory (vlastně na tábory, kde je úplně všechno jiné, ale v první chvíli jsem nad tím nijak zvlášť nepřemýšlel) - a to se sokolíkama. Zkušenost do budoucna k nezaplacení a za těch pár let, co už jsem stačil protábořit s tělesnou jednotou, jsem se naučil o životě mnohé. Také jsem si vyzkoušel několik různých pozic či funkcí a asi by se mi při troše štěstí a trochy té píle povedlo zorganizovat a vést nějaký vlastní menší tábor (i když...:-D).


Ale po čase člověk prostě může zjistit, že ho ta košile, která mu po dlouhá léta dávalo jistotu, začala najednou tížit, svazovat a dusit. Někdy se ze zvyku stane jen setrvačnost - a všichni víme z dětství, že se jednou to autíčko na setrvačník přeci jen zastaví. To mé autíčko se asi zastavilo právě letos. Není to podle hesla "v nejlepším se má přestat" (to bych tím pádem už letos nikam nejel), ale prostě spíš o přirozeném vývoji života...změna je přeci život, ne?


Jsem zvědav, co a kdy ještě podlehne přirozenému běhu osudu;-)

Jde se na borůvky...

Jasně - je tu léto, tudíž čas sbírání borůvek a hub. Nikdy jsem tu sbírací část neměl rád, což ale mým rodičům nikdy nezabránilo v tom, aby mi nevrazili do ruky nožík nebo hrníček a šlo se!


Ne jinak je tomu i teď, kdy se cítím skrz naskrz dospělý a tudíž zcela mimo vliv rodičů (tedy alespoň co se sbírání těch malinkatých kuliček, co věčně padají z ruky a navíc každá druhá skončí místo v hrnku v puse) - maminka se prostě rozhodla, že se jde na borůvky, takže se mohu stavět třeba na hlavu, ale u toho se obleču a vyrážíme. Poslušně jsem se oblékl (šlo to kupodivu i bez stojek a přemetů) a jal se obouvati, když tu ke mně zazněla věta:"No to si snad děláš ze mě srandu?! Ty nemáš na sebe nic novějšího? Vždyť jsi v tomhle včera přijel..." Po krátkém ohledání vskutku došel k tomu, že na sobě mám totéž oblečení, ve kterém jsem den předtím přijel z města na venkov...jen už jsem v tom neshledával to pohoršení, které má drahá máť dávala velice silně najevo. Měl jsem kožené tenisky (bílé, Nike), modré jeansy (koupené asi v květnu) a bílé tričko - naprosto ideální outfit na nákupy (což v jistém smyslu slova byl náš plán - jít do lesa a za úplatu lesu v podobě nachozených kilometrů si domů přinést několik stovek kuliček).


Musel jsem tedy nutně dojít k závěru, že jsem idiot! Ale došel jsem k závěru lehce odlišnému - ač jsem vyrostl na vesnici a byl zjevně velice praktický člověk, stačilo pár let ve velkoměstě a je ze mě naprosto nepraktický měšťák, co nerozezná slepici od krůty!


Ještě že mám v Podlesí plnou skříň věcí, které mohu nosit buď při natírání plotu a nebo na táboře;-).

čtvrtek 2. července 2009

Šílená matka...

Takže od začátku:-).
Jednou si mi kamarádka stěžovala na svou šílenou matku (dobrovolně bych tento výraz nepoužil, neboť se jedná o mou bývalou učitelku angličtiny, ale je fakt, že po vyslechnutí celé story nebylo možné dojít k jakémukoliv jinému závěru), která je teď na pár let v Austrálii a chce na svou novou adresu poslat snad vše, co v ČR zanechala. Super kostkovanou sukni a to černé tričko s flitry ve výstřihu; knížku oblíbeného autora, kterou četla snad už milionkrát; tyhle náušnice a těch dvacet dalších se mohou také přibalit...a ještě ty boty, co měla v Americe v Archers (nebo jak se ten national park jmenuje) a navrch přibalit ještě ty hrozný letní šaty, co nikdy nenosila... A k tomu všemu ještě tisíc pět set devět set dalších nemožných věcí, které dohromady váží snad tunu a za poslání se bude platit šílený balík peněz...a to vše jen proto, aby se to stejnou cestou přepravovalo zase zpět do ČR, jenže tentokrát toho bude dvojnásob - musíme přeci připočíst i ty "krámy", co se nahromadí během pobytu v zemi klokanů;-).


Díky tomu jsem přišel na jednu věc. Je úplně jedno, kde jste nebo s kým tam jste. Pocit domova vám vytvoří zas a jenom věci! Právě ta známá dvacetkrát čtená knížka Terryho Pratchetta (nebo Josepha Hellera nebo kohokoliv jiného); tričko, jehož dříve blyštivý nápis pamatuje lepší časy; hrnek, který nemá ucho, protože se ulomilo při oslavě vašich 20. narozenin (což vám po těch letech, co od té doby uběhly, připadá právem hrozně moc dávno)... Hlavně kolem sebe musíme mít věci, které jsou jenom naše! Ani ne tak partnera, který je váš (on totiž ten člověk není jen váš - je to něčí rodič, něčí dítě, něčí sourozenec...prostě se dělíte a tudíž vám ani ta osoba nedokáže vytvořit ten správný pocit domova), a už vůbec ne dům, na který jste včera zaplatili poslední fakturu. Prostě jen věci - maličké a zdánlivě zbytečné a nepotřebné, nepostradatelné. Stačí jen změnit svou adresu a zjistíme, jaký pro nás všechna ta "veteš" má význam.


Já si úspěšně po troškách tu svou veteš převážím z Podlesí do Brna. Mohu s klidem v duši říci, že větší část byla již přesunuta a přemístění zbytku věcí nebude trvat nikterak dlouho. I když je spousta z těch věcí v krabici a nebo ve skříni, kde na ně jen usedá prach, jsou to moje věci... a díky nim se tu cítím doma. Jednak to jsou všechny knížky od Terryho, pak Hlava XXII, kuličky, notes s povídkami a básničkami, Encyklopedie českých dějin, album The guest od Phantom planet, fotky z tábora...


A co za "krámy" tvoří domov vám?