Všechno nějak jinak, možná i špatně..

Vánoce, maximálně si tento svátek užívám. Baví mě sledovat překvapené výrazy lidí při rozbalování dárků. Pravé nadšení a radost se totiž nedají zahrát či nafilmovat, to je v očích. Plamínky a jiskřičky se mihotají a perou s přívaly slzavého štěstí.. Na druhou stranu také rád dostávám dárečky - mám to totiž spojené s překrásným uvolňováním serotoninu a občas i adrenalinu, ideální kombinace :-).
No a letos se ale u mě moc serotoninu nevylilo...Rodiče letos zvolili úplně odlišnou taktiku nakupování vanocnich darku, nez kdy jindy. "Dám ti peníze, ty si něco koupíš a já ti to pak zabalím." Jasně, jsem dospělý, takže je to nejpraktičtější řešení, ale i tak jsem spoléhal na invenci rodičů a těšil se na nějaké překvápko.
Z počátku to vypadalo nadějně - pod stromkem byl jeden balíček pro mě navíc, ale pak jsem dostal balíček do ruky a všechen adrenalin i serotonin nejen ze prestal trykat, ale ještě se částečně v těle rozpadl. V balíčku byly trenýrky, které dostávám každý rok..:-(
Nestěžuji si na to, že bych dostal málo dárků, ale spíš na to, že to nebyly dárky v tom pravém slova smyslu. Dárek má být zahalen tajemstvím a rozbalení má doprovázet moment překvapení. To mi letos chybělo, moc.
Tak jen doufám, že příští rok se Ježíšek polepší.

Zkušenost k nezaplacení

Jsem poměrně oborově flexibilní, což znamená, že rád zkouším nové věci a pracuji v různých oborech či odvětvích, pracovištích. Teď právě absolvuji oborovou praxi na jedné základní škole a jsem z toho vskutku u vytržení, vážně.

Celý týden trávím s jednou třídou a musím říci, že je to velice obohacující a podnětné. Co hodina, tím nové a nové poznatky. Člověk se ani nestačí divit, co všechno se během těch 45 minut může stát. Na začátku jsme si říkal, že toho moc nepopíšu, že nebude o čem psát. Pak přišla první hodina a názor jsem změnil - bylo o čem psát, celý den. 

Zkušenost je o to cennější, že spolupracuji s učiteli, kteří kdysi učili mě samotného, takže nám odpadla fáze představování a počátečních ostychů, a můžeme tak mluvit zcela otevřeně a bez zábran - jsou skvělí a na všechny mé dotazy odpovídají s lehkým úsměvem na rtech (no jo, zase jeden, co se nechal okouzlit a ještě to z něj nevyprchalo; další aktivista:-)). Bohužel ale není tolik času na povídání, takže to musíme zvládat jen ve zkratce. Je to ale fantastické - skončí hodina, jdeme do sborovny a rozebíráme, co se během hodiny stalo. To mi nikdy nikdo už říkat nebude, jak na co reagovat a tak podobně. Takže si vše pilně zapisuji, abych se měl čím inspirovat.

Moc mě to baví, takže mi trošku roste sebevědomí (ono když vás najednou na chodbě někdo zdraví "dobrý den, pane učiteli", i když jsem teprve ve druháku, je to fantastický pocit). Navíc si myslím, že kdyby učitelé se mnou ty hodiny probírat nechtěli, tak to nedělají - není to jejich povinnost ani náplň práce. A krom toho všeho - tím, že jsem se vrátil takto na svou alma mater, tak to vyvolává vzpomínky na úžasné roky života, a to se také počítá:-D.

Úžasné je to, že se nejedná o žádné "ukázkové hodiny", ale o hodiny reálné a skutečné, se všemi pozitivy i negativy, která kantora mohou během praxe potkat. Zatím jen pozoruji děti a učím se, ale jednou přijde doba, kdy budu už pozorovat nebudu, ani nebudu učit sebe, ale budu učit někoho.  A na to se už teď moc těším. Přijdete se podívat?

Podzimní depresárium

Tak mě letos prvně v životě dostihla podzimní deprese. Alespoň tak by to označil kdejaký psycholog - já osobně bych to nazval podzimním obludáriem a depresáriem v jednom. Jednak jsem měl neskutečně špatnou náladu, všechno bylo špatně, nic mě nebavilo a nic mi nešlo, a na druhou stranu jsem ale nevěděl, proč to tak je. Nedokázal jsem pojmenovat, co se mi právě děje...

Běžně jsem pokles nálady řešil poslechem oblíbené hudby, čtením knihy oblíbeného autora a nebo sledováním skvělých filmů. No tentokrát ale veškeré zaručené metody a prostředky naprosto zklamaly a neúčinkovaly. Hodně to odnesli ti nejbližší, což mi do chmurného stavu moc světlých chvilek nepřinášelo. A to počasí...pršelo, zima byla, slunko bylo vidět jen občas a vetšinou když jsem musel být zavřený ve škole či v práci. No vážně děs. Už jsem nevěděl, co s tím.

Nakonec stejně jak se depresárium objevilo, tak i zmizelo. Pára nad hrncem se rozpustila a jídlo je hotovo - respektive já jsem zase v pohodě, jako předtím. A je to úžasný pocit. I když to možná nezmizelo jen tak z ničeho nic, ale pomohla tomu úžasná bylinková koupel - v tomto sychravém podzimním počasí vřele doporučuji. A to nejen jako lék na deprese - ale možná i jako dobré afrodiziakum;-).

Stala se mi taková nemilá věc...

Všichni to známe, každý jsme již určitě zažili nejeden den "blbec". Po dlouhé době jsem si jeden takový prožil i já...

Všechno nasvědčovalo tomu, že bude krásný a pohodový den. Vstal jsem již v 8 (ačkoliv všední den, nikam jsem ráno nemusel, takže osmá ranní je vážně úspěch) a zajel jsem si na otočku do centra. Všude usměvaví lidé a bezvětrné počasí, teplo. Před odjezdem do práce jsem si pustil příjemnou muziku, popovídal jsem si s kamarádkou. Prostě krása.

Na cestu do práce mi hezky svítilo slunko a bylo ještě tepleji než dopoledne - celých 18 stupňů, co víc si můžeme začátkem listopadu přát. Jenže pak jsem se zalogoval v práci a už to začalo...

Nejdříve přišla slečna, že se jí ztratilo zavazadlo a co s tím jako tedy budu dělat. To to dnes tedy pěkně začíná, proběhlo mi hlavou, ale co člověk zmůže, že? Vyplnili jsme formulářík a bylo vyřízené... Bylo mi té slečny líto, ale bohužel se to stává. Někdy. Pak vcelku klid. Nic se nedělo asi tak tři hodiny. A pak mi spadl systém. Zachoval jsem klid a restartoval počítač. Nepomohlo to. Volal jsem tedy kolegovi, zda na to nemá nějaký fígl... neměl! Tak počítač vypneme a zase zapneme. Paráda, dvě jízdenky se vytiskly, jedem dál!

Nikam nejedeme - další jízdenku už mi to nechce vytvořit... Do pr..! Zase vypneme počítač, vytiskneme dvě jízdenky a přichází na řadu ta třetí, osudová. Chvilka napětí... mazec! Jede to a můžu odbavit tu frontu, která se mi tu za těch 25 minut vytvořila. Lidé jsou nepříjemní - byl bych asi také, takže nic nikomu nevyčítám, pouze konstatuji. Musel jsem vypsat několik jízdenek ručně, takže jsem je pak zadával do systému zpětně přes program, se kterým se teprve učím - no mazec. Nic nešlo tak, jak mělo. Nakonec se to povedlo, ale vypotil jsem minimálně kýbl vody...:-).

Řeklo by se, že na jednu směnu až moc nepříjemností. No jo, jenže - stala se mi taková nemilá věc... Šel jsem vyhodit noviny, co nám zbyly z celého dne, a když jsem se vrátil ke dveřím do kanceláře, zjistil jsem, že nemám klíče... Prostě jsem si zabouchl kancelář a u sebe neměl nic, krom té obrovské modré tašky z obchodního domu IKEA. Nebylo mi do breku, jako by bylo některé z mých kolegyň, ale chtěl jsem do něčeho kopnout, a ne jednou! byl jsem vážně maximálně nasr...

Tak jsem to šel spláchnout jedním pivem (nakonec byly tři, ale malý:-D).

Doufám, že si konec každého dne "blbec" budete moci zpříjemnit čímkoliv (ať už pivem, nebo čokoládou a nebo čímkoliv jiným), protože to bude znamenat, že ten den je u konce a že se vše vyřešilo a nepříjemnosti jsou za vámi. Můj přípitek pro všechny tedy zní:"Nechť každý den blbec trvá pouze jeden den!!!"

Slepice nebo vejce..?

No...

Tak samozřejmě, že vejce!

Logicky byl nejdříve dinosaurus (tomu se jistě neodvážíte říkat slepice, že?), který tedy seděl v hnízdě na vejcích. Z vajíček se vyklubala malinkatá dinosaurátka, jenže... Jenže jedno se prostě nepovedlo - asi mu bylo zima - a vylíhlo se kuře, ze kterého vyrostla slepice.

Takže tak...

Co se v dětství naučíš...

Poslední dobou si začínám všímat různých jevů, které se člověku během života dějí. Je mi 22 let a již teď se vracím k některým věcem, které jsem měl až do teď spojeny s dětstvím. Hlavně tedy v otázce hudby a mluveného slova. Tak si nejsem úplně jistý, že je to v pořádku...

Jako děti jsme s bratrem měli dohromady pouze jednu gramofonovou desku s pohádkami - na audio kazetách jsme měli hodně nahrávek, ale nikoliv těch pohádkových. Na té desce byly tři pohádky, které do dnes patří k mým nejoblíbenějším - O mrtvé a živé vodě, Hrnéčku, vař! a O Zlatovlásce. Dodnes jsou to pohádky, které vám odříkám slovo od slova úplně přesně, jak to na té desce je. Což tedy asi není nic tak zvláštního. Už trošku více zvláštní je fakt, že si ty desky teď začínám znovu pouštět. Kdo si hraje, nezlobí... Takže snad platí i kdo poslouchá pohádky, nezlobí! To samé teď přišlo s dlouho hrající deskou dua Spejbl a Hurvínek - Hurvínkova černá hodinka. Tato směs říkanek, písniček a příběhů se mi tak vryla pod kůži, že dodnes parafrázuji některé věty a dokonce celé vtípky. Nedávno jsem si černou hodinku pustil s velkou chutí a bavil jsem se při ní stejně dobře, jako tenkrát.

Něco podobného mám s písněmi zpěvačky Lucky Vondráčkové. U ní se nevracím k těm songům, které nazpívala v období mé rané puberty, kdy jsem ji platonicky miloval. Jako zpěvačku jsem ji totiž přestal vnímat záhy poté. Ale teď jsem ji spíše znovu v této roli objevil a líbí se mi pozorovat hudební vývoj této naší úspěšné zpěvačky a herečky. Líbí se mi, že se nebojí nových věcí a ráda zkouší různé styly - v poslední době mě nejvíce zaujala v písni Keď ma podvedies, kde její hlas skvěle ladí s hlasem zpěváka slovenské skupiny Taktici. Lucie je totiž tak trochu jako vítr - vnímají ho všichni a někoho osvěží, jiného zahřeje a dalšímu vyrobí na těle husí kůži. Mě osvěží. Vždycky.

A teď to nejzásadnější. To, co mě hlavně vedlo k zamyšlení se nad tímto fenoménem nalézání starých příjemností. Viděli jste muzikál Mamma Mia!? Na divadelních prknech jsem ho neviděl, ale v kině už třikrát. Abbu poslouchala matka během celého mého dětství, takže jsem ji poslouchal také. Po krátké pauze jsem se k jejich písničkám dostal přes švédské seskupení A-teens (před těmi deseti lety nás bylo více, kterým zněla tato formace v uších). Nadšení ale po čase vyprchalo. Až do letošního léta, kdy jsem byl "přinucen" jít do kina na Mamma Mia!. A stalo se něco nečekaného - ohromně jsem si ten film užíval. Dokonce jsem se jal zpívati spolu s herci, což se ale nelíbilo jedné návštěvnici kina, která mě spražila pohledem i slovem a mému pěveckému vystoupení byl tedy konec. Samozřejmě pouze pro tento večer, neboť nedlouho poté jsem se vydal do kina na ten samý kus znovu. A tentokrát to bylo perfektní! Osazenstvo sálu se tentokráte naladilo na stejnou vlnu a zpívali jsme všichni!! Někteří dokonce na svých sedadlech "pařili". Vskutku báječný večer plný rytmické muziky a skvělých hlasů Meryl Streep či Pierce Brosnana. A do třetice jsem film viděl spolu se svou dobrou kamarádkou, což bylo úplně nejlepší, protože pro ni to byla první zkušenost s tímto filmem a moc se jí líbil a vlil energii do žil. Někdy je prostě radost jít do kina, v tomto případě tedy pokud chcete vypnout a nechat se unášet na notoricky známých slovech ještě známějších písní.

Tak co, je to divné a nebo normální? Mám se kvůli tomu nějak trápit či hlouběji zamýšlet nad sebou samým? Snad ne. Vždyť co se má stát, stane se - ať už dříve nebo později, že?! Takže hurá do dalších šťastných a veselých návratů do dětství.

Boj mobilního operátora o zákazníka

Nespokojenost se službami poskytovatele mobilních telefonních služeb u mě vedla až k radikálnímu rozhodnutí, což logicky znamená, že jsem mobilního operátora změnil. Díky pracovnímu vytížení jsem se dostal ke zrušení služby u prvního poskytovatele až týden na to. Domníval jsem se, že to bude otázka maximálně pěti minut. Mýlil jsem se. Také jsem si myslel, že přímo akt zrušení bude spočívat v oznámení mého přání (neboť mi již v cestě nestál žádný závazek daný smlouvou) a následného podpisu tiskopisu sloužícího k tomuto úkonu. Tak to jsem se mýlil podruhé...

Provozovna společnosti byla samozřejmě vybavena stylovým nábytkem a (jak jinak) v reklamních barvách firmy. Modrá a bílá všude kde jsem se podíval. Zaměstnanci byli navlečeni v tričkách s logem nejen přes celé břicho, další logo bylo přes celou hruď (o stavu hrudí jednotlivých pracovnic budu mlčet, ale bylo se na co dívat) a ještě jedno přes celá záda.. Už chyběla jen firemní kšiltovka a potítko na zápěstí a byl by šatník kompletní. Pět přepážek a pět zaměstnanců mi dodalo jistoty, že za 5 minut budu zase venku. A venku bych byl, kdyby pracovali všichni, kteří pracovat měli. Přede mnou bylo 8 dalších více či méně spokojených zákazníků, tudíž předpoklad rychlého vyřízení při takovém počtu přepážek byl jistě na místě. Byl, ale byl chybný. Nejdříve jsem 10 minut stál, poté se uvolnilo místo na sezení a tak jsem si mohl odložit kabelu a sundat kabát - už tak jsem byl zpocený jako prase, protože v prodejně byla skutečně tropická teplota a vydýchaný vzduch k tomu - skutečně dobrý reklamní tah. Na taburetku vedle si ještě nějaká slečna zřejmě vybírala vyzváněcí melodii u svého nově nabytého telefonu, neboť si přehrávala jeden tón za druhým. Už jsem chtěl ven. Už před čtvrt hodinou jsem chtěl ven. Nedá se svítit, musím to vydržet, abych to měl z krku..

A pozor! Míří ke mě jedna slečna v reklamním triku. Úsměv na rtech a hned se ptá, jak mi může pomoci. Paráda, říkám si, tak slečna začala pracovat. Přednesl jsem ji své přání a už jsem se zvedal, že tedy půjdeme na přepážku a vyřídíme to. No, tak ne.. "Tak ještě se tu na chvilku posaďte a za moment to vyřídíme." Buď klidný, buď klidný, však už jen pár minut a budeš volný...říkal jsem si. Ale vše bylo jinak!

Vyvolávací systém konečně ukázal mé číslo. Hrnu se za slečnou, jež se mě předtím ptala. Ta mě ale posílá za kolegyní - asi specialistka na výpovědi. "Dobrý den, vy prý chcete zrušit smlouvu o poskytování..." Jela jak drak - na chvilku jsem z toho až přestal dýchat. "...a víte že můžete u nás využít...a lze změnit na...jako bonus..." Přivydělával jsem si několik měsíců telefonním marketingem, takže jsem něco podobného čekal. Ale v momentě, kdy už jsem si říkal, že jsou veškeré možnosti vyčerpány a že už jsem řekl NE snad na všechny "výhodné" nabídky, mi byl strčen do ruky telefon a u druhého přístroje kdosi..."Dobrý den, kolegyně mi řekla, že chcete zrušit..." A začalo to nanovo. "...slyšel jste o nejnovější nabídce...možnost výhodného paušálu...bonusový program pro věrné zákazníky...byla by škoda tu sim kartu úplně rušit..." Argumenty mi pomalu docházely a zoufalství přicházelo blíže a blíže. Pro slečnu nebyl argument ani to, že v bytě nemám bohužel signál a nikam se tudíž nedovolám, a že už jsem si tedy pořídil jiné číslo (mimochodem - zjistil jsem, že oni zákazníka vůbec neposlouchají, neboť se mě slečně zeptala, zda jsem si pořídil to nové číslo také u nich...no tím bych tedy určitě problém se signálem vyřešil). Už jsem se zmohl pouze na odpovědi typu: nechci, nemám zájem, vím o tom a nevyužiji vaši nabídku.

Letmo jsem se podíval na hodinky a zjistil jsem, že jsem čekal 30 minut, než na mě došla řada, a na přepážce že už stojím 10 minut. No dobře, snad už se to blíží ke konci. Neblížilo. Slečna neustále vytahovala z rukávu nějaké bonusové nabídky a jiné "super" balíčky a akce. Začala dokonce mluvit o internetu a možnosti digitální televize. Vypnul jsem všechny své smysly a nechal jsem ji mluvit. Čas běžel. A pak to zaznělo: "..a u jaké společnosti jste si tedy pořídil nové číslo?" No tak to jsem tedy procitl a dosti nevybíravým způsobem jsem slečně naznačil, že je to čistě privátní informace a že tedy nemůže očekávat, že jí poskytnu nějaké další informace. Tím telefonní hovor skončil. Slečna za přepážkou vytiskla formulář, ten jsem podepsal. Poté mi předala ještě nějaké dárky za do té doby nasbírané benefit body - podepsal jsem potvrzení o jejich převzetí - a šel jsem. Jak prosté!

Jsem volný!! Tedy, ne tak úplně - výpovědní lhůta je 30 dnů a začne se počítat až od prvého dne následujícího měsíce. Prý kdybych si to ještě rozmyslel. No budiž, ale po tom, co se k zákazníkovi chovají jako k největšímu idiotovi a mají jej za blbce, se nemohou divit, když si to vskutku nerozmyslím. Nebo mám..?

Hned něco na zamyšlení...

Blog jsem si založil již před několika týdny, ale první příspěvek píši až dnes... Není to proto, že by nebylo o čem psát a nebo že by nebyl čas, jen jsem až do dnešního nebyl úplně přesvědčen o tom, že začít s blogem je dobré rozhodnutí. Však dnes si píše blog každá známější i méně známá osobnost kulturního dění, k tomu se přičte dalších několik sto tisícovek bloggerů z řad "běžných občanů" a máme přeblogováno! Ale dnes se stalo několik věcí, které mi pomohly dospět k tomuto finálnímu řezu a píšu.

Prostřednictvím oboru, který studuji, jsem se mohl zúčastnit archeologického výzkumu na znojemském Hradišti, kde jsem mimo jiné poznal partu skvělých lidí se srdcem na tom pravém místě (jsou to totiž nesmírní srdcaři). A dnes jsem si psal s jednou slečnou, která do této party patří. V tom dnešním dnu to pro mne bylo tak osvěžující "setkání" (přes icq se lidé setkávají vskutku jen v uvozovkách), že veškeré smutky a chmury byly pryč. Probrali jsme několik témat od knih přes koupel ve vaně plné horké vody...co je ale hlavní, domluvili jsme se na dalším brzkém shledání - tentokrát již osobně. Člověk se má zase na co těšit a proč v duchu plesat. Jen ať nám to vydrží;-).

Také jsem po čase zabrouzdal na blog Lucie Váchové (http://vachova.blog.idnes.cz/), který mám moc rád a kde se vždy dozvím něco nového. Tentokrát jsem si přečetl článek o úžasné aktivitě s ještě úžasnějším posláním (http://vachova.blog.idnes.cz/c/52521/Stop-malarie.html), jež mě utvrdil v tom, že je na světě pořád dost dobrých lidí, kteří pomohou těm slabým a potřebným (však i to je jeden z důvodů, proč byla Anežka Česká svatořečená), což pohladí po duši a popostrčí o kousek nahoru rtuť na náladoměru. Takže všem vřele doporučuji!

Jenže aby toho dobrého na světě nebylo zase tolik, dostala se ke mě ještě jedna zpráva, a to zpráva smutná. Bohužel dnes svou životní pouť skončila jedna má známá. Vím, k životu smrt neodmyslitelně patří, ale ne vždy jsme na to připraveni. Teď je tedy řada i na mě, abych pomohl těm, kteří to potřebují, a alespoň utěšil bolest, kterou jim tato životní rána zasadila.

Takže se dívejme kolem sebe a třeba narazíme na někoho, kdo se bude trápit a nebo bude v nouzi. Někdy stačí jen úsměv nebo vlídné slovo a pomůžeme víc, než si třeba můžeme pomyslet.