čtvrtek 27. listopadu 2008

Zkušenost k nezaplacení

Jsem poměrně oborově flexibilní, což znamená, že rád zkouším nové věci a pracuji v různých oborech či odvětvích, pracovištích. Teď právě absolvuji oborovou praxi na jedné základní škole a jsem z toho vskutku u vytržení, vážně.

Celý týden trávím s jednou třídou a musím říci, že je to velice obohacující a podnětné. Co hodina, tím nové a nové poznatky. Člověk se ani nestačí divit, co všechno se během těch 45 minut může stát. Na začátku jsme si říkal, že toho moc nepopíšu, že nebude o čem psát. Pak přišla první hodina a názor jsem změnil - bylo o čem psát, celý den. 

Zkušenost je o to cennější, že spolupracuji s učiteli, kteří kdysi učili mě samotného, takže nám odpadla fáze představování a počátečních ostychů, a můžeme tak mluvit zcela otevřeně a bez zábran - jsou skvělí a na všechny mé dotazy odpovídají s lehkým úsměvem na rtech (no jo, zase jeden, co se nechal okouzlit a ještě to z něj nevyprchalo; další aktivista:-)). Bohužel ale není tolik času na povídání, takže to musíme zvládat jen ve zkratce. Je to ale fantastické - skončí hodina, jdeme do sborovny a rozebíráme, co se během hodiny stalo. To mi nikdy nikdo už říkat nebude, jak na co reagovat a tak podobně. Takže si vše pilně zapisuji, abych se měl čím inspirovat.

Moc mě to baví, takže mi trošku roste sebevědomí (ono když vás najednou na chodbě někdo zdraví "dobrý den, pane učiteli", i když jsem teprve ve druháku, je to fantastický pocit). Navíc si myslím, že kdyby učitelé se mnou ty hodiny probírat nechtěli, tak to nedělají - není to jejich povinnost ani náplň práce. A krom toho všeho - tím, že jsem se vrátil takto na svou alma mater, tak to vyvolává vzpomínky na úžasné roky života, a to se také počítá:-D.

Úžasné je to, že se nejedná o žádné "ukázkové hodiny", ale o hodiny reálné a skutečné, se všemi pozitivy i negativy, která kantora mohou během praxe potkat. Zatím jen pozoruji děti a učím se, ale jednou přijde doba, kdy budu už pozorovat nebudu, ani nebudu učit sebe, ale budu učit někoho.  A na to se už teď moc těším. Přijdete se podívat?

úterý 18. listopadu 2008

Podzimní depresárium

Tak mě letos prvně v životě dostihla podzimní deprese. Alespoň tak by to označil kdejaký psycholog - já osobně bych to nazval podzimním obludáriem a depresáriem v jednom. Jednak jsem měl neskutečně špatnou náladu, všechno bylo špatně, nic mě nebavilo a nic mi nešlo, a na druhou stranu jsem ale nevěděl, proč to tak je. Nedokázal jsem pojmenovat, co se mi právě děje...
Běžně jsem pokles nálady řešil poslechem oblíbené hudby, čtením knihy oblíbeného autora a nebo sledováním skvělých filmů. No tentokrát ale veškeré zaručené metody a prostředky naprosto zklamaly a neúčinkovaly. Hodně to odnesli ti nejbližší, což mi do chmurného stavu moc světlých chvilek nepřinášelo. A to počasí...pršelo, zima byla, slunko bylo vidět jen občas a vetšinou když jsem musel být zavřený ve škole či v práci. No vážně děs. Už jsem nevěděl, co s tím.
Nakonec stejně jak se depresárium objevilo, tak i zmizelo. Pára nad hrncem se rozpustila a jídlo je hotovo - respektive já jsem zase v pohodě, jako předtím. A je to úžasný pocit. I když to možná nezmizelo jen tak z ničeho nic, ale pomohla tomu úžasná bylinková koupel - v tomto sychravém podzimním počasí vřele doporučuji. A to nejen jako lék na deprese - ale možná i jako dobré afrodiziakum;-).

úterý 4. listopadu 2008

Stala se mi taková nemilá věc...

Všichni to známe, každý jsme již určitě zažili nejeden den "blbec". Po dlouhé době jsem si jeden takový prožil i já...
Všechno nasvědčovalo tomu, že bude krásný a pohodový den. Vstal jsem již v 8 (ačkoliv všední den, nikam jsem ráno nemusel, takže osmá ranní je vážně úspěch) a zajel jsem si na otočku do centra. Všude usměvaví lidé a bezvětrné počasí, teplo. Před odjezdem do práce jsem si pustil příjemnou muziku, popovídal jsem si s kamarádkou. Prostě krása.
Na cestu do práce mi hezky svítilo slunko a bylo ještě tepleji než dopoledne - celých 18 stupňů, co víc si můžeme začátkem listopadu přát. Jenže pak jsem se zalogoval v práci a už to začalo...
Nejdříve přišla slečna, že se jí ztratilo zavazadlo a co s tím jako tedy budu dělat. To to dnes tedy pěkně začíná, proběhlo mi hlavou, ale co člověk zmůže, že? Vyplnili jsme formulářík a bylo vyřízené... Bylo mi té slečny líto, ale bohužel se to stává. Někdy. Pak vcelku klid. Nic se nedělo asi tak tři hodiny. A pak mi spadl systém. Zachoval jsem klid a restartoval počítač. Nepomohlo to. Volal jsem tedy kolegovi, zda na to nemá nějaký fígl... neměl! Tak počítač vypneme a zase zapneme. Paráda, dvě jízdenky se vytiskly, jedem dál!
Nikam nejedeme - další jízdenku už mi to nechce vytvořit... Do pr..! Zase vypneme počítač, vytiskneme dvě jízdenky a přichází na řadu ta třetí, osudová. Chvilka napětí... mazec! Jede to a můžu odbavit tu frontu, která se mi tu za těch 25 minut vytvořila. Lidé jsou nepříjemní - byl bych asi také, takže nic nikomu nevyčítám, pouze konstatuji. Musel jsem vypsat několik jízdenek ručně, takže jsem je pak zadával do systému zpětně přes program, se kterým se teprve učím - no mazec. Nic nešlo tak, jak mělo. Nakonec se to povedlo, ale vypotil jsem minimálně kýbl vody...:-).
Řeklo by se, že na jednu směnu až moc nepříjemností. No jo, jenže - stala se mi taková nemilá věc... Šel jsem vyhodit noviny, co nám zbyly z celého dne, a když jsem se vrátil ke dveřím do kanceláře, zjistil jsem, že nemám klíče... Prostě jsem si zabouchl kancelář a u sebe neměl nic, krom té obrovské modré tašky z obchodního domu IKEA. Nebylo mi do breku, jako by bylo některé z mých kolegyň, ale chtěl jsem do něčeho kopnout, a ne jednou! byl jsem vážně maximálně nasr...
Tak jsem to šel spláchnout jedním pivem (nakonec byly tři, ale malý:-D).
Doufám, že si konec každého dne "blbec" budete moci zpříjemnit čímkoliv (ať už pivem, nebo čokoládou a nebo čímkoliv jiným), protože to bude znamenat, že ten den je u konce a že se vše vyřešilo a nepříjemnosti jsou za vámi. Můj přípitek pro všechny tedy zní:"Nechť každý den blbec trvá pouze jeden den!!!"

sobota 1. listopadu 2008

Slepice nebo vejce..?

No...
Tak samozřejmě, že vejce!
Logicky byl nejdříve dinosaurus (tomu se jistě neodvážíte říkat slepice, že?), který tedy seděl v hnízdě na vejcích. Z vajíček se vyklubala malinkatá dinosaurátka, jenže... Jenže jedno se prostě nepovedlo - asi mu bylo zima - a vylíhlo se kuře, ze kterého vyrostla slepice.
Takže tak...