Tento blog vyjadřuje pouze stanoviska a názory mé osoby. Pro případné reklamace, dotazy, přípomínky, nadávky, pochvaly a jiné komentáře je možnost buď přímo u jednotlivých článků a nebo pomocí e-mailu. Díky a hezký den, večer, ráno, poledne, odpoledne, půlnoc, klekání,...:-)
neděle 20. prosince 2009
Peřeje
životem jdu si rovnou za nosem
nedívám se vlevo ani vpravo
a rád bych zařval - kde jsi moje Evo!?
Kde jsou mé plány, co načrtl jsem kdysi
a co za druh života přede mnou tu visí
kde dříve byla jen přímá rovná cesta
tam projíždím zatáčkou - pátou ze sta
Ač do teď na koni musím z něj slézt
a hezky po svých dvoukolák osudu vézt
však co se nemění je lehký úsměv na rtech
a slova k večeři v těch stále stejných partech
Raději snům zavřu všechny dveře
a jen si počkám, co udělá ta peřej
s mým životem...
Týden, co mě fakt potěšil
Začalo to během kafíčka se sekretářkou na katedře historie u nás ve škole. „Ty jsi přibral, že?!“ „Jo, už konečně jím tak nějak normálně a kila jdou nahoru..“ „No všimla jsem si, že máš takové oplácané tváře!“ Po tom, co mi doktor řekl, že jsme podvyživený, to měl být asi kompliment, ale spíše mi to zbytek dne zkomplikovalo – kde jsem mohl, koukal jsem na sebe do zrcadla, abych si potvrdil, že nemám oplácaný obličej…druhý den už bylo zase vše v pořádku, takže jsem byl jen lehce nateklý (doufám, že jen z únavy;-)).
Když už jsem tedy nebyl nateklý, mohl jsem předstoupit před třídu a odprezentovat na semináři z anglické konverzace malou fotoreportáž ze své narozeninové oslavy. Má první otázka zněla jasně – kolik si myslíte, že mi je let? Dokonce i odpověď byla jednoznačná, jen ne potěšující: „Dvacet sedm!?“ No takže děťátka moje dostala ještě jeden pokus, který také nedopadl úplně nejlépe. Jedna slečna totiž i přes název prezentace When I was 23 řekla „Dvacet..?“ No to jsme se alespoň zasmáli všichni a ne jako při té sedmadvacítce! Každopádně od toho dne mne pronásleduje pocit stařeckosti a fotrovatosti.
Den na to jsem byl s kamarádkou v kině. Chodím docela rychle, což už ale všichni, co mě znají, vědí. Takže mě její věta „Tak ty se mě bojíš, že přede mnou utíkáš? Bych se s tebou asi měla přestat bavit!“ To si pak koleduje o panáka, jenže to jsem si bláhově myslel, že je podobných poznámek pro tento týden už dost – no lehce jsem se mýlil.
Zašel jsem totiž následujícího dne za Johankou do práce. Venku už bylo docela mrazivo a přímotop v budce už zase pracoval na plné obrátky. Když jsem došel, měl zrovna pauzu… Sedíme, povídáme si a najednou úplně mimo probírané téma Johanka prohodí:„No co to je, toto. Jsem tu předtím měla tak nějak příjemně a sotva přijdeš ty, je tu vedro k padnutí!“ Tak to se mě tedy dotklo dost!
Chtěl jsem vlastně jen napsat, že mám dosti oprsklé kamarády a přátele a že bych je někdy nejraději přivázal nahaté ke kůlu na Václavském náměstí v Praze, ale zároveň jim za tu drzost musím poděkovat – vždyť mě tím vlastně pokaždé stáhnou zase hezky na zem, když se snažím dosáhnout nebeských výšin a zvětšuje se mi vzdálenost mezi pevnou půdou a mými chodidly…
Prosté leč upřímné – díky!
pondělí 7. prosince 2009
Trochu víc...
přicházíš s vězením
Pod mlhou tajemství
otvíráš poupě závisti
To už znáš
Nehledáš
Pod tíhou svědomí ztrácívám vědomí
To už znám
Nehledám
Měsíční zklamání
jen žalu svítání
Nad sluncem touhy bdíš
nevnímáš a raděj' sníš
To už znám
Nehledám
Pod tíhou vědomí ztratil jsem svědomí
Tady mě máš...
sobota 21. listopadu 2009
Jak jsem sebou nechal zaCLOUmat...
Už jsem tuhle kapelu několikrát slyšel, několikrát viděl a několikrát měl tu čest slyšet a vidět zaráz. Tu jejich bandu tvoří 5 lidí a i když tentokrát hráli jen ve čtyřech, jasně ukázali, že jim klubová scéna svědčí a že svojí muziku dělají dobře (soudím tak nejen ze svého soukromého a lehce subjektivního pohledu, ale také z reakcí ostatních návštěvníků koncertu a množství zakoupivších vstupenek a zpívání písní fanoušků společně s CLOUkama). A pak už jen stačilo přidat Dám dělovou ránu a "mou" Lean on my shoulders a bylo vymalováno - domů jsem mohl odjíždět s hřejivým pocitem na těle a s lehkou křečí v rukách a nohách, jak jsme skákali a tleskali a bůh ví, co ještě..:-). Jenže...
...jenže to by nesměli chlapci hrát druhý den v Krnově a tím pádem v Brně nocovat. A tak se stalo, že jsem podnikl výzvědnou výpravu do zákulisí, abych zjistil, co se tedy dnes večer bude pít a pak už to jelo úplně samo (ne, že bych se ožral jak dobytek, ale ostych ze mě spadl jak listí na podzim a pak už to bylo jen "conasrdcitonajazyku" :-D). A tak se z CLOU stali normální kluci, kterých si vážím za to, že tu muziku dělají s láskou a pro potěšení nejen vlastní, nýbrž i naše - což se v dnešní době jen tak nevidí.
A jestli je něco, co mě dokáže dostat vždycky, tak to je upřímná skromnost někoho, kdo dělá něco výjimečného (což hudba bez pochyby je!). A je úplně jedno, jestli se bude jednat o Kubajze (Kubo, promiň - já vím, že to nerad slyšíš a už vůbec bys to nechtěl ani číst, ale když si myslím, že děláš něco dobře, ba dokonce výjimečně, tak tě prostě pochválím!) a nebo Lukema (Petrocka, Stepha, Raeho a nebo Rockyho)...takže když se mě všichni čtyři hoši z kapely zeptali, jak se jim koncert povedl a jak si myslím, že líbil lidem, byla to pro mě ještě navíc pochvala nad všechny pochvaly! Neberou totiž lidi, co na jejich koncert přijdou, jako samozřejmost, umějí si přiznat chyby a vědí, že fanoušci nejsou stádo idiotů a že chybu odhalí také. Ale víte co, kluci? Jsme jenom lidi a chybu občas udělá každý...Osobně si myslím, že by mnohem větší chyba byla, kdybyste to, co děláte tak dobře, dělat přestali (případně to začali dělat jinak...)!
Pánové se mnou tak zacloumali, že jsem jel domů až ve čtyři hodiny ráno...o dvě hodiny později jsem již seděl v autobuse do Prahy, kde mnou bylo pohnuto - o tom ale někdy jindy...;-)
středa 18. listopadu 2009
Jak jsem byl varován, ovíněn a lehce oviněn...
Byl jsem zase od rána v práci. To není ani dobře ani špatně - to je prostě fakt. Dozvěděl jsem se, že někdo vyřešil nelehký úkol za mě, tudíž mám o starost méně a mělo by mi tedy být hej. Jenže není, protože nemám rád, když něco, co mám udělat já, udělá někdo jiný. No nic, to je asi taková moje nějaká úchylka a nebo prokletí. Každopádně po práci se všechno rozeběhlo neskutečným tempem někam, kde to neznám a kde jsem dlouho nebyl. Zažil jsem úžasně impulzivní den a nemám ani slov, abych vám jej mohl přiblížit a zprostřed kovat, i když bych to tak moc chtěl.
Papírového draka jsem na podzim pouštěl naposledy někdy...no někdy hodně dávno. A od té doby zase až dnes. Svítilo sluníčko a listí krásně šustilo pod nohama při každém kroku. Všichni měli ve tváři úsměv od ucha k uchu a vůbec bylo hezky na světě. A pak jsme zalezli do příjemné hospůdky na svařené víno (já měl slabý, ale hooodně slabý groček, ale to neříkejte mé mamince;-)). A co dál? No jelikož už byla tma, když jsme se zahřáli lahodným mokem, a navíc museli někteří z nás za dalšími povinnostmi či radostmi všedního dne, rozdělili jsme se. Rozdělili jsme se tak moc, až jsem zůstal sám...
Ale já jsem kluk šikovná a samostatná a umím si poradit i v takovýchto chvílích. V peněžence mě tížilo přebytečné množství stravenek, takže mé kroky vedly do restaurace s vtipným jménem Veselá Vačice, kde je ale ještě vtipnější personál a naprosto skvělý team kuchyně, takže jsem si pošmákl, jako pokaždé, když ve Vačici jsem (a že tam ty stravenky nechávám docela často). A pak hurá domů...tedy měl jsem to původně v plánu, ale po cestě jsem narazil na malý letáček, který sloužil jako záložka v právě rozečtené knize a který zároveň oznamoval, že se večer hraje dobrá muzika v místní kavárně, kde jsem poslední dobou také pečený vařený. Nikdo tam se mnou nechtěl (přiznávám, že jsem volal jen Věrce...), tudíž jsem se tam v 6 zakempoval sám a sám tu sedím až do teď. Ale to, co se dělo do teď, to je jiný šálek kávy...
Indigo kvartet nám tu hrál krásně dvě hodiny jazz na housle, violu a violoncello. Jsem kulturní barbar, takže i barbar hudební, ale nikdy jsem na smyčcovém kvartetu ani sextetu či jiném počtu nebyl. Stydím se, ale myslím, že o to silnější zážitek to ve mně zanechalo. V kombinaci s lahví bílého vína jsem si opět užil skvělý a pohodový večer, kdy jsem vypnul a nechal se unášet na vlnách tónů a snových vln až ke hvězdám. Přeji si více takových večerů, neboť by to znamenalo, že je všude kolem nás spousta kvalitních a šikovných hudebníků... A ono jich je hodně, jen se někde schovávají (tedy alespoň přede mnou).
Každopádně o tom, že trajdám po hospodách a koncertech v kavárnách, se nesmí dozvědět moje maminka. Ona je tak nějak tři a půl doktora (zdravotní sestra) a dnes mi volala, ať nechodím nikam, kde je více lidí pohromadě (hospody, kavárny, kina, divadla...je divné, že škola na tom seznamu nebyla...:-)). Jenže já neumím sedět doma na zadku - tohle mám určitě po otci a svým způsobem mu za to děkuji;-). Jen na mne padá lehký závoj viny, že nedbám rad své drahé matky a courám se po nocích a po hospodách. Ještě že neexistuje termín mužského rodu pro couru, protože přesně tak by mě mohli všichni nazývat - ale mají smůlu, protože já jsem jen moc hodný, milý, chytrý, hezký, solidní, dochvilný, seriózní,...zbytek si domyslete sami:-D
neděle 15. listopadu 2009
Někdy je mlčení mnohem, ale mnohem...
Kdyby přešlo, bylo by to fajn. Jenže většinou to spíš vystřídá vztek kvůli něčemu jinému. A nebo je to mlčení způsobenou prostě jen únavou a nebo náročným dnem, na jehož konci bych rád slyšel ticho a ne svůj (tvůj) hlas. Chápu, že ve spojení s mým "věčněnasraným" výrazem v obličeji to nemůže ani vést jinam, než li k závěru, že je něco špatně - a můžeš za to ty, protože se tak tvářím právě na tebe (ale zdání klame - jsi nejblíž, tak jsi první na ráně!). A když to vezmeš do důsledků - kdy jsme si naposledy povídali? Hm...? Také už nevíš? Tak vidíš - chyba nebude jen na mém vysílači (a přijímači). Trošku mě to nutí zamyslet se nad smyslem mého bytí s tebou...měl bych se odstěhovat? Bylo by to řešení? Kdy to zjistíme? Myslím, že nám to život ukáže velice brzy...!
...někdy je prostě mlčení jediné možné řešení...protože pokud to začnu řešit jinak, bude to bolet mnohem víc.
středa 4. listopadu 2009
Čvacht, čvacht. Šplouchání na maják a jiné pohádky...
A pak ráno otevřete očka a zjistíte, že sněží... Miluji sníh, ale tohle se sněhem mělo společnou tak maximálně barvu (tedy alespoň na chvilku)! Hned z toho byla taková vrstva, která se velice rychle nechala koly automobilů i přes ni jdoucími lidmi přetransformovat na šílenou čvachtu. Pro ty z vás, kteří máte již ze skříně vyndané zimní boty, to jistě není problém, ale co mají dělat ti, kteří ani zimní obuv nemají (neboť si myslíme, že ve velkoměstě nám bude k ničemu...)?! A když do toho odpoledne ještě zapršelo, přes noc zase nasněžilo a ráno to zmrzlo, to bylo teprve srandovní, jak nejel trolejbus a já zase málem přišel do práce pozdě! :-D
A aby tahle lehce fantaskní realita měla šťastný konec, musím se podělit o jeden pozitivní poznatek... je 4. listopadu, svátek má Karel a do Vánoc nám zbývá již jen 50 dnů. Každopádně pokud se na ně těšíte tak moc, jako já, zajděte si do jakéhokoliv obchodního centra - tam mají Vánoce již teď! A někde mají i sněhuláky;-)
pondělí 26. října 2009
Co říci více...?
Tím by celý článek mohl skončit, ale bylo to tak úžasné a tak mě to potěšilo na duši, že se musím ještě trošku rozepsat.
Ten den byl velice hektický...vlastně posledních 14 dnů jsem se pořádně nevyspal a nezastavil se v každodenním shonu a v hledání klíče k lepším zítřkům. Cestování mezi Brnem a Prahou (potažmo Příbramí) se stalo běžnou a častou rutinou, která mě ale vysává více, než by se mi líbilo (ne vždy se dá v busu spát...). A ten den to nebylo jiné - nejprve do školy, pak oběhat něco na poště, v bance, na oběd s kamarádem, na promoci ještě lepší kamarádce a pak rychle na bus do Prahy, abych se stihl dostat do Příbrami včas na koncert dalšího kamaráda. Promoce se protáhla, takže na bus to byly docela sprinty. Navíc jsme objížděli zácpu na D1, takže jsme nasbírali cca půl hodinky zpoždění. Pak ještě návštěva v kanceláři na Florenci a pak teprve hurá do Příbrami. Po cestě do mé cílové zastávky jsem se několikrát probudil, abych pak zase mohl několikrát usnout...No když jsem konečně vystoupil, byl jsem spíše zralý do postele, než li na jakýkoliv kulturní program.
Ale ještě že jsem do té čajovny šel. Jednak jsem v místních sklepních prostorech nikdy před tím nebyl, a druhak bych přišel o naprosto božský zážitek. Jsou skutečně někdy chvíle, kdy jsem rád, že mám tak odstáté uši, protože jsem tak mohl vnímat ty tóny kytar a saxofonu mnohem intenzivněji. Dostal jsem se díky pánům Jermanovi, Muláčkovi a Ročňákovi do nebe!
Jazz je mým velice příjemným společníkem, když mi je ouvej i když je mi hej. Nevím, kdy a kde jsem k němu vlastně přišel, protože doma nic takového nikdo nikdy neposlouchal. Asi jsem se tak nějak našli vzájemně. A díky moci osudu za takové setkání, protože jinak bych asi těžko mohl být ve čtvrtek tam, kde jsem byl. Kytaru mám od jakživa naprosto v úctě a skláním s před ní - myslím si, že je to nejdokonalejší hudební nástroj vůbec - takový všestranný a pro všechny. Lze na ni zahrát cokoliv a to se klidně budu hádat;-). Přesvědčil jsem se o tom právě tento večer. Při Time after time jsem se přistihl, že toužím po tom, být s osobou, kterou bezmezně miluji a velice si jí vážím a obdivuji ji (to, že to není opětované, to už je jiná, ale o tom možná někdy jindy...). A pak nám i Kubík zazpíval - což mě dostalo ještě mnohem víc! Už jsem sice Kubu zpívat slyšel, ale nikdy ne takhle... mělo to takový náboj, bylo to plné zkušeností, života, pochopení a energie - no to se těžko popisuje, to se prostě musí zažít!!!
Takže ještě jednou - velice vám pánové děkuji za úžasný audiovizuální zážitek. Již teď se moc těším na nějaké další setkání. Vlili jste mi krev do žil a "nakopli" mě do dalších dnů...a to jsem potřeboval jako sůl.
Mnoho zdaru do vašeho dalšího muzicírování (to není psané s posměšným podtextem, mě prostě jen přišlo, že si to tak užíváte, že je to tak bez křeče a uvolněné, že to jinak prostě nazvat nemohu) a více přátel vaší hudby;-)
P.S.:
Danušku každopádně příště s sebou také vezměte - moc jí to s vámi slušelo;-)
pondělí 19. října 2009
Jak jsem spal se starým kozlem...
Několik písniček na dobrou noc od našich semifinalistek SS a pak hajdy na kutě. Sundat přebytečné svršky, zachumlat se pod peřinu a zabořit hlavu do toho správného dolíku v polštáři. A pak už jen poslouchat to ticho, které mě chytí něžně za ruku a dovede mě do nejtajnějších zákoutí říše snů...až na to ticho se vše povedlo. Ale to ticho bylo tou nejdůležitější přísadou lektvaru s názvem "Na ex vypít a hned snít". "Ne, ne, ne - jsem mrtvej...jsem mrtvej...fakt jsem mrtvej...no, tak moje první smrt..." U toho by přeci neusl ani mrtvej! Chvilku jsem se pokoušel opít mozek rohlíkem - tedy tím, že jsem se otočil k monitoru počítače mého spolubydlícího zády a oči jsem zatnul pevněji, než když jsem naštvaný a zatínám zuby. Aby byl efekt dokonalý, bylo by třeba nastrkat si do uší špunty na odhlučnění (a nebo žvýkačku, jak to udělal Mr. Bean - nechutné, ale evidentně fungující!), jenže nic podobného po ruce nebylo...
A jak jsem tam tak ležel a snažil se naladit na snovou vlnu, začal jsem přemýšlet a vzpomínat...což jsem absolutně neměl dělat!!! Pocítil jsem tak neodbytnou touhu někoho hladit po tváři, po zádech, po bříšku... má mysl se upnula k myšlence usínání vedle někoho jiného tak pevně, až jsem podvědomě začal hladit prostěradlo vedle sebe. Popadl jsem tedy malý polštář, který jsem dostal od kamarádky k Vánocům, objal jsem ho a něžně jsem si o něj opřel bradu. Když jsem otevřel oči, hleděl jsem do obličeje starého vypelichaného kozla, který se navíc usmíval jak měsíček na hnoji - no nezlobte se, ale s něčím takovým po boku jsem usnout také nemohl.
V největším rozrušení jsem musel vstát z postele a jít se zklidnit sklenicí vody, studené vody. Což mě sice uklidnilo, ale zároveň mi to vlilo do žil novou energii a touha po spánku byla ta tam! Pařící spolubydlící po nějakém čase už nebyl pařící, takže jsem si mohl vyslechnout kus divadelní hry Divadla Járy Cimrmana a když se počítač konečně vypl a monitorem se rozlila temnota typická pro jednu hodinu ranní, otočil jsem se na bok, objal znovu starého vypelichaného kozla a nechal se odmečet do příkrovu noci... Kozel se ale asi během spánku roztahoval a nebo kopal - jinak si totiž nedokážu vysvětlit skutečnost, že ráno ležel na zemi vedle postele. A už vůbec si nedokážu vysvětlit, z čeho jsem tak rozlámaný a nevyspalý... a nebo že by to bylo tím doprovodným programem!?;-)
sobota 17. října 2009
Srdcem proti zdi..
Malá škola vaření...
A protože tak rád vařím, sbírám zajímavé recepty (a nebo recepty naprosto nezajímavé, ale zato velice chutné) kde se dá - listuji kuchařkami či časopisy o vaření, odkrývám rodinné poklady mnohých příbuzných či přátel a nebo otravuji své hostitele během návštěv u nich... Poslední zmiňovaný způsob mi přinesl do aktivního kulinaření i cous-cous (asi budu psát česky "kus-kus" - vypadá to divně, ale je to kratší...). Někdo tvrdí, že je to hnus, někdo to miluje a někdo dokonce tvrdí, že je to těstovina. Nebudu nikomu v žádném případě nutit svou zkušenost či svůj názor, ale..:-D. No prostě mně to moc chutnalo! Těstoviny, zelenina, žampiony - myslím, že ideální kombinace na lehké jídlo (i když kus-kus docela zaplácne).
Každopádně nikdy předtím jsem kus-kus nepřipravoval - k tomu mě přiměla až večeře od Šiky. Stalo se tak dnes, když jsem potřeboval rychle vyrobit něco, co bych si mohl dát o pauze na jídlo v práci. A rychle bylo hotovo, to je fakt, ale... nějak neumím odhadnout množství pro jednu osobu (což je také jeden z důvodů. proč nerad vařím sám pro sebe...), takže budu jíst tuhle vtipnou těstovinu, co vypadá jak hrubozrný písek, asi celý víkend a ne jen jedno odpoledne! Chutná moc dobře, o tom samozřejmě není pochyb (pochválit se musím, protože - kdo jiný by to udělal za mně...), ale čeho je moc, toho je příliš - ať to chutná sebelépe. To jsou pak ty chvíle, kdy jsem rád, že sdílím byt ještě s dalšími 5 lidmi :-D.
Ať se vám vždy zdaří to, co děláte...a kdyby se vám nechtělo vařit - ozvěte se;-)
středa 14. října 2009
Nevím jak, ale je to tak...;-)
Třeba dnes - dnes jsem se vydal na studijní oddělení pro potvrzení o studiu. Jeden malý papírek, na který se od začátku semestru stojí hodinové (téměř) fronty a jeho vydání zabere maximálně 50 vteřin (včetně orazítkování a opodpisování). Vdal jsem se tedy z bytu s časovou rezervou, abych dorazil na pozdější schůzku s prací v předem stanovený čas. A ejhle - na studijním nikdo nebyl! Respektive nikdo nestál ve frontě na cokoliv, natož na potvrzení o studiu, takže má návštěva tohoto nejméně oblíbeného oddělení na škole trvala 48 vteřin (přesně!).
Pak tedy hurá do třetího patra (hezky po schodech, protože..bych musel dlouho čekat na výtah) za sekretářkou, u níž jsem si měl vyzvednout svůj language passport. Projel jsem všechny 4 hromádky passportů dvakrát, ale ten svůj pas jsem nenašel. A jelikož daná vyučující, která mě k sekretářce odkázala, zrovna měla hodinu, byl jsem tam lehce zbytečně...
Co tedy se získaným časem? Vyšplhal jsem tedy až do 6. patra (o pět po schodech), že oblažím svou přítomností sekretářku katedry historie... tam mě ale přivítal lísteček s nápisem RUM, vlastně jinak - RMU :-(. No tak nic, vydal jsem se tedy do práce...u dvě hodiny dříve, než bylo potřeba... Ani kolegyně neměla z mé přítomnosti moc velkou radost, tak si nejsem jistý, jestli mám vlastně k tomu úsměvu, co se mi rozlévá po tváří, důvod..;-)
sobota 26. září 2009
Takový můj běžný den...
Nesmělé krůčky s letmý pohled do zrcadla (vskutku velice letmý!). Sprcha - dnes jsem ji skutečně potřeboval... Poté dlouhý mlžný pohled do zrcadla - teď vypadám i k světu. Následné zmatené pobíhání po bytě a skládání vhodné kombinace svršků a doplňků (tím myslím boty, víc toho nehledejte;-)). Užívám si vědomí, že jsem v bytě sám a mohu se tak pohybovat naprosto bez omezení - pouštím oblíbenou hudbu a rozsvěcím světla tak, aby byl byt krásně prozářen teplým a umělým světlem. Vyrobím si svačinu a oběd do práce - snídat nebudu, nesnídám už léta a porušuji to jen pod nátlakem okolí. Už stačí jen sbalit noťas (jasně - mohl bych použít méně okoukané laptop, ale jelikož jsem ještě nelapl vrchol (=top), který jsem si vytyčil, nevidím jediného důvodu, proč směle nepoužít běžné "noťas"), navléci vyprané kdysi bílé tkaničky do bot (také kdysi bílých) a vyrazit na trolejbus.
Venku je skutečně chladno - lehce se třesu jako mladíček po prvním koitu... Schoulen do sebe jdu spěšným krokem vstříc černému ránu a při úhybném manévru před vlezlou větví jsem se zahleděl na nebe - do centra města je to 20 minut a já přesto hledím na temné nebe plačící milionem třpytících se slziček. Zakopl jsem o obrubník a kácím se k zemi - sakra! Svačina i oběd se mi v mističkách z plastu od šikovných kolegů ze Švédska úplně rozkydla - to mi nepomůže už ani přání dobré chuti. Ještě na okamžik se tedy zahledím na ranní nebe a s pocitem vesmírné (i nesmírné) nekonečnosti odjíždím autobusem (trolejbus se někde zapomněl) do kanceláře.
Ranní čaj a nerudní lidé - to už je takový rituál hned na počátku směny. Během několika desítek minut se nebe začíná modrat a vše nasvědčuje tomu, že je před námi opět další báječný den.
Tak klidně zakopněte o obrubník - hlavně že je kolem vás něco či někdo, co (kdo) vás dokáže z té země zvednout;-)
pátek 11. září 2009
Ranní croissant
…a pak mě probudí psí kňourání. Vyhrabu se z postele, abych zjistil, co se děje – neděje se nic, jen se chce pes podívat, jak to vypadá u nás pokoji, aby si pak zase mohl lehnout na místo, kde jsem ho našel. Když už tedy stojím, vykonám nutnou potřebu a těším se, až si zase lehnu do postele a ještě hodinku dvě si budu užívat nic nedělání. Omyl – slyším uvítací melodii Windows, která se line celým bytem, což znamená, že si neužiji už ani minuty sladkého lenošení v posteli u nějakého filmu – nebude mi to okolím dovoleno. Rezignuji tedy na své plány a jdu snídat (kdo mě zná, ví, že nesnídám…minimálně hodinku po vylezení z postele nejsem schopen cokoliv sníst) – sotva se uvaří voda na čaj, už je v kuchyni další člověk a musí si dělat snídani přesně tam, kde mám připravený hrnek na svůj pickwick ranní čaj s citronem. Proběhne povinné rozespalé „ahoj“ a pak se uklízím zpět do útrob našeho pokoje. Seriál puštěný na počítači spolubydlícího běží tak nahlas, že i když mám sluchátka na uších, nemohu film sledovat, protože neslyším, co která postava říká. Volím tedy alternativu – pouštím hudbu do sluchátek (ta je hlasitější) a začínám psát tento článek.
Nejsme naštvaný, to ne. Ale vím, že bych normálně byl. Jenže teď vím, že se blýská na lepší časy a že mám na dohled změnu. Je velice pravděpodobné, že se mi mé vysněné ráno splní…brzy se splní.
Ať se splní i vám – i kdyby to bylo jen jednou jedinkrát;-)
čtvrtek 27. srpna 2009
Letadlem a nebo busem? Zkus to kousek klusem;-)
A proto jsem rád, že je na světě ještě spousta míst, kam se dostanu i autobusem. Třeba takový Amsterdam, Praha, Brno a nebo třeba Podlesí či Paříž. Proč zrovna taková kombinace? No a už jste ve všech těhle městech (no dobře, Podlesí je stále ještě malá víska) byli? Ne?! No tak to byste měli napravit, abychom se měly (my všichni) o čem dál bavit;-). Každopádně mají společné minimálně to, že k tomu, abyste se tam dostali, letadlo a tím pádem ani leteckou společnost, co by mohla zkrachovat, nepotřebujete. Ba co víc - budete li cestovat s někým, koho máte rádi, ještě vás ta jízda busem sblíží a váš vztah upevní a posílí.
Takže hurá někam do kanceláře koupit jízdenky do Paříže nebo třeba do Podlesí a jede se sbližovat a upevňovat!
neděle 16. srpna 2009
Po supermarketu jedině autem!
V dnešní době se snaží super, hyper a jiné markety nalákat mezi regály celé rodiny i s malými dětmi. Slouží jim k tomu úžasné vozíky třeba ve tvaru malého autíčka, do kterého si dítě sedne a celou dobu nákupu může vesele řídit po celém obchodě. Problém ale nastane v momentě, kdy je nutno auto zaparkovat u kasy a pokračovat dál po svých. Respektive dnes to byl pro jednoho chlapečka problém, velký!
Při vypravování historek o hysterických dětech, které si lehly na zem a kopaly nožičkama kolem sebe, jsem se vždy smál, až jsem se za břicho popadal. Ono s odstupem to přijde vtipné asi každému. Dnes jsem se ale pokusil vžít do role rodiče, kterému něco takového vyvede vlastní dítko. Paní u pokladny vyndala synka z vozíku-autíčka a vysvětlila mu, že autíčko tu musí zaparkovat a nákup donést do auta pěšky. Dítě vše odkývalo a pak začalo kopat do všeho, co bylo poblíž - do matky, do autíčka, do stojanu se sušenkami, do nákupního košíku paní stojící vedle... ten spratek byl jak utržený ze řetězu a lidé okolo se jen usmívali (co také jiného mohli dělat, že?!). Jenže matce úsměv ze rtů zmizel, velice rychle zmizel. A když už pohár trpělivosti přetekl, chytla matka dítko za ruku a pěkně mu nabančila. Ono okřídlené pětadvacet na holou by v tomto případě asi pomohlo stejně málo, jako třikrát přes gatě - výsledek byl totiž absolutně nulový, respektive výsledek byl obrovský, ale evidentně se situace vyvíjela úplně opačným směrem, než rodič zamýšlel. Parchant totiž začal vřískat ještě víc, vydávat nesrozumitelné pazvuky a třepat krom nožiček i ručička - to vše vleže na podlaze! No co už - zoufalá paní zaplatila nákup, všem přítomným se omluvila a pak nákup i s děckem odtáhla kamsi mimo dosah očí i uší nás čumilů.
Když jsem to vyprávěl kamarádům, smáli se všichni do jednoho...a já taky! Už se totiž nemůžu dočkat, až mi takovou scénku předvede vlastní potomek - to mi totiž asi úsměv ztuhne hodně rychle! Tak proč se nesmát alespoň do té doby?!;-)
středa 5. srpna 2009
Doufám...
Buď ano, buď ne.
To v tvých dlaních skrývá se ta síla,
ta studnice s živou a mrtvou vodou...
Snad kdyby Jiřík měl tvé dlaně, nemusel by
kvůli Zlatovlásce tolik zakusit.
Stačí pohlazení po mé tváři a chmury jsou pryč
- jak hejno vran když do něj vhodíš kámen.
Pak mám i já tu kouzelnou moc vehnat
ti horkou krev uspokojení do těla.
Leč kde ty chvíle jsou?
Vzal je déšť i letní chlad!
Dáváš sílu života dál jen jemu
- mně nezbývá než li usrkávat včerejší kapičky života
z koberce na podlaze hotelového pokoje.
Ale jak teď on, budu i já zas pít
z tvých životadárných dlaní - jednou.
Doufám...
pátek 31. července 2009
Jak jsem si chtěl nafackovat, ale nemohl jsem, protože jsme měl plné ruce…
Někdy vám nafackuje někdo jiný, ale někdy to musíte udělat sami, protože kolem vás široko daleko nikdo není. Jinak si myslím, že dobrovolníků, jež by vám toto přání chtěli splnit, byste našli celou řadu a ani by vám to nezabralo moc času;-).
středa 29. července 2009
Znáte to..?
Sníh uprostřed parného léta, zkouškové období v říjnu, Vánoce místo Velikonoc, horkou sprchu během odstávky vody, peníze v období 70% slev (kdy mám konto absolutně na nule), drahou polovičku co už tu svou polovičku má (na zadaných je něco hrozně sexy;-)) a nebo třeba vyhrát celotáborovku, i když jsem od první hry po poslední na konci pelotonu...
Jestli si někdy stýskám po tom, jak je život nespravedlivý, tak přesně v takových chvílích. Ale protože vím, že se mi nic z těchto tužeb nevyplní (nebo alespoň ne hned), stěžuji si osudu ještě o trošku více a déle - děsně si to užívám! Pak mě to přestane bavit a jdu na zmrzku - vždycky!
Poslední dobou jsem těch zmrzlin měl ale nějak moc najednou...co s tím?
úterý 28. července 2009
Zvyk je železná košile...
Na letním táboře jsem byl prvně snad už v 5ti letech (i když první byl asi až ten v šesti - naši mě těsně před prázdninami šoupli do skautského oddílu, kam už nějaký ten pátek chodil můj bratr, ale kam se mně chodit tedy absolutně nechtělo!) a hned těch prvních čtrnáct dnů strávených uprostřed lesa bez televize a jiných výdobytků moderní civilizace ve mně zanechalo nesmazatelnou stopu. Poznamenalo mě to v dobrém smyslu slova v tom, že to byly krásné dva týdny, kdy na mě nikdo neřval kvůli nevyčištěným zubům, kvůli neposkládanému oblečení v batohu, kvůli neumytému ešusu...prostě pohoda.
Nakonec jsem z toho prvního skautského tábora ani nechtěl odjet a děsně se těšil na další rok, protože jsem věděl, že se zase pojede tábořit! Časem jsem objevoval nová kouzla a překvapení, která tábory skrývají. Člověk se dokáže postarat sám o sebe a zároveň i o druhé. Poskládá si životní hodnoty trošku jinak, než člověk, který strávil léto jen cpaním se dobrotami u babičky na chalupě...
Když se po letech náš oddíl rozpadl, myslel jsem, že to je tedy konečná i s tábory. Ale mílil jsem se. Naskytla se mi možnost začít jezdit na trošku jiné tábory (vlastně na tábory, kde je úplně všechno jiné, ale v první chvíli jsem nad tím nijak zvlášť nepřemýšlel) - a to se sokolíkama. Zkušenost do budoucna k nezaplacení a za těch pár let, co už jsem stačil protábořit s tělesnou jednotou, jsem se naučil o životě mnohé. Také jsem si vyzkoušel několik různých pozic či funkcí a asi by se mi při troše štěstí a trochy té píle povedlo zorganizovat a vést nějaký vlastní menší tábor (i když...:-D).
Ale po čase člověk prostě může zjistit, že ho ta košile, která mu po dlouhá léta dávalo jistotu, začala najednou tížit, svazovat a dusit. Někdy se ze zvyku stane jen setrvačnost - a všichni víme z dětství, že se jednou to autíčko na setrvačník přeci jen zastaví. To mé autíčko se asi zastavilo právě letos. Není to podle hesla "v nejlepším se má přestat" (to bych tím pádem už letos nikam nejel), ale prostě spíš o přirozeném vývoji života...změna je přeci život, ne?
Jsem zvědav, co a kdy ještě podlehne přirozenému běhu osudu;-)
Jde se na borůvky...
Ne jinak je tomu i teď, kdy se cítím skrz naskrz dospělý a tudíž zcela mimo vliv rodičů (tedy alespoň co se sbírání těch malinkatých kuliček, co věčně padají z ruky a navíc každá druhá skončí místo v hrnku v puse) - maminka se prostě rozhodla, že se jde na borůvky, takže se mohu stavět třeba na hlavu, ale u toho se obleču a vyrážíme. Poslušně jsem se oblékl (šlo to kupodivu i bez stojek a přemetů) a jal se obouvati, když tu ke mně zazněla věta:"No to si snad děláš ze mě srandu?! Ty nemáš na sebe nic novějšího? Vždyť jsi v tomhle včera přijel..." Po krátkém ohledání vskutku došel k tomu, že na sobě mám totéž oblečení, ve kterém jsem den předtím přijel z města na venkov...jen už jsem v tom neshledával to pohoršení, které má drahá máť dávala velice silně najevo. Měl jsem kožené tenisky (bílé, Nike), modré jeansy (koupené asi v květnu) a bílé tričko - naprosto ideální outfit na nákupy (což v jistém smyslu slova byl náš plán - jít do lesa a za úplatu lesu v podobě nachozených kilometrů si domů přinést několik stovek kuliček).
Musel jsem tedy nutně dojít k závěru, že jsem idiot! Ale došel jsem k závěru lehce odlišnému - ač jsem vyrostl na vesnici a byl zjevně velice praktický člověk, stačilo pár let ve velkoměstě a je ze mě naprosto nepraktický měšťák, co nerozezná slepici od krůty!
Ještě že mám v Podlesí plnou skříň věcí, které mohu nosit buď při natírání plotu a nebo na táboře;-).
čtvrtek 2. července 2009
Šílená matka...
Jednou si mi kamarádka stěžovala na svou šílenou matku (dobrovolně bych tento výraz nepoužil, neboť se jedná o mou bývalou učitelku angličtiny, ale je fakt, že po vyslechnutí celé story nebylo možné dojít k jakémukoliv jinému závěru), která je teď na pár let v Austrálii a chce na svou novou adresu poslat snad vše, co v ČR zanechala. Super kostkovanou sukni a to černé tričko s flitry ve výstřihu; knížku oblíbeného autora, kterou četla snad už milionkrát; tyhle náušnice a těch dvacet dalších se mohou také přibalit...a ještě ty boty, co měla v Americe v Archers (nebo jak se ten national park jmenuje) a navrch přibalit ještě ty hrozný letní šaty, co nikdy nenosila... A k tomu všemu ještě tisíc pět set devět set dalších nemožných věcí, které dohromady váží snad tunu a za poslání se bude platit šílený balík peněz...a to vše jen proto, aby se to stejnou cestou přepravovalo zase zpět do ČR, jenže tentokrát toho bude dvojnásob - musíme přeci připočíst i ty "krámy", co se nahromadí během pobytu v zemi klokanů;-).
Díky tomu jsem přišel na jednu věc. Je úplně jedno, kde jste nebo s kým tam jste. Pocit domova vám vytvoří zas a jenom věci! Právě ta známá dvacetkrát čtená knížka Terryho Pratchetta (nebo Josepha Hellera nebo kohokoliv jiného); tričko, jehož dříve blyštivý nápis pamatuje lepší časy; hrnek, který nemá ucho, protože se ulomilo při oslavě vašich 20. narozenin (což vám po těch letech, co od té doby uběhly, připadá právem hrozně moc dávno)... Hlavně kolem sebe musíme mít věci, které jsou jenom naše! Ani ne tak partnera, který je váš (on totiž ten člověk není jen váš - je to něčí rodič, něčí dítě, něčí sourozenec...prostě se dělíte a tudíž vám ani ta osoba nedokáže vytvořit ten správný pocit domova), a už vůbec ne dům, na který jste včera zaplatili poslední fakturu. Prostě jen věci - maličké a zdánlivě zbytečné a nepotřebné, nepostradatelné. Stačí jen změnit svou adresu a zjistíme, jaký pro nás všechna ta "veteš" má význam.
Já si úspěšně po troškách tu svou veteš převážím z Podlesí do Brna. Mohu s klidem v duši říci, že větší část byla již přesunuta a přemístění zbytku věcí nebude trvat nikterak dlouho. I když je spousta z těch věcí v krabici a nebo ve skříni, kde na ně jen usedá prach, jsou to moje věci... a díky nim se tu cítím doma. Jednak to jsou všechny knížky od Terryho, pak Hlava XXII, kuličky, notes s povídkami a básničkami, Encyklopedie českých dějin, album The guest od Phantom planet, fotky z tábora...
A co za "krámy" tvoří domov vám?
neděle 28. června 2009
Hříchy mládí
Něco takového se mi stalo naposled někdy ve 13 letech, což je už proklatě dávno:-D. No prostě a jednoduše - měl jsem "mokrý sen". Chápete, v mém věku se člověk už začíná bát, jestli to náhodou není inkontinence. O to více mě uklidnilo zjištění, že se jednalo skutečně o mokrý sen - a nesnažte se představovat si, jak jsem to zjistil. Jenže místo klidu, který se mi měl rozlít po celém těle jako teplo po panáku slivovice, se dostavil pocit neklidu... Proč teď? To je jako nějaká zastydlá puberta nebo co, že nezvládnu ani své tělo a to si směle provádí takovéto neplechy?! Navíc bez mého vědomí či souhlasu!
Na druhou stranu nemusím ještě pár let přemýšlet nad tím, že jsem starý kozel - tělo mi jasně dává najevo, že tomu tak skutečně ještě nějaký ten pátek nebude, ať jsou mé dojmy a pocity jakékoliv. Což není zase tak špatné zjištění. Navíc to přináší ještě jedno pozitivní zjištění - zdají se mi erotické sny, už zase (po hodně dlouhé době, to mi věřte). Jenže když se mi zdály takové sny naposled, byl jsem těžce a slepě zamilovaný (což je divné, neboť láska většinou nadnáší...něco jako blbost:-)). Teď by ale zamilování se přineslo jen komplikace, takže co to tedy znamená?
To je fuk! Zatím si to užívám a s napětím očekávám návrat nějakého dalšího hříchu z mládí - když bude takhle milý a příjemný, tak proč se mu bránit, že?!
Třeba přijde zase nějaké to "poprvé"...;-)
sobota 27. června 2009
Kouzlo osobnosti
Zkuste také někoho začarovat...a nebo se alespoň nebojte nechat se polapit do něčích kouzelných sítí - je to neskutečné a za ten risk to stojí!
pondělí 15. června 2009
Ferda Mravenec - práce všeho druhu!
Začalo to úžasnou akcí "přijdu do práce dříve a umyji okna". Nejprve zápas se štaflemi, neboť mi za boha nešly vyndal zpoza stolu. Pak ten děsně malý kyblík, do kterého se ani nevešla stěrka na umývání oken (taková ta co mají na benzínkách). Do toho lidé, kteří prostě buď nechali mozek doma a nebo si ho sice vzali s sebou, ale odmítají jej používat. No ale zpět k mé práci... vody všude po kotníky, okna po uschnutí ještě víc šmouhatá, než před tím (nechápu, jak je možné, že jim to na těch benzinových pumpách jde tak lehce, když já se u toho zpotil jak prase a ještě jsem to musel předělávat?!).
Pak mi zůstala dvířka od skřínky v ruce, takže jsem se jal přidělávat pant...no to byla šou! Dokonce jsem si obohatil svůj aktivní slovník o několik neslušných slovních spojení. Avšak konec dobrý - všechno dobré:-D. Dvířka drží a příště snad zůstanou v ruce někomu jinému.
A včerejšek byl završen správkou mé nové žabky (mám na mysli plážové pantofle, které neprozřetelně nenosím po pláži, ale po městě). Šlo jen o to zastrčit zpět vypadlý špunt, který drží celou přední část v klidu. Ale jelikož jsem silný jak ten mraveneček, tak jsem špunt utrhl, místo abych jej zarval zpět do díry...
Jsem prostě Ferda Mravenec - práce všeho druhu se špatným koncem... Příště vám možná popíši, jak jsem se krom mytí oken pustil do mytí celého prodejního stánku, což jsem ale neměl, skutečně neměl vůbec dělat!!! :-D
Citát v kalendáři
"Právě chyby dávají někdy obrazu život," Pierre Bonnard (fr. malíř přelomu 19. a 20. století)
Co zkusit malou paralelu...
"Právě chyby dávají životu smysl..." Někdy;-)
I když se má varianta do kalendáře nikdy nedostane, něco mi říká, že i tak se v praxi potvrzuje denně...
úterý 9. června 2009
Rostu...
Ano, byl jsem nervózní jak pes, samozřejmě, ale už nejsem. Totiž - když jde všechno do kopru a nebo těch stresů je víc a všechno vypadá černě, ještě víc se do té temnoty zahrabávám a řeším všechna příkoří, co se mi kdy udála a nebo mě jisto jistě čekají. Třeba jako to , že zůstanu nadosmrti sám... Blbost, jasně, ale asi jsem to potřeboval slyšet od někoho jiného než jen od svého druhého já, které se schovává někde dole v gatích. A navíc - muselo to být řečeno nahlas;-). Bylo mi totiž řečeno, jsem hezkej chlap (ano, chlap - ne "kluk", ale CHLAP!). Když vám to řekne kamarádka, která hned poté čte unešeně sms od svého přítele, tak si prostě jen řeknete, že to myslí dobře, ale není to tak úplně pravda... Když vám to řekne nezadaný kamarád, který má v posteli každý večer jinou, naznačí vám tím, že je každý tak krásný, jak je ten druhý (druhá) pod vlivem alkoholu. Pokud vám to řekne kamarád, co je gay, ale momentálně nemá partnera, potěší to o trošku víc, ale někde ve vzduchu visí jeho touha po sexu - a vy jste nablízku, tak třeba i s vámi..:-). Ale když vám to řekne gay, který má přítele, je s ním už roky a skvěle jim to klape, tak to už opravdu něco znamená a lze to pokládat za bernou minci!... nebo to vidím moc růžově?
Každopádně to na mě mělo ten efekt, že jsem všechny stresy hodil za hlavu, začal jsem se znovu na lidi usmívat a rostu - až do nebes! Zkuste to taky - troška sebevědomí nikdy nikomu neublížila;-)
čtvrtek 28. května 2009
Exkurze v Čétéčku
Kamarád spolupracuje s Českou televizí na projektu Zlatá Praha (http://www.ceskatelevize.cz/specialy/zlatapraha/), takže si to po Kavčích Horách může štrádovat jak chce (skoro). Slovo dalo slovo a skutečně jsem si mohl "Čétéčko" projít také;-)
Vyfasoval jsem čipovou kartu návštěvníka (sice si mě nejprve uložili do systému, takže už mě mají v databázi a nikam jim neuteču, ale co - stálo to za to!), odložil si věci u Lukáška v kanceláři a obhlídková tour mohla začít. Má představa o studiích velikosti mého pokoje z dětství se rozplynula velice rychle - po postavení kulis a toho všeho se reálné studio toho či onoho pořadu smrskne spíše do velikosti pokoje, který obývám v Brně. O to víc si pak člověk váží lidí, kteří z takového mini prostoru dokáží vyrobit hodinový pořad, jenž se vysílá v přímém přenosu (viz pořad Sama doma). Hned vedle se točí Kouzelná školka - tentokrát s Michalem... No jsem prostě jen přerostlé dítě, protože to auto z barevné lepenky a několika přidaných věciček mě dostalo:-D. Když se pak člověk dozví, že ve stejném studiu se natáčí Krásný ztráty a nebo Noc s Andělem (nebyli jsme si tak zcela jisti...asi by pomohlo, kdybych se občas koukl na televizi a zjistil, jaké proběhly změny - v pořadech, v dekoracích, moderátorech..), tak musí jen smeknout klobouk, protože v televizi se kulisáci asi musejí docela ohánět. Všechno je šroubovací či jinak rozebiratelné, což by se nám hodilo na tábor, ale o tom zase někdy jindy;-).
Byli jsme dokonce i v "modrém" studiu, kde se natáčí všechny ty virtuální pořady - volby, Game page, Otázky Václava Moravce... Zrovna u těch otázek se musím zastavit - Lukášek byl docela nešťastný, když jsem nesdílel jeho nadšení právě z tohoto pořadu, jeho moderátora či dokonce z dekorací k tomuto pořadu. Jsem totiž tak trošku politický ignorant, takže se snažím těmto debatám a podobným pořadům vyhnout. Neznám tudíž ani práci toho či onoho moderátora, i když může být esem ve svém oboru, což pan Moravec asi je. Takže se omlouvám - jak svému průvodci, tak panu Moravci. Jo - z toho modrého studia se ještě vysílá počasí...asi teda...no to ani nestojí za řeč, prostě zrovna počasí mě nenadchlo...chudák Taťána;-).
Z toho mého popisu vypadá to televizní prostředí velice nudně, ale nudné rozhodně není. Je až zvláštní, jaké kouzlo kolem sebe toto médium má - něco jako svět filmu či divadla, je to prostě neskutečné. Vím, že to nebude úplně ono, ale zkuste se zajít do televize podívat - třeba teď v sobotu kdy je v Čétéčku v Praze i v Brně den otevřených dveří (vidíš, Johanko, až teď je ten tvůj den pro všechny:-P): http://www.ceskatelevize.cz/kratkodobe/dod2009/.
Jestli čekáte, že vám vyjmenuji všechna jména, která přibyla v mé sbírce autogramů známých osobností, tak vás musím zklamat - nevedu si žádnou takovou sbírku a ani jsem neběhal po televizi s památníčkem v ruce a neotravoval lidi kvůli podpisu. Nejsem zastáncem teorie, že člověk, jehož tvář se objevila v televizi či v novinách, je věc veřejná, a tudíž má každý právo mu otravovat život. I na tu paní Jílkovou jsem se podíval, až když jsme odcházeli z Rohlíkové restaurace (Rohlík jest budova, ve které se často odehrávají konkurzy do pořadů ČT) - slušelo jí to;-), ale zase ne tak moc, aby mě to donutilo založit si podpisový památníček... Tak možná příště, až budu i u otáčejícího se loga;-).
Světlonoši
Díky Velkému Omovi (dlouho jsem tápal a nakonec jsem si vybral k uctívání tohoto boha - pro méně znalé doporučuji knížečku Malí bohové od Terryho Pratchetta) se kolem mé maličkosti pohybují lidé, kteří na můj život mají zásadní vliv...a ani o tom neví, což je asi na tom všem to nejkrásnější. Stačí totiž, abych byl alespoň na chvilku v jejich přítomnosti (nebo alespoň přítomen na stejné vlně virtuálního a vlnového světa) a mám hned lepší náladu, lepší den či noc, růžovější pohled na svět, chuťové buňky i přes housku od předešlého dne předávají neuronům informaci o lahodném čerstvém sendviči s křehkým salátem a nejlepší šunkou, přestávají mě bolet zuby i klouby a dokonce se mi lepší zrak. Za poslední tři roky se množství těchto mých světlonošů lehce rozrostl a ustálil, za což jsem rád, protože jistoty v životě máme rádi asi všichni - pro mě jsou jistotou právě tito lidé.
Jen je smutné, že mi to došlo teprve nedávno, když se za mnou v práci na chvilku stavil Kubík. No ano, Kjůba je jeden z těch světlonošů a já jsem moc rád, že jím je (on zase bude chudák celý v rozpacích, ale kdybych mohl, postavím mu piedestal, na který by se mohl postavit!) - moc děkuji! Pak je tu Kačenka - neskutečně éterické stvoření, které si zaslouží být něčí múzou. Pro mě je vědomí, že ji mám, velice důležité - je mým sluníčkem, co zahřeje a když zajde, tak to člověka moc mrzí, ale ví, že ráno vyjde zas... Pak tu nesmí chybět má tetička Jaruš, protože ta mě rozsvěcí už třiadvacet let, za což jí velice děkuji. Zároveň doufám, že to životní světlo dávám alespoň trošku i já jí. Úplně nejvíc nová a nejmladší (;-)) je ve "službě" Maruška - o to víc si ji cením proto, že ten vztah, ta vazba přišla tak nějak z čista jasna, nečekána, nezvána, ale o to více vítána. V tomto případě asi nejvíce platí ta zmínka o spojení přes virtuální svět, ale už se moc těším na to, až se to změní - a ono se to změní brzy;-). A aby ten výčet byl úplný...nelze zapomenout na Johanku. Doufám, že se ten škrtací kamínek, co to se mnou tak umí, nikdy nevyškrtá...;-)
Přeji všem, aby měli kolem sebe alespoň jednoho světlonoše - ne vždy totiž člověk zvládne všechno sám, ale tito lidé, byť "jen" úsměvem a nebo vlídným slovem, pomohou vždy. A já vám za to děkuji...
úterý 26. května 2009
Terapie pepřem...
Když jsem tak poslouchal, jak se z mých úst řinou (on to byl tak trochu slovní průjem, kdy je člověk rád, že si stihl stáhnout kalhoty) sprostá slova, aniž bych hnul brvou či se začal alespoň červenat (vlastně rudnout jsem začal, ale to nemělo absolutně nic společného se studem či lítostí nad tím, co jsem vyslovil nahlas), musel jsem se zamyslet nad tím, že vlastně ani nemůžeme chtít po pubescentech, aby mluvili hezky česky...rozhodně ne po tom, co jsem spustil na toho pána v plné tramvaji v čase, kdy jezdí děcka ze školy domů. Ale ten chlap si to zasloužil a navíc - si začal!
Mnozí rodiče si marně lámou s mluvou svých dětí hlavu. Jak jen je mají odnaučit ta sprostá slova? Moji rodiče na to šli od lesa, pepřového lesa... Sprostá slovíčka se začala v mém slovníku objevovat v době, kdy jsem začal chodit do školky (ano, velice brzy, ale věřte, že je to právě školka, která děti naučí první sprostá slůvka...) a rodiče se tím značně znepokojovali. Tedy jen asi první týden, protože pak vytáhli s těžkým kalibrem. Za každé sprosté slůvko, které jsem řekl, jsem musel rozkousat kuličku pepře. No vážně, to si nedělám legraci! Když mi narvali pepř do pusy poprvé, koukal jsem jak spadlý z višně, co že mi to provádějí. Naši se ani moc nesnažili, abych to rozkousal, ale já jsem dlouho neuměl polykat nic velkého (i s prášky jsem měl problém - třeba b-komplex jsem cucal...), tak jsem se zakousl...chyba! Ale pak přicházely další kuličky a já zase kousal. Věřte, že jsem se mluvit sprostě odnaučil velice rychle - stačilo tak sedm kuliček. A nemluvil jsem sprostě až do poloviny deváté třídy, kdy k nám přistoupil nový spolužák, kterému jsem měl ukázat školu... Na gymplu jsem se zase lehce umírnil a slovní zásobu jsem si nejvíce obohatil během několika prvních měsíců v Brně - vskutku na mě to město působí blahodárně;-).
Tu pepřovou terapii bych nikomu nepřál, ale je pravda, že by to mnohým prospělo... A nejvíce asi jedné mé kamarádce - ono totiž poslouchat dívku, slečnu, ženu...či jakoukoliv jinou příslušnici něžného pohlaví, která mluví jak dlaždič (v tomto případě jak dlaždička...), je něco, co mi bylo vždycky proto srsti! Takže si hned jdu koupit kuličkový černý pepř a začnu terapii převádět z blogu do praxe - kdo se hlásí jako první?!;-)
středa 20. května 2009
Skleník. Skleněný? A se sklem?!
Kdysi na základní škole, když jsme byli na lyžařském výcviku, zlomil si spolužák při běžeckých závodech lyži. Přihnal se k němu jiný spolužák, zkoumavě si prohlížel obě části "dřívelyže" a pak znalecky prohlásil: "No, to si semhle dáš plechový plíšek a bude to, spojíš to..." Už tehdy jsme se všichni pozastavili nad spojením plechový plíšek a následně jsme si z nebohého technika dělali legraci, že by se mohl použít také třeba plastový a nebo papírový plíšek, že jsou to pružnější druhy plíšků a že by to tím pádem bylo lepší... No děsné hovadiny jsme si navymýšleli, ale pochopte - s námi začínala mlátit puberta a byli jsme všichni ti nejchytřejší, nejlepší, nejzkušenější a prostě nej.
Paradoxně několik týdnů po této příhodě jsem jel autobusem a vyslechl jsem rozhovor dvou dam (tak něco kolem čtyřicítky nebo tak okolo)... "No my jsme si loni postavili skleník," povídá ta první a druhá hned reaguje:"Skleník. A to jako skleněný? Se sklem?!..." Byl jsem mrtvý smíchy, neboť jsem klučina z vesnice a skleník patří do základní výbavy každé zahrady... plastový skleník by mohl být sice velice zajímavý, ale myslím, že nic podobného se nikomu vyrobit nepodaří...protože pak by to byl plastovník! ;-)
Od té doby jsem dlouho nic podobného neslyšel ani nezažil..tedy až do doby, než jsem začal pracovat s lidmi. Někdy si totiž připadám, jako bych pocházel z jiné planety, protože se cítím absolutně nepochopen, ba dokonce jako ten, koho lidé nechtějí pochopit... "Dobrý den, jednu jízdenku na zítra v osm ráno do Prahy." "Dobrý den, spoj v tomto čase nemáme. Jedině v šest patnáct ráno a pak další spoj až ve čtrnáct hodin." "A tak tedy na půl osmou je ještě volno?" "Dopoledne nám jede autobus pouze v 5:15 a v 6:15, pak až ve 14:00..." "Tak jednou na 8:30..." No prostě absolutně začarovaný kruh, ale vždy se mi při něčem podobném vybaví ten nebohý spolužák z lyžařského kurzu, a musím se v duchu smát.
Prostě někteří lidé nemohou za to, že nevnímají a nebo neposlouchají to, co jim říká někdo jiný. Je to asi nějaká nemoc nebo tak něco, na co nejsou prášky. Ale na co by se tedy vskutku měly nějaké průkazy vydávat, děkuji...
A nebo žádám svého zaměstnavatele o hodinový příplatek - něco jako nepochopené nebo stresovné...
úterý 12. května 2009
Pravda pravdoucí - no přísahám, pane vedoucí!
Na tak důležitou a choulostivou věc se musí opatrně a nejlépe od lesa...
Dobře nakročení mají ti s alkoholovou lahví - jen k tomu potřebují ještě nějakou číši;-). Každý přeci ví, že pravda se nalézá na dně sklenice, že?! Takže si vezměte dobrou lahev, sklenici (na velikosti plochy jejího dna nezáleží, neboť pravda bývá většinou velice prostá) a dejte se do díla. Sklenici naplňte cca do dvou třetin, pak obsah postupně vypijte a pozorně sledujte dno...nic? To nevadí - postup opakujte dle potřeby - tzn. dokud se vám pravda nezjeví ve své nejčistší podobě.
Pro ty méně náročnější tu mám ještě jednu možnou cestu, jak se dobrat pravdy... Na konci měsíce si v klidu sedněte v kuchyni ke stolu. Pořádně se přisuňte, abyste nespadli pod stůl (jako to hrozí těm, co vyzkoušejí první metodu) a vytáhněte z kapsy na stůl peněženku - nejlépe vlastní. Opatrně peněženku otevřete a prohlédněte si nejprve přihrádky, kam strkáte papírové bankovky. Prázdná, že? Pak tedy opatrně přesuňte své zraky ke kapsičce na mince... prázdná, že? No ona někdy pravda totiž bolí...
pondělí 4. května 2009
Pro maminky nezvedených dítek, jako jsem já...
Jsou věci , na který budu vždycky sám.
No tak se nezlob, mami, je to jen zlý zdání
Žiju, jsem zdráv… na chvíli bez dobrejch zpráv
Stalo se, stalo a zas může se stát
Žiju tu poprvý a nesmim se ptát
kudy že cesta vede k vysněným cílům
Jak neztratit se … a nezranit se
Že trošku bloudím mimorealitou,
Že lidi v běžným světě šedivý jsou.
Už tak nějak tušim, že to nebude snadná úloha
mít mě za syna
Lampu zhasínáš deš spát
a zítra zase na šestou
A i když prší musíš vstát,
já mám tě, si můj kus nebe.
Jsou slova, který prostě nejdou vzít zpět
Slova co obrátí naopak svět
No tak se nezlob, mami, je to jen zlý zdání
Žiju, jsem zdráv... na chvíli bez dobrejch zpráv
Sama víš dobře, že to neumím vzdát,
Zas bude líp, prý stačí jen vytrvat
Člověk si velmi snadno dosáhne na dno,
ale musí se rvát...a pak s hrdostí vstát.
Že trošku bloudím mimorealitou,
Že lidi v běžným světě šedivý jsou.
Už tak nějak tuším, že to nebude snadná úloha
mít mě za syna
Lampu zhasínáš jdeš spát,
A zítra zase na šestou.
A i když prší musíš vstát,
já mám tě, si můj kus nebe.
Zasraný optimismus...
Tomíno má radost, neboť mu v krabičce zbývají poslední dva prášky, venku je nádherně a v troubě se mu peče kuře - svět je prostě velice krásné místo pro život;-)
Všichni mi s tím optimismem lezou na nervy...po práci se opiji a v pondělí mě bude bolet hlava...
Takže žádný optimismus! Venku je zase pěkně a já budu zase celý odpoledne sedět v práci a čekat, až laskavě někdo přijde. Kuře se mi připálilo, protože máme pěkně debilní troubu. Jsem nevyspalej, protože spolubydlící měli dojezdový počarodějnicový večírek. Bolí mě hlava, oči, ruce a vůbec celý tělo. A navíc ten film, co se na něj chci v práci koukat, se stahuje pomaleji, než se mi hodí, takže se na to dneska můžu fakt leda tak vysrat!
Uf, to se mi ulevilo...-)
Jenže to, co přišlo potom, se mi vůbec nelíbilo. Padl na mě takový splín, že jsem ani pod ním nebyl vidět. Pustil jsem si něco málo francouzských šansonů a propadal se ke dnu sklenice jménem sebelítost. Pomohla mi z toho až okénková epizoda (viz blog Tomíno se diví článek Divadýlko pro nic...).
A co z toho plyne? Kačenko, optimismus není vůbec žádnej zasranej. Bez něj mě bolí obličejové svalstvo, jak se pořád mračím, nosní sliznice tím věčným smrkáním také dostává docela zabrat a navíc - když se neusmívám já, na se ani neusmívá nikdo na mě!!! Takže úsměv nasadit a s optimismem vpřed vstříc pesimistickým zítřkům;-)
sobota 2. května 2009
Šmatlám, šmatlám...a najednou hluboká filosofie
Jsem poslední dobou lehce zmaten a vystrašen. Je několik věcí, které mi teď nedají spát klidným spánkem, a kterým se snažím přijít na kloub i ve stavu bdělém. A někdy docházím k velmi podivným závěrům...
... zákeřník je člověk velice podlý, úskočný a kdovíjak škodlivý. Ale víte vůbec, co to ve skutečnosti znamená? Ono to bude podobně jako s tím Daliborem z Kozojed (viz některý z mých předchozích článků). Když se úchylák oděný pouze v baloňáku (myslím, že tuto image odkoukal od jednoho věhlasného detektiva) chystal usadit za svým obvyklým křovím v městském parku, velice ho vyvedla z míry a naprosto zchladila jeho sexuální apetit osoba, jež jeho oblíbené místečko momentálně okupovala. Jen tak tam stála - navlečená v kalhotách s dlouhou nohavicí, tričku, košili a vlněném huňatém svetru. Úchylák zjistil, že to není ta osoba, nýbrž ten chlap. Zařval tedy:"Ty zákeřníku, tohle je moje křoví! Co mi za něj lezeš?!!" No a zákeřník byl na světě - je to člověk skutečně škodící ostatním. Úchylákovi totiž nezbylo, než se otočit na podpatku a jít své choutky ukojit do vykřičeného domu - tolik peněz utratil, když to mohl mít zdarma!;-)
No a takové blbosti mě poslední dobou napadají neustále. Víte třeba, že proutník původně neměl nic společného s ženskými? Ne, vážně neměl! On byl totiž vášnivý košíkář a jednoho dne se na proutky vydal těsně před velikonočními svátky. Donesl si domů to nejlepší proutí, co podél potoka našel. Jenže tak na hodovníky nezbylo téměř nic a ti se museli spokojit s proutky krátkými, křivými a rozvětvenými. Jen košíkář měl pomlázku hezky rovnou, pružnou, dlouhou - no prostě nejlepší. Krásné malované vejce mu chtěla dát každá dívka z vesnice, co z vesnice - z celého kraje! A tak ani jedna z nich neotevřela dveře do světnice žádnému jinému mládenci, který přišel dívku vyšlupat. Chlapci si mezi sebou začali povídat, až se nejvíce roznesla po kraji zvěst, že mladý košíkář všechny dívky (hezky jednu po druhé) během toho uplynulého roku svedl a zneuctil. Nějakým kouzlem je ale uhranul a ony pak na něj nic neřekly a ještě se do něj zamilovaly. Tak našeho milého košíkáře hošové pěkně ztloukli, aby si pamatoval, že toto se nedělá. Košíkář pak proutí na své košíky šel řezat až dlouho po Velikonocích, ale povídačka se rozšířila do širého světa...
Říkám si, že na mě ještě pořád působí jaro...je sice už květen, ale co naplat - blbost si sedne na každého vola ať už sluníčko svítí a nebo z nebe padají trakaře...;-)
neděle 26. dubna 2009
Otázka trendu - už jsem asi také in...
Už dlouho jsem sliboval jedné kamarádce, že s ní zajdu do fitness centra - Markétka tam chodí často a pravidelně, takže mi bylo jasné, že síť jejích obětí, které s ní půjdou, aby tam nebyla sama, je plně obsazena a než se na mě dostane řada, tak už to bude vlastně naprosto zapomenutá záležitost...Jenže Markétka nezapomněla a připomněla se před pár dny. A jelikož jsem měl ten den takovou oblblou náladu, vesele jsem na to kývl...
Těsně před odjezdem z bytu jsem musel nechat Markétku zkontrolovat svou fitkovou výbavu - kecky, trenky, tričko a voda. Byl jsem pochválen, hlavně za tu vodu - že je jako důležité doplňovat tekutiny. Takže jsem se sešli ve smluvený čas na smluveném místě a šlo se na místo děje. Což mě uvedlo trošku do rozpaků - šli jsme totiž přímo do obrovské pobočky Erotic City! Naštěstí jsme těsně přede dveřmi zabočili na schodiště a vyšplhali se do vyšších pater budovy, kde jsem si připadal tak trošku jako v bordelu - aby nás tam pustili, museli jme si zazvonit, aby nám zabzučeli... Na recepci příjemná slečna. Markétka řekla:"Posilovna." Což mě tedy vůbec neuklidnilo. "Markét, já nemůžu do posilovny, podívej se na mě, co tam asi tak budu dělat?!" "Řekni taky posilovna a uvidíš, nech se překvapit." No dobře, řekl jsem si. "Taky posilovna..." A už nebylo cesty zpět!
Sešli jsme se raději hned u šaten, abych tam ještě někde nezabloudil. Prošli jsme kolem recepce a objevili se před velkým barem. Tam byla taková cedule na sloupu, co se jako ve fitku musí a co zase nesmí... Tak na příklad se tam nesmějí konzumovat vlastní nápoje, takže ještě že jsem si koupil litr a půl neperlivé vody za 12 korun! Byl jsem přinucen koupit si jakýsi L-Karnitin s příchutí (já měl červený pomeranč, ale mohl jsem si vybrat třeba jahodu, ananas, broskev, jablko, malinu,.. fakt hustý) za 32 korun půl litr. Navíc jsem chtěl slečně za to dát peníze, ale ona mi jen vytrhla klíč, co jsem dostal ke skřínce z ruky, kamsi ho vložila a pak mi ho zase s úsměvem na rtech podala - to už totiž věděla, že jsem tam prvně a těšila se, kolik legrace si užije, když mě teď bude dvě hodiny pozorovat!
Otočil jsem se uvědomil si, že ty dvě hodiny budou děsně dlouhý a budu během nich pěkně trpět. Bylo tam tolik cvičebních pomůcek a nástrojů, že jsem polovinu z nich nikdy neviděl ani na obrázku, natož abych věděl, jak se s nimi zachází! Měli tam ale také takové ty velké míče, což mě trošku uklidnilo, protože jsem měl slíbeno, že i s nimi si budeme hrát. A pak jsem odvrátil oči od přístrojů a zaměřil na osazenstvo fitness centra. Ty vole! Jedno nabušený hovado vedle druhýho!!! "Markét, jdu domů!!!" Sice tam těch lidí nebylo moc, ale nabušená hovada tam byla a to mi naprosto stačilo. Už když jsem srovnal jejich výstroj s tou mojí (bláhově jsem si myslel, že když sladím oblečení barvou a značkou, že zapadnu bez povšimnutí...jsem prostě naivní blbec!), bylo jasné, že jim stačil jeden pohled na mě a měli mě kompletně přečteného. Ke zvýšení sebevědomí nepřispělo ani to, když mi Markétka musela u každého přístroje vysvětlovat, jak si ho mám naštelovat, jak funguje a co konkrétně se na něm tedy bude procvičovat a protahovat. A pak mě ještě opravovala, že to dělám špatně...no fakt mazec!
Sáhl jsem si snad na každý stroj, co tam měli. Když jsme byli u takové jednoduché lavice, kde jsem v podstatě jen přitahoval nohy k tělu a kde ze mě teklo jak z vola, si Markétka šťastně povzdechla, že už jsem také zpocený - já byl ale orosený už v momentě, kdy jsme tam vešli! Potil jsem se úplně u všeho jak prase a posiloval jsem snad každou skupinu svalů na těle - sice špatně, ale posiloval...kdyby ne, tak mě teď nebolí celé tělo! Každopádně se musím pochválit, neboť jsem to přežil - ne zcela bez újmy, ale přežil. Půjdu tam určitě znovu, jednou, potřebuji totiž dělat alespoň něco, když celý den jen sedím na zadku v kanceláři. teď si ale dám tyčinku Snickers, stejně jako jsem to udělal hned po tom, co jsem z fitka vylezl - to mi totiž dodá energii do dalších podobných "IN" věcí. Třeba jako je spánek - ten je přeci v jednu hodinu ráno, kdy tohle píši, velice in...;-)
neděle 19. dubna 2009
Jedině offroadem...
Poslední dobou jsou ty výkyvy, kdy jsem nahoře a nebo dole dosti razantně od sebe oddělené - úplně chybí ta cesta nahoru a nebo dolu. prostě jsem jen nahoře a nebo dole. Spíš dole...Vysvětlím...
Trošku jsem si zvrtal život "přerušením" studia, takže teď pracuji (vskutku doufám, že to je jen dočasně a na velice krátký čas). Práce mě ale nebaví. Nejde ani tak o práci jako takovou, ale o pracovní podmínky - když jste odkázaní na internetový systém, který nejede, jak má, je to vždycky trošku potíž. Tady je potíž v tom, že ten systém nejede pořádně trvale. K tomu se připočte ještě naprostá komunikační neschopnost mezi jednotlivými složkami společnosti a je zaděláno na pořádný malér. Nejhorší je, když zaměstnanec radí zákazníkovi, aby raději využil služeb konkurenční společnosti - což se sice ještě nestalo, ale chuť by byla (a důvod taky!). Každopádně v tomto případě je nutné mít buď hroší kůži a nebo přes to jet právě tím již zmiňovaným offroadem.
A pak je tu můj osobní (chcete li soukromý) život. Tam to jde také tak nějak od desíti k pěti. Ale nebojte - vím, kde to skřípe a proč, takže na tom pracuji;-). Každopádně bych toho offroada někdy potřeboval, abych se přes některé věci a situace dostal bez ztráty věnečku. Ano, v offroadu to se mnou trošku otřese vždycky, ale budu se i přes to cítit v bezpečí. Teď jsem spíš na visutém mostě, který se nebezpečně houpe a minimálně jedno ukotvovací lano je v plamenech. Máte v tom zmatek? Já taky, to mi věřte!
A pak prostě nastane chvilka, kdy se zastavím a mám možnost si vše v klidu zrekapitulovat a promyslet, jako třeba teď. Přijdu na to, že offroad je mi k ničemu, protože každý ten otřes ve mně zanechá nějakou stopu, a že pocit bezpečí je jen relativní a chvilková záležitost, což nic neřeší. Člověk míní a offroad mění...
To je prostě tak, když se malý a nezkušený Hobit po práci opije, spí tři hodinky a pak jde na patnácti hodinovou směnu do práce. Každopádně v tomto stavu ze sebe sypu ta největší moudra, takže ani dnes si nenechám ujít příležitost nějaké to filozofování do článku vměstnat:-). Takže ať už máte offroad a nebo cokoliv jiného, co alespoň trošku a na chvíli zmírní pocit slabosti, zranitelnosti, malosti či strachu, je to dobře. Ale pak se otřepte, zvedněte a podívejte se světu zpříma do očí - není zlý, ba naopak; čeká na vás s otevřenou náručí a těší se na to, že mu ještě ukážete, co ve vás je (klidně to můžete ukazovat každý den znovu a znovu - on vám neřekne ne ani dost!).
A ještě něco - funguje spolehlivě jedna věc, na všechno...s úsměvem jde všechno líp;-)!
sobota 11. dubna 2009
Hody, hody, doprovody. Já su malý zajíček, přišel jsem k vám podle vody, dejte mi pár vajíček...
Nevím, jestli je to tím, že jsou prostě VELIKONOCE a nebo proč tedy, ale představa, že ji ve 4 ráno vzbudím hodovačkou a ještě nějakou veselou říkankou, ji velice děsí. Já se na Velikonoce těším každý rok (ono chlapům totiž moc příležitostí k radosti ten rok nenadělil, že tak si to všichni musíme pořádně užít, když máme možnost tu ženskou alespoň jednou do roka zákonně seřezat...;-)). Jen s přibývajícími léty mi uniká smysl...přijde mi, že se otec pletl s pomlázkou jen pro to, že jsem byl malý, tak abych měl nějaký zážitek (něco jako Mikuláš a čerti...). Teď je to samé hledání boha a já nevím čeho ještě. A to zase děsí mě!
Spolubydlící jsem vysvětlil, že to probuzení šokem s pomlázkou na jejím zadku a veršovánkou v mých ústech se to má stejně jako s tím jarem, které se jakoby šokem probudí během zimy... O to více energie v žilách pak ale lidem koluje v těle - stejně jako rostliny lépe natahují mízu do svých cévních svazků. Je to také bouřlivé a skokové. A to jsou přesně ta Velikonoce, které mám rád - je to takový velký třesk, který tělo prožívá každý rok a na který se podvědomě těšíme celou zimu.
Spolubydlící mé argumenty sice vyslechla, ale pak se mi v podstatě vysmála do obličeje. Že prý mám na všechno hned připravené nějaké vysvětlení a hezky vše okecám. To ale souvisí také s jarem - přes rok jsem spíše leklá ryba. Ale o to více si to jarní "rozmlouvání" užívám - ta huba se mi vážně nezastaví. Už se také těšíte, až mě potkáte? Ne?! To nevadí - já na vás totiž jo;-)
čtvrtek 9. dubna 2009
Just crazy...
Bavím se a přitom by se mohlo i zdát, že k tomu nemám naprosto žádný důvod. No vážně! Nevěříte, no to nevadí - podívejme se na to:
- venku je nádherně, sluníčko svítí a příjemně po dlouhé zimě hřeje, a já sedím v práci - neustále
- Johanka odjela (sice jen na pár dnů, ale odjela až do cizozemska, takže téměř nespím a jsem nervózní, aby se jí nic nestalo)
- Johanka odjela a tudíž tu jsem sám...
- spím v průměru 3 hodinky denně
- nemám peníze ani energii na cokoliv
- kamarádce včera ukradli peněženku (takže se ostražitě kolem sebe dívejte neustále a vše si chraňte)
- a bolí mě hlava;-).
Tak, a teď mi řekněte, z čeho asi tak můžu mít radost...!
Nevíte? To nevadí! Hlavně, že to fungýruje;-)
úterý 31. března 2009
Frealita...
No viděli jste film Vévodkyně? Já na něm sice v kině byl, ale nejsme si jistý tím, že o mém působení v sále č. 4 lze mluvit jako o sledování filmu. Ještě se mi nestalo, abych měl nějakého herce tak moc zafixovaného v jedné roli - až do teď. Jde o herce Dominika Coopera...
Nejde o to, kolikrát jsem filmové zpracování muzikálu Mamma Mia! viděl nebo neviděl - však jsem viděl spoustu filmů několikrát po sobě (Stmívání, Harry Potter, Requiem pro panenku, Výlet, Jak dostat tatíka do polepšovny, Vetřelec,...), ale ať tam hrál kdo chtěl, vždy patřil jen k dané roli pro ten okamžik, kdy jsem film s danou postavou sledoval. No tentokrát tomu tak nebylo! Od té doby, co se poprvé objevil na plátně až do závěrečných titulků jsem se vrtěl na sedadle a pobrukoval si melodie z Mamma Mia!.
Tak moc mě to rozhodilo, že jsem o dva dny později sledoval film Nenarozeni s naprostým klidem a bez hnutí brvou (tak jako samozřejmě, že jsem občas mrkl, jako normálně, ale vy víte, jak to myslím;-)). Víc jsem se skutečně bál po Příšerkách s.r.o. - nebyl jsem si pak jistý žádnou skříní, co měla zavřené dveře...;-)
Každopádně: "I was not jealous before we met,..." Užijte si každý film, který kdy uvidíte - nikdy nevíte, z jakých všech frealit (jakože filmových příběhů) je složen právě ten váš život, ta vaše realita...
P.S.:
Kubíku, bojuji za to, aby se ta moje životní realita přizpůsobovala mně a ne naopak, ale nejsem si jist, jestli je v tomto smyslu kdokoliv z nás svým pánem...takže by se nám celá životní realita za všechny naše "chyby" měla omluvit, nebo alespoň těm "ukřivděným"...