Ačkoliv první minuty po probuzení nebyly nijak příjemné a plné laskavého výrazu v obličeji, měl kdesi uvnitř slibný pocit, že nově příchozí den bude plný příjemných překvapení. Na cestu do práce si udělal kafe do hrnku a vyrazil s lehkým úsměvem na rtech do ulic probouzející se metropole. Slunko se úspěšně schovávalo za záclonou šedivých mraků, které slibovali studené vodní kapky kdykoliv v průběhu dne a vydávaly tak všem jasný varovný signál s doporučením „deštníky s sebou“. Pro tuto roční dobu doporučení značně vybočující z nastoleného stereotypu.
„Dobré ráno, ahoj,“ zaznělo po příchodu do práce kanceláří, kde se kolegové již pilně věnovali klientům a plnili jejich tužby. Byl den uzávěrky, takže ve vzduchu šlo jasně cítit značné napětí, které postupem času ještě zesílilo a občas tlačilo do hlavy. Opatrně položil svůj telefon vedle služebního aparátu a sebevědomě se na něj zadíval…pak se prudce otočil a odspěchal si uvařit čaj pro lepší start pracovní části dne – venku bylo přeci jen chladněji, než čekal.
Když prvně zazvonila pevná linka, už už chtěl sahat po své černé Nokii, neboť deska stolu se pod zvoněním lehce rozvibrovala, což by odpovídalo zvuku zvonícího mobilu v režimu jednání. Byl lehce zklamaný, když skrze rozevřené prsty viděl, že displej je stále černý a že skutečně zvoní pouze pracovní pevná linka. Ale bylo teprve lehce po půl deváté dopoledne – celý den měl v podstatě před sebou, takže nebyl důvod s nějak znepokojovat. Hlavou mu běhaly myšlenky sem a tam. Snažil se je od předešlého večera zase pochytat a sehnat do jednoho „stáda“ – včera je vypustil bez rozmyslu a na moment je nechal i bez dozoru, což mělo za následek téměř probdělou noc. Shánění myšlenek věnoval dost času i úsilí – skončil až když se ozval žaludek hlasitou žádostí o svůj příděl – avšak ani tak nebyl zcela spokojen se svými „pasáčkovskými“ schopnostmi. Některé myšlenky se ještě neposlušně poflakovaly na zakázaných místech. Před odchodem na oběd ještě zkontroloval stav sms zpráv – počet nepřečtených sms zpráv ve vaší schránce je: 0.
Jídlo mu nepřineslo takovou potěchu, jak předpokládal. Vlastně na něj už neměl ani pomyšlení. Nacpal do žaludku co se dalo a zpět do kancelářského křesla usedal s podivně napjatým pocitem v krku – měl stažené hrdlo a nechtělo se mu s nikým mluvit. Klientům odpovídal úsečně a ještě stručněji, než jeho věčně neurotický kolega. Snažil se nebýt takový, ale čím více se snažil přijít na to, čím to změnit, tím více myslel na něj a na to, že se mu dnes ozve. Na mobil koukal jako na oltář, před kterým je nejvyšší čas pokleknout. Hlavou mu pořád běželo slůvko proč. Nepotřeboval na konci otazník, protože zároveň v sobě hledal na tuto otázku odpověď. Jedno odůvodnění stíhalo druhé a pak další, až se z toho stal guláš slov, skutků, útržků, domněnek, rad, rozhovorů, vyčítavých pohledů i okamžiků smíchu…
Lehce po páté telefon zaťukal na znamení příchozí zprávy. Vše se najednou zastavilo a nic nemohlo narušit tento svatý okamžik, dokonce ani zvonění té otravné pevné linky…Renek je kretén…to nebylo to, na co celý den čekal a o čem byl skálopevně přesvědčený, že to dostane. Kdyby šlo zklamání krájet, on by byl první, kdo by se chopil nože. Byl totiž najednou v koutě, odkud vede jen jediná cesta. Jenže věděl, že přesně tohle nesmí. Musí vydržet, zatnout zuby a vydržet, co to dá. A tak se zakousl do práce a do konce směny už nechal telefon telefonem. Odpovídal na maily, vyřizoval telefonáty a snažil se být velice příjemný a nápomocný nejen klientů, ale také kolegům.
Po práci rychle na malý nákup a pak na nejbližší tramvaj domů. To, že nastoupil do autobusu, který jede kousek dál, než je jeho stávající adresa, si uvědomil až v momentě, kdy se za ním zavřely dveře a vozidlo MHD se dalo do pohybu. No co už, jede to přímo a pak je to domů jen pár set metrů z kopce, tak tedy jedeme. Čím více blížil k cílové zastávce, tím spíše se přikláněl k ďáblově myšlence vyndat telefon z kapsy a zavolat mu. Nakonec to neudělal, ale doufal, že třeba jede ve stejném spoji a potkají se „náhodou“ na zastávce, až oba vystoupí. Ačkoliv neměl rád laciné scénáře s hollywoodských filmů, tento se mu docela zamlouval. Vystoupil, ohlédl se za sebe směrem k jeho vchodovým dveřím a…a nic. Ani okem ho nezahlédl. Otočil se tedy a vydal se směrem k domovu. Nohy ho nesly spíše po paměti, ze zvyku. Však už tuto cestu absolvovaly tolikrát, že nepamatovat si ji bylo zcela nemožné.
Telefon doma odhodil na postel a jal se vyndávat nákup – jogurty, sušenky…nic podstatného a výživově důležitého…tahle to měl ale vždycky, když si nevěděl s něčím rady – šel nakupovat věci, které nepotřeboval. Pustil si album kapely, co ji poslouchal kdysi v rané pubertě, a začal utírat již oschlé nádobí. Klap, klap..Zase slyšel klepání příchozí zprávy – zahodil utěrku a přeběhl pokoj až k posteli. Zarazil ho setmělý displej. Byl to jen přelud, jen slyšina v tom dnešním napjatém dni. I když možná že něco přeci jen klaplo a pak to prasklo. Už na to neměl.
Klesl na kolena k bočnici postele a díval se upřeně do dlaní – kde jen udělal chybu, co udělal špatně, kdy co řekl nebo naopak neřekl? A kdy si začal snít tenhle sen? Neměl tohle vzplanutí na první dotek zažít před deseti lety a teď všemu čelit s kamennou tváří a vzpřímenou šíjí? Hruď se mu chtěla dmout, ale místo toho začal štkát – vnitřně a těžce, jako by mu na prsou stál slon. Asi bude lepší jít se pokusit spát…musí nabrat síly na další herecké etudy před kolegy, přáteli i klienty, že je v pohodě a že se nic neděje…zatím stojí a hrdě hledí slunci vstříc, ale jak dlouho to ještě vydrží?
