Středa je takový děsně zvláštní den. Když si shrnu poslední měsíc, možná dva, tak jsme se většinu důležitých věcí dozvěděl ve středu a nebo jsem ve středu co největší množství věcí pokazil. Většinou jsem ve středu v práci, ale zase nemám školu, takže dobrý:-). A také si většinou ve středu užiji nejvíc legrace a nechám se nejvíc unést do světa snů a fantazie. Třeba jako dnes...
Byl jsem zase od rána v práci. To není ani dobře ani špatně - to je prostě fakt. Dozvěděl jsem se, že někdo vyřešil nelehký úkol za mě, tudíž mám o starost méně a mělo by mi tedy být hej. Jenže není, protože nemám rád, když něco, co mám udělat já, udělá někdo jiný. No nic, to je asi taková moje nějaká úchylka a nebo prokletí. Každopádně po práci se všechno rozeběhlo neskutečným tempem někam, kde to neznám a kde jsem dlouho nebyl. Zažil jsem úžasně impulzivní den a nemám ani slov, abych vám jej mohl přiblížit a zprostřed kovat, i když bych to tak moc chtěl.
Papírového draka jsem na podzim pouštěl naposledy někdy...no někdy hodně dávno. A od té doby zase až dnes. Svítilo sluníčko a listí krásně šustilo pod nohama při každém kroku. Všichni měli ve tváři úsměv od ucha k uchu a vůbec bylo hezky na světě. A pak jsme zalezli do příjemné hospůdky na svařené víno (já měl slabý, ale hooodně slabý groček, ale to neříkejte mé mamince;-)). A co dál? No jelikož už byla tma, když jsme se zahřáli lahodným mokem, a navíc museli někteří z nás za dalšími povinnostmi či radostmi všedního dne, rozdělili jsme se. Rozdělili jsme se tak moc, až jsem zůstal sám...
Ale já jsem kluk šikovná a samostatná a umím si poradit i v takovýchto chvílích. V peněžence mě tížilo přebytečné množství stravenek, takže mé kroky vedly do restaurace s vtipným jménem Veselá Vačice, kde je ale ještě vtipnější personál a naprosto skvělý team kuchyně, takže jsem si pošmákl, jako pokaždé, když ve Vačici jsem (a že tam ty stravenky nechávám docela často). A pak hurá domů...tedy měl jsem to původně v plánu, ale po cestě jsem narazil na malý letáček, který sloužil jako záložka v právě rozečtené knize a který zároveň oznamoval, že se večer hraje dobrá muzika v místní kavárně, kde jsem poslední dobou také pečený vařený. Nikdo tam se mnou nechtěl (přiznávám, že jsem volal jen Věrce...), tudíž jsem se tam v 6 zakempoval sám a sám tu sedím až do teď. Ale to, co se dělo do teď, to je jiný šálek kávy...
Indigo kvartet nám tu hrál krásně dvě hodiny jazz na housle, violu a violoncello. Jsem kulturní barbar, takže i barbar hudební, ale nikdy jsem na smyčcovém kvartetu ani sextetu či jiném počtu nebyl. Stydím se, ale myslím, že o to silnější zážitek to ve mně zanechalo. V kombinaci s lahví bílého vína jsem si opět užil skvělý a pohodový večer, kdy jsem vypnul a nechal se unášet na vlnách tónů a snových vln až ke hvězdám. Přeji si více takových večerů, neboť by to znamenalo, že je všude kolem nás spousta kvalitních a šikovných hudebníků... A ono jich je hodně, jen se někde schovávají (tedy alespoň přede mnou).
Každopádně o tom, že trajdám po hospodách a koncertech v kavárnách, se nesmí dozvědět moje maminka. Ona je tak nějak tři a půl doktora (zdravotní sestra) a dnes mi volala, ať nechodím nikam, kde je více lidí pohromadě (hospody, kavárny, kina, divadla...je divné, že škola na tom seznamu nebyla...:-)). Jenže já neumím sedět doma na zadku - tohle mám určitě po otci a svým způsobem mu za to děkuji;-). Jen na mne padá lehký závoj viny, že nedbám rad své drahé matky a courám se po nocích a po hospodách. Ještě že neexistuje termín mužského rodu pro couru, protože přesně tak by mě mohli všichni nazývat - ale mají smůlu, protože já jsem jen moc hodný, milý, chytrý, hezký, solidní, dochvilný, seriózní,...zbytek si domyslete sami:-D
