Ožratý spací pytel

Cítím se zbitě, jak ráno po příjemném večeru s ještě příjemnější společností v podobě přátel a několika lahví lahodného moku. Cítím se vyprázdněn od všech těkavých pocitů naivního dětského štěstí a cítím se pln vášně a chuti do života. Cítím, že přichází konec, který přináší nový začátek, na nějž se těším - moc se těším. Cítím se unavený světem i sám sebou a cítím své nohy, které po celém dni jsou cítit až až. Odhazuji břímě neupřímnosti a otevírám dveře i okna svému pravému já. Sbalím si svých pár švestek v podobě hrnku, kompletní příborové sady pro jednu osobu, misky na čínskou instantní polévku značky mrlí (vlastně Mr. Lee) a krabičky na sušenky, co mi věčně někdo ujídal. Jmenovku si nostalgicky a sentimentálně strčím do batohu také - vzpomínky je občas potřeba oprášit a oživit jim lesk barev. A pak už jenom řeknu "ahoj" a bude po všem. Dveře se zaklapnou a paní Ivanu Milbachovou nebo Hanu Annu Vítovou budu potkávat někde jinde...jen ne v Brně.
Spát půjdu s hlavou mírně v oblacích a zároveň s nohama těžce na pevné zemi. Zdát se mi nebude nic, protože asi neusnu...ale to už k tomu patří. Zazpívám si o tom, že potřebuji MORE TIME a odpovědí mi bude KISSES AND CAKE. Prostě značka ideál. Sentiment do krabičky a arzenik nasypaný do bot, kapesník posmrkaný radostí a úsměv plný smutku, k tomu špetka naivního "brzy se ozvu a zajdem na kafe" a velké objetí plné zklamání a pocitu blaha. Ze srdce spadl kámen jak Texas (to je docela velký kámen..asi jako v Armageddonu) a na bedra si vyšplhal batoh plný citu, něhy, pochopení a barevného štěstí.

Hodně štěstí i vám, všem.

rád bych

rád bych teď slyšel - v jedné větě
- že je ti lépe, že jsi zdráv
vše aby bylo tak, jak v létě
aby ses smál mi na pozdrav
rád bych teď slyšel - jedním slovem
- bylo to krásné, vážně, dík
ale to bylo, teď raděj' sbohem
na cestu dám ti kapesník...

Řekni mi jeden rozumný důvod..!

Bylo mi smutno a byl jsem sám. Nikdo mě nechtěl a já někoho potřeboval. Po všech těch letech, kdy jsem musel někomu nadbíhat, stavět se na hlavu a odstrkovat ušima, než si mě vůbec někdo všiml, jsem chtěl něco víc, něco jiného, prostě změnu.

Neplánoval jsem to, nepřemýšlel jsem nad tím nikdy před tím, o to zajímavější a hezčí to bylo. Najednou si se mnou začal někdo psát. Někdo se o mě zajímal a nejen, že se ptal na spoustu věcí, ale také mi sám spoustu věcí ze svého života odtajnil. Bylo to celé oboustranné, upřímné a po dlouhé době i příjemné, pokecat si s někým o starostech každodenních, ale i životních, rodinných...S každou novou informací, která přišla, jsem se s tou osobou chtěl setkat osobně víc a víc. Naše rozhovory se začaly ubírat lehce jiným směrem, než na začátku, ale naše tempo, intenzita ani upřímnost se nevytratila. Na obzoru se rýsovalo nové dobrodružství, možnost poznat něco nového...

A asi jsem si myslel, že když udělám něco jinak, něž jak jsem to dělal do teď, něco se změní k lepšímu, všechno dopadne jinak. A tak jsem do toho šel. Až do posledního momentu jsem nevěděl, co se bude dít, jestli se vůbec bude něco dít. A ono se nakonec dělo. Byl to pro mě svým způsobem šok - ale ne z toho, co se to stalo. Spíše z toho, že se to stalo a že chci, aby se to stalo znovu. Otevřely se mi dveře do jiné dimenze, do jiného světa...to se hrozně těžko popisuje, ale dá se to směle přirovnat k prvnímu sexu - nemusí to být nijak úžasné a skvělé, ba dokonce to může bolet, ale stejně do toho jdeš znova, protože víš, že tě to posouvá dál, že ti to něco dává. On mi to dal a byl ochoten v tom dávání pokračovat...

Nevím, jestli je důležité rozumově něco zdůvodňovat, ale pokud to chceš...Pokud bych se na to celé podíval rozumem, nic z toho by se nestalo (jiné město, věkový rozdíl, společenské postavení,...). Někdy je ale potřeba rozum hodit za hlavu a poslouchat srdce. Což jsem udělal já a což mě těší, moc. Nemám žádnou perspektivu vztahu, nevídáme se pravidelně a netrávíme spolu moc času. Nikdo si nikoho ničím nekupuje - dáváme si sebe navzájem a nic víc od sebe neočekáváme.

Nebudeme mít společnou domácnost, společné koníčky či dokonce známé. Nikdy spolu nepojedeme na společnou dovolenou a nebudeme spolu mít děti. Neposloucháme stejnou muziku a životní styl se nám také značně liší. Dalo by se tedy říci, že protiklady se přitahují - na to já ale nevěřím. I přesto přese všechno mě to baví a dává mi to mnohem více pozitivního a příjemného, než o čem se může kdekomu zdát.

Jsem spokojený a nepotřebuji to mít rozumově odůvodněno. Dělám to z čirého citu k tomu člověku, dělám to pro něj a nic za to nechci...

Novoroční předsevzetí to není...to se jen chci líbit;-)

Abych to uvedl na pravou míru, začalo to dost nevině. Kamarád mi nabídl výhodně permanentku do fitness centra a já, jakožto naivní blbeček, jsem si tu permici koupil - na dva měsíce za 1250,-, no to je skoro zadarmo!

Už jsem se na ten kus papíru koukal více jak dva týdny, až jsem se konečně rozhoupal - vezmu po devíti měsících svou výbavu pro hezká těla a po práci si odskočím "zaposilovat" a napumpovat trošku ty svoje svaly (tohle slovo jsem chtěl také dát do uvozovek, ale široká veřejnost z řad medicínských pracovníků by se mi vysmála pro mou nevědomost, že kosti jsou obalené svalstvem...tak jim to nebudu vymlouvat). Plán je totiž takový, že se dám trošku do kupy, abych pak mohl působit přitažlivými silami na jednoho človíčka (ono to na něj stejně nefunguje, ale zkusit se má všechno). Takže když už jsem za to vysolil takový prachy, tak z toho prostě chci něco mít. Připravuji se na to systematicky už dlouho - omezil jsem značně přísun nezdravých cukrů (to jako že už tolik nežeru sušenky a tak), sladím medem (některé věci jsou neomedovaný prostě hnusný), jím více maso a vejce (bílkoviny) a také ovoce a zeleninu (no to nevím úplně přesně, k čemu je, protože Pepek Námořník se cpal jenom špenátem a vypadal moc dobře i bez nějakého ovoce).

Každopádně, abych to nezamluvil - šel jsem se do toho fotka zeptat, co jako s tím dárkovým poukazem na tu permici mám dělat. "No já vám tu udělám takovou kartičku a s tou si pak budete ty dva měsíce chodit. Tak se jděte převlíct a já vám to mezitím udělám..." Věř, že jsem nebyl vůbec rozhodnut, že skutečně cvičit půjdu. Nechtělo se mi, měl jsem za sebou ranní směnu v práci, večer před sebou... "No ale..." "Nám ty plastový kartičky došly, tak já si vás tu vyfotím tou kamerou, abyste pak mohl chodit jen tak. Koukněte se mi sem...děkuju." Ta slečna mi nedala vůbec šanci! Takže jsem si pak sbalil občanku, klíč se zámkem a šel jsem se pokorně převléci do cviček a trenýrek.

Suverénně jsem si to nakráčel k místnímu baru, objednal si L-Karnitin s příchutí pomeranče (půl litrová lahev za 50 korun - hlavně, že jsem ušetřil za permanentku...!) a pak jsem si to namířil k běžeckému pásu, abych se na začátek jen tak lehce rozehřál. Obecně bylo v posilovně hrozně málo lidí - slovy 5 včetně mě - ale mně přišlo, že jsou všichni někde poblíž a koukají, co budu dělat. Připadal jsem si jako bažant někde na vojně, který to od mazáků pěkně schytá, ale ještě přesně neví, kdy to přijde. No postavil jsem se na pás, dotykuji dotykový display a nic... Chci si jen nastavit svou váhu, jak dlouho chci běhat a tak, prostě normálka. Buším do toho asi tak minutu, až si všimnu na kraji nalepeného štítku, že na tomto přístroji lze využít pouze funkci speed start, což znamená, že si nastavíte leda tak tužku, krom rychlosti, jakou chcete, aby se vám ten pás pohyboval...tak jsem se pohyboval 20 minut průměrnou rychlostí 7,7 km/h a byl jsem teda dost spokojenej (i když jsem cca desetkrát myslel, že těch dvacet minut nedám a na místě umřu!).

No a co pak?! S kamarádkou jsme v dubnu dělali takové nějaké kolečko a vyzkoušeli jsme si snad všechno, co tam měli, ale dneska tam se mnou kamarádka nebyla. Tak jsem si šel protáhnout vnitřní, vnější, přední i zadní stranu stehen - což bylo podivné, protože jsem si vždycky myslel, že mám prostě stehna a hotovo! No pak jsem dělal, že posiluji bicepsy a tricepsy, což si myslím, že jsem předstíral dobře, protože mě teď ty ruce fakt bolí. A pak se to stalo - sedl jsem si na nějakou lavici, kde jsem chtěl dělat s tím válečkem psí kusy, ale nepodařilo se mi s ním pohnout do takové výchozí pozice, která by mi vyhovovala, aby bylo cvičení co nejefektivnější. Klečel jsem u toho, díval se zespodu i zeshora, ale nepřišel jsem na to, jak to mám naštelovat. Tak jsem si zase sbalil svůj ručníček, L-Karnitin a šel jsem o lavici dál. Sedl jsem si nastavil jsem si ji a dalších dvacet minut jsem na ní cvičil. Asi si řeknete, že na tom není nic zvláštního, jenže je potřeba vzít v úvahu fakt, že ta lavice byla úplně stejná, jako ta předešlá, jen o dva metry dál! Neptejte se mě, jak jsem to udělal, ale prostě se to stalo.

A pak už jsem byl až moc nebezpečně blízko ke stojanu s činkama. Byl tam jen jeden takovej boreček...dobře - bylo tam jen jedno nabušený hovado jak svině, co navíc sedělo tak nějak zády ke mně, tak jsem se nebál a šel si pro závaží. Sotva břinkla činka o druhou, už jsem viděl, jak se na mě upl pohled toho hovádka (já to nemyslím špatně, jen ho byl dost velkej kus...). Začaly se mi klepat kolena, pak kotníky, pak ruce v lokti, pak v zápěstí a pak mi ta činka přistála na noze. Oběma rukama jsem ji zase dopravil na stojan a rozhodl se, že pro dnešek už toho bylo zase dost. Podíval jsem se zoufale na zrcadlovou stěnu, před kterou byl ten stojan s činkami, a uviděl jsem to - jedno nabušený hovado vedle druhýho, cca 15 lidí, tak tři ženský, co na sobě měly víc svalů, než jsem já snědl za celej život (myšleno samozřejmě obrazně), a všichni, všichni se koukali na to zrcadlo taky - jenže oni nekoukali na zrcadlo, ale na mě!!!

To byla poslední kapka - šel jsem i znovu pustit běžecký pás, nastavil znovu 20 minut (na tomhle už to šlo) a zaposlouchal se do nahlas puštěné hudby. Tuc, tuc, tuc - akorát do rytmu mého běhu. Po deseti minutách jsem to vypl, byl jsem spokojenej, že jsem uběhl skoro dva kilometry, a šel jsem do sprchy. Nevím, jak dlouho jsem tam byl, ale bylo moc osvěžující - celé tělo mi tepalo, škubalo se a vůbec jsem byl celej nějakej teplej.

A jaké je rozuzlení? No takové, že se asi teda líbit budu, protože zítra tam jdu zase!