Sebevědomí naostro a další summer hits

Tomtom a Tom
Cestování autem nebylo nikdy snazší - stačí si nacucnout navigaci na přední sklo vašeho čtyřkolého miláčka a vyrazit do dálek. Jenže se může dostavit háček - když neposloucháte, co vám ta krabička přiblblá říká a vy si odbočujete a sjíždíte v místech, kde se najíždí...třeba na dálnici, když nemáte dálniční známku. Po několika ujetých metrech na placeném úseku silnice se z krabičky po minutě hrobového ticha ozve prosté " POPLATEK". Očekává se, že auto ihned otočíte a zmiznete ze silnice, na které nemáte co dělat! Jenže když se rozhodnete nějaký ten kilometr po dálnici přeci jen ujet, děláte tím malému Tomtomovi bordýlek v hlavičce (vlastně v krabičce) a on pak neví, čí je. Posílá vás pak kdykoliv to je možné, na dálnici, i když jste si znovu navolili, že má hledat cestu po neplacených komunikacích. A jako třešničku na dortu hlásí několikrát po cestě další účastník zájezdu "Poplatek!Ano!"...Takže příště...příště jedeme vlakem!;-)

Voliéra a volný výběh pro všechny!
V těchto vedrech, které nás atakují posledních pár dní, je trošku šílenost vydat se na hudební festival, který je pořádán pod širým nebem a vy víte, že se před tím protivným sluníčkem nikam neschováte. Ale když už si vstupenku koupíte, tak je potřeba se náležitě vyzbrojit a vybavit... Přišlo mi jako inteligentní řešení vzít si plovací šortky se síťkou uvnitř - nebudu se tak pařit ještě v další vrstvě spodního prádla a nebudu mít podivný pocit, že mi něco v kalhotách chybí. paření s "voliérou" je značně příjemné a praktické, protože všechny části těla pak volně dýchají a pohybují se, tudíž se nepřehřívají;-). Všechno v pořádku až do té doby, než se rozhodnete převléci se do kraťasů, které vás nestudí. To byste potom ty trenky i chtěli, ale když je nemáte s sebou, těžko si je upletete z lučního kvítí. A pokud si kupujete kalhoty o kus větší, protože se vám líbí ale nemají vaši velikost, je pohled na podobně oděnou osobu lehce vtipný. A ještě vtipnější bylo zjištění, že se mi u kalhot, ve kterých jsem naostro a pařím na fesťáku o 106, rozjíždí zip u poklopce!

Zapařené sebevědomí
Potřeboval jsem na chvilku vypnout a nic neřešit, nic nedělat, prostě nic...a tak jsem šel z Vršovic na Florenc pěšky, na sluníčku a s holou hlavou. V uších mi zněla Lily Allen a její It´s not fair (asi tak 40x) a říkal jsem si, jakou má ta holka pravdu - není to fér! A také jsem se koukal do výkladních skříní - že jich po cestě bylo spousta. Nejprve jsem se skutečně koukal, co je v nich za hezké věci...a pak jsem zaostřil na obraz, který se ve výlohách odráží - docela hezkej kluk. A pak už jsem se koukal jenom na sebe - rozepnutá košile,zatažené břicho, vypnutý hrudník, kraťasy tak nějak dost nízko a k tomu trenková absence. Kdybych potkal někoho takového na ulici, otočím se - klidně několikrát. Sebevědomí mi stoupalo s každou další výlohou. Najednou mě oslovil jakýsi cizinec - na pohled pěknej kluk, věkově značka ideál, úsměv šibala ve tváři. "Hi, can you help me? I need some money for the train ticket, because I was arrested..." Tak jsem si naivně myslel, že se třeba zeptá, kolik je hodin, nebo si řekne o telefonní číslo...A pak člověk zjistí, že je to našinec, co se snaží obalamutit lidi kravinama a kecama! A pak dorazíte do kanceláře a zjistíte, že máte zapařené nohy...prostě ideální kombinace pro parné letní dny;-)

Ironie osudu a těžký nesouhlas

Abych minimalizoval už tak vzniklé škody, šel jsem s pravdou ven a byl jsem připraven na mnohé. Dostavila se úleva. A pak se také někdo rozhodl vyložit karty na stůl a to, co se poté dostavilo, zase tak úlevné nebylo. Na jednu stranu si člověk cení toho, že s ním ostatní jednají narovinu a v rámci fair play; jenže to je potřeba kontrovat s vlastním zájmem, který je mnohdy opačného ražení. Můžeme brečet, dělat scény, nadávat bohu či osudu, ale bude nám to plat prtné...a tak s tím alespoň silně nesouhlasím a vnitřně bojuji, protože víc dělat prostě nemůžu...dobře, můžu, ale nic dobrého z toho nevzejde.

Na jednu stranu se nemá nic vzdávat předem; když se podíváme z jiného úhlu, nemá cen stahovat kalhoty, když je brod ještě daleko...ale i tak mě to štve, mrzí, cítím zklamání a zlobu a chci ho alespoň vidět!