Poslední dobou si začínám všímat různých jevů, které se člověku během života dějí. Je mi 22 let a již teď se vracím k některým věcem, které jsem měl až do teď spojeny s dětstvím. Hlavně tedy v otázce hudby a mluveného slova. Tak si nejsem úplně jistý, že je to v pořádku...
Jako děti jsme s bratrem měli dohromady pouze jednu gramofonovou desku s pohádkami - na audio kazetách jsme měli hodně nahrávek, ale nikoliv těch pohádkových. Na té desce byly tři pohádky, které do dnes patří k mým nejoblíbenějším - O mrtvé a živé vodě, Hrnéčku, vař! a O Zlatovlásce. Dodnes jsou to pohádky, které vám odříkám slovo od slova úplně přesně, jak to na té desce je. Což tedy asi není nic tak zvláštního. Už trošku více zvláštní je fakt, že si ty desky teď začínám znovu pouštět. Kdo si hraje, nezlobí... Takže snad platí i kdo poslouchá pohádky, nezlobí! To samé teď přišlo s dlouho hrající deskou dua Spejbl a Hurvínek - Hurvínkova černá hodinka. Tato směs říkanek, písniček a příběhů se mi tak vryla pod kůži, že dodnes parafrázuji některé věty a dokonce celé vtípky. Nedávno jsem si černou hodinku pustil s velkou chutí a bavil jsem se při ní stejně dobře, jako tenkrát.
Něco podobného mám s písněmi zpěvačky Lucky Vondráčkové. U ní se nevracím k těm songům, které nazpívala v období mé rané puberty, kdy jsem ji platonicky miloval. Jako zpěvačku jsem ji totiž přestal vnímat záhy poté. Ale teď jsem ji spíše znovu v této roli objevil a líbí se mi pozorovat hudební vývoj této naší úspěšné zpěvačky a herečky. Líbí se mi, že se nebojí nových věcí a ráda zkouší různé styly - v poslední době mě nejvíce zaujala v písni Keď ma podvedies, kde její hlas skvěle ladí s hlasem zpěváka slovenské skupiny Taktici. Lucie je totiž tak trochu jako vítr - vnímají ho všichni a někoho osvěží, jiného zahřeje a dalšímu vyrobí na těle husí kůži. Mě osvěží. Vždycky.
A teď to nejzásadnější. To, co mě hlavně vedlo k zamyšlení se nad tímto fenoménem nalézání starých příjemností. Viděli jste muzikál Mamma Mia!? Na divadelních prknech jsem ho neviděl, ale v kině už třikrát. Abbu poslouchala matka během celého mého dětství, takže jsem ji poslouchal také. Po krátké pauze jsem se k jejich písničkám dostal přes švédské seskupení A-teens (před těmi deseti lety nás bylo více, kterým zněla tato formace v uších). Nadšení ale po čase vyprchalo. Až do letošního léta, kdy jsem byl "přinucen" jít do kina na Mamma Mia!. A stalo se něco nečekaného - ohromně jsem si ten film užíval. Dokonce jsem se jal zpívati spolu s herci, což se ale nelíbilo jedné návštěvnici kina, která mě spražila pohledem i slovem a mému pěveckému vystoupení byl tedy konec. Samozřejmě pouze pro tento večer, neboť nedlouho poté jsem se vydal do kina na ten samý kus znovu. A tentokrát to bylo perfektní! Osazenstvo sálu se tentokráte naladilo na stejnou vlnu a zpívali jsme všichni!! Někteří dokonce na svých sedadlech "pařili". Vskutku báječný večer plný rytmické muziky a skvělých hlasů Meryl Streep či Pierce Brosnana. A do třetice jsem film viděl spolu se svou dobrou kamarádkou, což bylo úplně nejlepší, protože pro ni to byla první zkušenost s tímto filmem a moc se jí líbil a vlil energii do žil. Někdy je prostě radost jít do kina, v tomto případě tedy pokud chcete vypnout a nechat se unášet na notoricky známých slovech ještě známějších písní.
Tak co, je to divné a nebo normální? Mám se kvůli tomu nějak trápit či hlouběji zamýšlet nad sebou samým? Snad ne. Vždyť co se má stát, stane se - ať už dříve nebo později, že?! Takže hurá do dalších šťastných a veselých návratů do dětství.
