"Nejlepší zadek...no ten měl Honza, jednoznačně Honza. Štěpán měl skvělé vlasy - hebké, voňavé...nejlépe uměl líbat..." a tak dále a tak dále. Nikdy jsem se nad tímto nepozastavil, nikdy jsem si nesedl a nezačal přemýšlet, co bylo na kom z mých předchozích partnerů a lásek to nej. A pak z toho guláše nej očí, nej polibků, nej zadku, nej sexu a všelijakých dalších nej poskládáme (či popuzzlíme) celého nej člověka...
Jal jsem se tedy vygenerovávat jednotlivosti. Nejkrásnější úsměv - hotovo, nejupřímnější oči - hotovo, nejpevnější zadek - hotovo, nejhřejivější objetí - hotovo, nejbáječnější noc - hotovo...tak jsem se za tu třičtvrtě hodinku pěší chůze noční Prahou proklestil všemi nej a došel jsem ke smutnému závěru - všichni mají sešitého svého vlastního Frankensteina, jen já mám jednu reálnou postavu, jednoho člověka s obličejem a se jménem...a vůbec mě to nebaví!
Asi jsem toho málo zažil, potkal málo lidí, prožil pomálu lásek a vztahů...měl bych být asi zklamaný, naštvaný nebo alespoň pohoršený nad tím, že mi dal osud do vínku takové nic, z čeho bych mohl vybírat...ale nejsem. Jeden človíček mi ke štěstí stačí a je mi úplně šumák, že on sám sebe vidí jako nedokonalé a staré prase. Vždyť jde přeci o to, jak se cítím já - ne jak se cítí kdosi, kdo nás kdesi potká;-).
