Je středa. Hektické pražské ráno, kdy všichni spěchají, aby byli včas v práci nebo kdo ví kde. I přes třeskutý mráz ještě napůl spím a moc nevnímám, co se děje kolem. Popaměti nasedám do tramvaje, stojím s batohem v ruce, vystupuji a mířím přímo do podchodu metra. Najednou, těsně před eskalátory, zpozoruji dívku, jež se řítí přímo na mě a v obličeji jí hraje spokojený úsměv. "Úspěšný den ti přeju...," a pokračovala dál v cestě lidskou masou kamsi do probuzeného města. Tlačen davem nemohl jsem se ani otočit a poděkovat oné neznámé. Ale kdybych věděl...ani bych se o to nepokoušel.
Celou cestu do práce mi tahle ranní epizoda jela hlavou a dokonale probrala všechny mé smysly. Co tím jako chtěla říct? Je to něco jako "každý den udělám alespoň jeden dobrý skutek"? Možná to bylo myšleno bezelstně a dobře, ale mě to donutilo soustředit se celý den právě na to, že bude úspěšný.
V jakém smyslu úspěšný? Potkám životního partnera, budu mít v práci velkou tržbu, najdu na zemi tisícovku a nebo objevím lék na rakovinu? Nebo prostě bude úspěšný jen v tom smyslu, že ten den přežiju? Buď jak buď, několik "výher" ten den přeci jen měl - jak jsem byl nastartovaný a neustále mi to celé šrotovalo v hlavě, neměl jsem ten den ani jedno kafe; necpal jsem se dokonce ani sladkým; a v neposlední řadě jsem na jeden celý den vyplul z vánočního shonu, který mě obklopoval.
Když se na to podívám zpětně, pak nezbývá, než poděkovat za každé nové ráno - nikdy nevíte, kdo vás potká;-)
