Nedávno jsem byl tak vytočený, že jsem si napsal na papír všechna sprostá slova a spojení, která znám. Ten den byl takový celý divný a já byl rozhodnutý, že pak celý ten seznam přečtu velice nahlas někde o samotě v lese. Ale to nevyšlo... byl jsem ze všeho tak vytočený, zpruzený, otrávený a já nevím co ještě, že jsem velké množství z těch slov ze seznamu použil při "rozhovoru" s jedním důchodcem v tramvaji. Pravda - nezachoval jsem se jako budoucí pedagog, ale jelikož teď nestuduji, tak se to nepočítá;-).
Když jsem tak poslouchal, jak se z mých úst řinou (on to byl tak trochu slovní průjem, kdy je člověk rád, že si stihl stáhnout kalhoty) sprostá slova, aniž bych hnul brvou či se začal alespoň červenat (vlastně rudnout jsem začal, ale to nemělo absolutně nic společného se studem či lítostí nad tím, co jsem vyslovil nahlas), musel jsem se zamyslet nad tím, že vlastně ani nemůžeme chtít po pubescentech, aby mluvili hezky česky...rozhodně ne po tom, co jsem spustil na toho pána v plné tramvaji v čase, kdy jezdí děcka ze školy domů. Ale ten chlap si to zasloužil a navíc - si začal!
Mnozí rodiče si marně lámou s mluvou svých dětí hlavu. Jak jen je mají odnaučit ta sprostá slova? Moji rodiče na to šli od lesa, pepřového lesa... Sprostá slovíčka se začala v mém slovníku objevovat v době, kdy jsem začal chodit do školky (ano, velice brzy, ale věřte, že je to právě školka, která děti naučí první sprostá slůvka...) a rodiče se tím značně znepokojovali. Tedy jen asi první týden, protože pak vytáhli s těžkým kalibrem. Za každé sprosté slůvko, které jsem řekl, jsem musel rozkousat kuličku pepře. No vážně, to si nedělám legraci! Když mi narvali pepř do pusy poprvé, koukal jsem jak spadlý z višně, co že mi to provádějí. Naši se ani moc nesnažili, abych to rozkousal, ale já jsem dlouho neuměl polykat nic velkého (i s prášky jsem měl problém - třeba b-komplex jsem cucal...), tak jsem se zakousl...chyba! Ale pak přicházely další kuličky a já zase kousal. Věřte, že jsem se mluvit sprostě odnaučil velice rychle - stačilo tak sedm kuliček. A nemluvil jsem sprostě až do poloviny deváté třídy, kdy k nám přistoupil nový spolužák, kterému jsem měl ukázat školu... Na gymplu jsem se zase lehce umírnil a slovní zásobu jsem si nejvíce obohatil během několika prvních měsíců v Brně - vskutku na mě to město působí blahodárně;-).
Tu pepřovou terapii bych nikomu nepřál, ale je pravda, že by to mnohým prospělo... A nejvíce asi jedné mé kamarádce - ono totiž poslouchat dívku, slečnu, ženu...či jakoukoliv jinou příslušnici něžného pohlaví, která mluví jak dlaždič (v tomto případě jak dlaždička...), je něco, co mi bylo vždycky proto srsti! Takže si hned jdu koupit kuličkový černý pepř a začnu terapii převádět z blogu do praxe - kdo se hlásí jako první?!;-)
Když jsem tak poslouchal, jak se z mých úst řinou (on to byl tak trochu slovní průjem, kdy je člověk rád, že si stihl stáhnout kalhoty) sprostá slova, aniž bych hnul brvou či se začal alespoň červenat (vlastně rudnout jsem začal, ale to nemělo absolutně nic společného se studem či lítostí nad tím, co jsem vyslovil nahlas), musel jsem se zamyslet nad tím, že vlastně ani nemůžeme chtít po pubescentech, aby mluvili hezky česky...rozhodně ne po tom, co jsem spustil na toho pána v plné tramvaji v čase, kdy jezdí děcka ze školy domů. Ale ten chlap si to zasloužil a navíc - si začal!
Mnozí rodiče si marně lámou s mluvou svých dětí hlavu. Jak jen je mají odnaučit ta sprostá slova? Moji rodiče na to šli od lesa, pepřového lesa... Sprostá slovíčka se začala v mém slovníku objevovat v době, kdy jsem začal chodit do školky (ano, velice brzy, ale věřte, že je to právě školka, která děti naučí první sprostá slůvka...) a rodiče se tím značně znepokojovali. Tedy jen asi první týden, protože pak vytáhli s těžkým kalibrem. Za každé sprosté slůvko, které jsem řekl, jsem musel rozkousat kuličku pepře. No vážně, to si nedělám legraci! Když mi narvali pepř do pusy poprvé, koukal jsem jak spadlý z višně, co že mi to provádějí. Naši se ani moc nesnažili, abych to rozkousal, ale já jsem dlouho neuměl polykat nic velkého (i s prášky jsem měl problém - třeba b-komplex jsem cucal...), tak jsem se zakousl...chyba! Ale pak přicházely další kuličky a já zase kousal. Věřte, že jsem se mluvit sprostě odnaučil velice rychle - stačilo tak sedm kuliček. A nemluvil jsem sprostě až do poloviny deváté třídy, kdy k nám přistoupil nový spolužák, kterému jsem měl ukázat školu... Na gymplu jsem se zase lehce umírnil a slovní zásobu jsem si nejvíce obohatil během několika prvních měsíců v Brně - vskutku na mě to město působí blahodárně;-).
Tu pepřovou terapii bych nikomu nepřál, ale je pravda, že by to mnohým prospělo... A nejvíce asi jedné mé kamarádce - ono totiž poslouchat dívku, slečnu, ženu...či jakoukoliv jinou příslušnici něžného pohlaví, která mluví jak dlaždič (v tomto případě jak dlaždička...), je něco, co mi bylo vždycky proto srsti! Takže si hned jdu koupit kuličkový černý pepř a začnu terapii převádět z blogu do praxe - kdo se hlásí jako první?!;-)
