Pro maminky nezvedených dítek, jako jsem já...

Jsou věci, který nikdy nepřekonám.
Jsou věci , na který budu vždycky sám.
No tak se nezlob, mami, je to jen zlý zdání
Žiju, jsem zdráv… na chvíli bez dobrejch zpráv

Stalo se, stalo a zas může se stát
Žiju tu poprvý a nesmim se ptát
kudy že cesta vede k vysněným cílům
Jak neztratit se … a nezranit se

Že trošku bloudím mimorealitou,
Že lidi v běžným světě šedivý jsou.
Už tak nějak tušim, že to nebude snadná úloha
mít mě za syna

Lampu zhasínáš deš spát
a zítra zase na šestou
A i když prší musíš vstát,
já mám tě, si můj kus nebe.

Jsou slova, který prostě nejdou vzít zpět
Slova co obrátí naopak svět
No tak se nezlob, mami, je to jen zlý zdání
Žiju, jsem zdráv... na chvíli bez dobrejch zpráv

Sama víš dobře, že to neumím vzdát,
Zas bude líp, prý stačí jen vytrvat
Člověk si velmi snadno dosáhne na dno,
ale musí se rvát...a pak s hrdostí vstát.

Že trošku bloudím mimorealitou,
Že lidi v běžným světě šedivý jsou.
Už tak nějak tuším, že to nebude snadná úloha
mít mě za syna

Lampu zhasínáš jdeš spát,
A zítra zase na šestou.
A i když prší musíš vstát,
já mám tě, si můj kus nebe.

Zasraný optimismus...

Stačí se jen ráno probudit, nadhodit, jak je ten svět skvělé místo pro život:

Tomíno má radost, neboť mu v krabičce zbývají poslední dva prášky, venku je nádherně a v troubě se mu peče kuře - svět je prostě velice krásné místo pro život;-)

, a hned se sesune lavina komentářů...Kamarádka napsala, že jí už lezou krkem lidi s přehnaným optimisme:

Všichni mi s tím optimismem lezou na nervy...po práci se opiji a v pondělí mě bude bolet hlava...

, nad čímž jsem se zamyslel a ulevil jsem si:

Takže žádný optimismus! Venku je zase pěkně a já budu zase celý odpoledne sedět v práci a čekat, až laskavě někdo přijde. Kuře se mi připálilo, protože máme pěkně debilní troubu. Jsem nevyspalej, protože spolubydlící měli dojezdový počarodějnicový večírek. Bolí mě hlava, oči, ruce a vůbec celý tělo. A navíc ten film, co se na něj chci v práci koukat, se stahuje pomaleji, než se mi hodí, takže se na to dneska můžu fakt leda tak vysrat!
Uf, to se mi ulevilo...-)

Jenže to, co přišlo potom, se mi vůbec nelíbilo. Padl na mě takový splín, že jsem ani pod ním nebyl vidět. Pustil jsem si něco málo francouzských šansonů a propadal se ke dnu sklenice jménem sebelítost. Pomohla mi z toho až okénková epizoda (viz blog Tomíno se diví článek Divadýlko pro nic...).

A co z toho plyne? Kačenko, optimismus není vůbec žádnej zasranej. Bez něj mě bolí obličejové svalstvo, jak se pořád mračím, nosní sliznice tím věčným smrkáním také dostává docela zabrat a navíc - když se neusmívám já, na se ani neusmívá nikdo na mě!!! Takže úsměv nasadit a s optimismem vpřed vstříc pesimistickým zítřkům;-)