Stačí se jen ráno probudit, nadhodit, jak je ten svět skvělé místo pro život:
Tomíno má radost, neboť mu v krabičce zbývají poslední dva prášky, venku je nádherně a v troubě se mu peče kuře - svět je prostě velice krásné místo pro život;-)
, a hned se sesune lavina komentářů...Kamarádka napsala, že jí už lezou krkem lidi s přehnaným optimisme:
Všichni mi s tím optimismem lezou na nervy...po práci se opiji a v pondělí mě bude bolet hlava...
, nad čímž jsem se zamyslel a ulevil jsem si:
Takže žádný optimismus! Venku je zase pěkně a já budu zase celý odpoledne sedět v práci a čekat, až laskavě někdo přijde. Kuře se mi připálilo, protože máme pěkně debilní troubu. Jsem nevyspalej, protože spolubydlící měli dojezdový počarodějnicový večírek. Bolí mě hlava, oči, ruce a vůbec celý tělo. A navíc ten film, co se na něj chci v práci koukat, se stahuje pomaleji, než se mi hodí, takže se na to dneska můžu fakt leda tak vysrat!
Uf, to se mi ulevilo...-)
Jenže to, co přišlo potom, se mi vůbec nelíbilo. Padl na mě takový splín, že jsem ani pod ním nebyl vidět. Pustil jsem si něco málo francouzských šansonů a propadal se ke dnu sklenice jménem sebelítost. Pomohla mi z toho až okénková epizoda (viz blog Tomíno se diví článek Divadýlko pro nic...).
A co z toho plyne? Kačenko, optimismus není vůbec žádnej zasranej. Bez něj mě bolí obličejové svalstvo, jak se pořád mračím, nosní sliznice tím věčným smrkáním také dostává docela zabrat a navíc - když se neusmívám já, na se ani neusmívá nikdo na mě!!! Takže úsměv nasadit a s optimismem vpřed vstříc pesimistickým zítřkům;-)
Takže žádný optimismus! Venku je zase pěkně a já budu zase celý odpoledne sedět v práci a čekat, až laskavě někdo přijde. Kuře se mi připálilo, protože máme pěkně debilní troubu. Jsem nevyspalej, protože spolubydlící měli dojezdový počarodějnicový večírek. Bolí mě hlava, oči, ruce a vůbec celý tělo. A navíc ten film, co se na něj chci v práci koukat, se stahuje pomaleji, než se mi hodí, takže se na to dneska můžu fakt leda tak vysrat!
Uf, to se mi ulevilo...-)
Jenže to, co přišlo potom, se mi vůbec nelíbilo. Padl na mě takový splín, že jsem ani pod ním nebyl vidět. Pustil jsem si něco málo francouzských šansonů a propadal se ke dnu sklenice jménem sebelítost. Pomohla mi z toho až okénková epizoda (viz blog Tomíno se diví článek Divadýlko pro nic...).
A co z toho plyne? Kačenko, optimismus není vůbec žádnej zasranej. Bez něj mě bolí obličejové svalstvo, jak se pořád mračím, nosní sliznice tím věčným smrkáním také dostává docela zabrat a navíc - když se neusmívám já, na se ani neusmívá nikdo na mě!!! Takže úsměv nasadit a s optimismem vpřed vstříc pesimistickým zítřkům;-)
Žádné komentáře:
Okomentovat