Dalo by se i říci, že jsem spokojený. Když se někdo zeptá, zda jsem v Praze spokojený, pokaždé odpovídám, že po pracovní stránce maximálně. A není to nějaká póza nebo klišé - skutečně spokojený jsem...možná víc, než je zdrávo. Asi i o to více mě zaskočila nabídka jiné práce v rámci firmy, která přišla přímo od pana řídícího. První, co mi okamžitě proběhlo hlavou, bylo kategorické "ne"! Ale pak jsem přeci jen začal přemýšlet a nabídku zvažovat. Napsal jsem si sloupeček PRO a PROTI a nebyl jsem z toho vůbec moudrý. Probíral jsem to s několika lidmi...vlastně s těmi nejdůležitějšími, kteří byli tak nějak nablízku. Co človíček, to trošku jiný názor a pohled na danou věc. Bylo tak pro mě jednodušší nepropadnout nějaké euforii z polichocenosti, která se dostavila v prvních chvílích - měl jsem hezky možnost srovnat si to z několika úhlů pohledu a tím pádem projet v hlavě několik možných scénářů, jak by celá ta změna případně mohla probíhat a kam by mě to mohlo "hodit".
Maminka mi řekla, že to je nabídka, která se neodmítá. A asi měla i pravdu. A proto jsem ji odmítl. Odmítl jsem ji právě proto, že musím přeci já sám vědět nejlépe, jak by se mi nabízená práce líbila, zda bych v ní byl šťastný a zda by mě lidsky naplňovala. Šel bych sám proti sobě, kdybych se nechal zavřít ve zlaté kleci v zemi nikoho. I když - kdyby ta nabídka přišla za rok nebo za dva, asi by konečné rozhodnutí vypadalo zcela opačně.
Takže, moji drazí a milí spolupracovníci, se mě hned tak nezbavíte...a já vám za to, že jste ten kámen tíhy rozhodnutí nesli tak statečně těch pár dní se mnou, moc děkuji;-). Teď se můžeme zase s klidem smát veselým historkám a hloupým příběhům společně...Rosťo, řekni nějaký vtip!
