Nedávno se chystal kamarád na cestu do zahraničí - autobusem, což znamenalo, že bylo potřeba udělat si s sebou nějaký ten dlabanec, aby během cesty neumřel hlady. A jelikož jsem typický český turista, slíbil jsem mu řízky (v mrazáku byl kus masa, tak co by ne, že?!). Nic není hnusnějšího, než vyschlý řízek z předešlého dne, takže bylo jasné, že se bude smažit až dopoledne v den odjezdu. Žádné znásilnění příliš brzkým ranním vstáváním se nekonalo - klepat se začalo až o půl desáté (tak akorát, aby vychladly a ukryly v alobalu). Klepy klep, klepy klep, a občas třísk, když jsem se místo do masa trefil rovnou do prkýnka (nejsem žádný matematik, takže drobná odchylka mě nerozhodí a práce může směle pokračovat ke zdárnému výsledku i přes nepřesnosti). Tu fázi obalování moc nemusím, ale smažení už se zase rozjelo a bylo hotovo. Jenže...pak vylezla z vedlejšího pokoje spolubydlící a musím se přiznat, že jsem byl mnohem víc vyklepaný, než ty řízky...oči podlité krví jak rozzuřený býk v koridě, navíc byla lehce nateklá a vůbec se neusmívala. Jak jsem měl ale vědět, že šla spát někdy o půl páté (nebo tak nějak!)... Na druhou stranu - řízky jsou dávno snědené (a je jedno, zda je snědl skutečně Štěpa a nebo nějaký odpadkový koš) a spolubydlící už také splaskla... konec dobrý, všechno dobré... Pořád jsem byl raději vyklepaný jen takhle strachy, než jako obvykle po cestě z Brna do Prahy či zpět - ta D1 je fakt naklepávač jak sviňa!
sobota 14. března 2009
A jak to vlastně bylo?...s pravdou na světlo světa, než to zapomenu.
Je to asi smutné, hloupé nebo já nevím jaké, ale postupně se mi z hlavy vytrácejí vzpomínky, detaily (zvuk smíchu, barva očí, ten pocit při prvním polibku, jména, tváře, čísla, místa,...) a je to škoda, nebo to tak alespoň někde uvnitř cítím...
"Jéé, pardon. Neublížil jsem vám?" zeptal jsem se slečny, na kterou jsem málem spadl, když jsme se ve frontě na lístky do kina pošťuchoval s kamarády. Jen se tak lehce pousmála na znamení, že jsem ji nezlomil ani vlásek, a každý jsme si šli svou cestou. Chvilku po začátku filmu ještě přišli do sálu nějací opozdilci a sedli si do naší řady - moc jsem je nevnímal, protože si vždy všímám úvodních titulků (jsou totiž mnohem zajímavější, než ty závěrečné!). Ale ten film byl tak nudný! Začal jsem očima zkoumat sál, lidi v řadách pod námi a pak i ty, co přišli jako poslední. Málem jsem vyprskl smíchy - vedle mě seděla ta slečna z fronty a také dělala všechno možné, ale sledování plátna to nebylo. "To jste vy!?" "A vy jste to!" Začali jsme si povídat. Ještě nikdy předtím jsem neprokecal film, za jehož sledování jsem dal takové peníze (nemohli jsme počkat, až tu blbost budou dávat v Příbrami, to ne, tak jsme museli jet do Prahy). Ale bylo to moc fajn. Ona byla tak vtipná a já byl tak trapně zábavný. Byl jsem trošku zklamaný, že se v sále rozsvítila světla a mí kamarádi mě strkali před sebou, abychom tedy už šli - nechtělo se mi. Během nutné čůrací zastávky hned vedle promítacího sálu jsme s Petrou (tak se jmenovala) dokončovali tak dobře načatý rozhovor, když jsem postřehl malou kartičku, kterou mi podávala. "Tady je moje číslo. Ozvi se, až zas někdy budeš v Praze. Opatruj se. Ahoj." A už jsem viděl jen její hlavu, jak pomalu mizí po schodech dolů a pak někam do džungle velkoměsta.
O týden později jsem se musel smát zase, protože jsem potřeboval jet do Prahy něco vyřídit, ale nevěděl jsem, jak se tam mám dostat. Internet jsme doma tehdy ještě neměli a mně bylo trapné chtít po někom, aby mi vytiskl mapu. Však za dva měsíce mi bude osmnáct a měl bych se tedy chovat jako dospělý člověk - spoléhat se tudíž na sebe a naučit se být soběstačný. I když v momentě, kdy jsem ze zadní kapsy džín vytáhl kartičku s telefonním číslem na Petru, má soběstačnost byla ta tam a já se rozhodl požádat o pomoc (s hlavně o společnost). "No jasně, vyzvednu tě na Knížecí a sjedem tam autem, bude to pohodlnější. Takže v 7 tam, ano?" "No, jo. Jasně. Dík moc. Zítra se budu těšit." Div jsem nezačal koktat. Autem? Kolik jí je? Typoval jsem ji tak na 17 max... No to bude ještě zajímavé.
Od té doby jsem se viděli téměř denně. Doma si mě rodiče moc neužili, protože jsem jezdil ze školy rovnou do Prahy a po dvou týdnech jsem začal občas jezdit i z Prahy rovnou do školy. Petra oslavila třiadvacáté narozeniny chvilku ped tím, než jsme se poznali. Žila společně s mladším bráchou Honzou ve velkém bytě 4+1 - jejich rodiče jim tu možnost mohli dopřát, ale manýry rozmazlených spratků z bohatých rodin byste u nich hledali marně. Petra byla velice suverénní v jednání s lidmi, které neznala, a velice přátelská, když byla s někým známým. Smích uměla střídat s kamennou tváří pokerového hráče snad na povel, což z ní dělalo lehce tajemnou osůbku s tajemstvím, které chcete odkrývat společně s ní. Když s někým mluvila, bylo to vždy talk a ne jen speak (přijde mi, že angličtina má ty rozdíly mnohem patrnější). Poslouchala i všechno to, co jsem jí kdy řekl já, což mě naprosto ohromovalo, protože jsem na něco takového nebyl zvyklý. Vzájemně jsem se otevřeli tomu druhému a poznávali jsme všechna zákoutí sebe sama, nás.
Trošku jsem znervózněl, když jsem odjížděl na týden se školou na chmelovou brigádu kamsi do pryč. Celý týden a hned potom začít dělat autoškolu, takže se uvidíme až někdy na moje narozeniny...nekonečná doba! Každopádně účet za telefon byl mnohem, mnohem vyšší než obvykle. A měl jsem tak dobrou náladu, že jsem nabízel Johance svůj telefon, aby se mohla ozvat svému chlapci (nebo jsem ji dobil kredit,,,? No tak teď nevím, ale to není podstatné). Důležité ale bylo to, že jsem to ve zdraví přežil a mohl jsem tedy jet na narozeniny do Prahy. Našim se to sice moc nelíbilo, protože ještě pořád neviděli toho (ano, toho - bylo mnohem jednodušší říci, že tam jezdím za kamarádem z tábora, než že chodím s o pět let starší ženskou), za kým tak často jezdím mimo okres (rodiče trošku děsila představa mě samotného v tom obrovském městě plném bezdomovců, děvek a feťáků). Ale jel jsem!
Toho dne, tedy vlastně toho večera jsem se stal mužem (a ne jen podle občanky) a náš vztah se posunul zase o kus dál, hlouběji. Najednou ty řeči o budoucích plánech (škola, bydlení, děti, sny, touhy,...) dávaly nějaký smysl. Je překrásné sdílet to všechno s někým, koho milujete - opravdu milujete (sice mi to přijde v některých filmech až moc přehnané, ty reakce na vyřčení slova "miluji tě", ale v životě je to změna a posun, takže to nelze tak úplně podceňovat), opravdu milujete. To byl květen a já si užíval bezstarostného studia ve druháku na gymplu.
Na konci června jsem dodělal řidičák (jo, tu písemnou část jsem sice dělal dvakrát, ale byl jsem zamilovaný, chápete, ne?!) a těšil se na první společný výlet, který odkočíruji já (Toyota Yaris se řídí perfektně, po městě i po okreskách). Jenže nic z toho se nestalo. Byl jsem až moc natěšený, když jsem dorazil do pražského bytu. Petra seděla v kuchyni u stolu, což u ní nebylo běžné, protože vždycky jedla v obýváku. Úsměv na rtech jakoby nikdy předtím neměla, teď totiž po něčem optimistickém nebylo v její tváři ani památka. "Naši jsou mrtví!" Víc jsem z ní ten den nedostal. První krize, jež nevznikla po nějaké naší hádce či rozepři. Nic, co bysme mohli ovlivnit, ale co absolutně ovlivnilo náš vztah. Byly tu dvě možnosti - buď nás to ještě víc spojí a upevní náš vztah, a nebo nás to rozdělí - úplně rozdělí. Několik bezesných nocí přineslo výsledek. Oba jsem potřebovali, aby se to konečně nějak vyřešilo, a bylo nám částečně jedno, jak. Hlavně šlo o to, aby to mučení, to napětí, kterého se nešlo zbavit, zmizelo! Přestáli jsem to. I přestože jsem strávil dva týdny v červenci na dětském táboře a neviděli jsem se. Což byl možná ten důvod. Měli jsem čas přemýšlet, pročistit si hlavu a ujasnit si, co chceme do budoucna - já jsem si urovnal v hlavě, jestli chci tak vážný vztah už teď, jestli jsem na něj připravený; Petra se zase bála o to, že mi ukradne ten zbytek "dětství", který na mě ještě čekal. Povídali jsme si mnohem více, než předtím. I o těch nejniternějších pocitech.
Až teď jsem si uvědomoval její fyzickou krásu. Na třiadvacet vážně nevypadala, spíš jakoby byla moje spolužačka ze třídy. Blonďatá hříva vlasů na slunci ještě víc zářila a poutala pozornost kolemjdoucích. K tomu pomněnkové oči a bylo rázem jasné, proč jsem se v ní utopil. A já se topil rád. Postavu pružnější než mladá laň a k tomu krásných 174 centimetrů výšky (krásných proto, že sám měřím jen o dva centimetry víc, takže pro mě ideální partnerka;-)). Kdybych psal povídku nebo tak něco, rozepsal bych se o sněhově bílých pažích, chvějících se prsou, ladné chůzi a zadečku, který ve mě vyvolával šílenství...ale jelikož nic podobného nepíši, tak si tu o tom nepřečtete.
Jenže pak stačil jeden můj neohlášený příchod do bytu a všechno bylo špatně. Ten pohled, který se mi naskytl, když jsem stál ve dveřích do ložnice, bych přál všem, kdož rádi sledují porno filmy, ale mě se nelíbil, vůbec. Směsice pocitů od zrady, potupy, přes pošramocené ego až ke chlípnému chtíči mě provázela na cestě domů. Tohle znamenalo konec. Sice jen na chvilku, protože jsem jen chlap, ale i tak. Když jsem se dali po několika týdnech, slíbila mi, že kdyby se to mělo opakovat, raději ten vztah sama ukončí. Neukončila, ale na podzim se to stalo znovu. Jen v té posteli byla s někým jiným, než prvně. Mimochodem - také poměrně vydařená scéna do filmu pro dospělé.
Ten rok a půl utekl jako voda. Měl jsem před maturitou a ona mi zavolala. 6e mě prý chce vidět, hezky v obleku jako dospělého muže. Naše vztahy se mezitím daly tak nějak do přátelské roviny bez zášti a křivdy. Bylo moc příjemné vědět, že dokáži odpustit a že ona stále stojí o ty povídací chvíle se mnou. A tak jsme se vyspali, zase. Byli z nás jen milenci - to jsem si ujasnili hned na začátku tohoto nového začátku. Když jsem se nedostal na vysokou školu, byla to ona, kdo to věděl první a kdo mě utěšoval (nepotřeboval jsem to, ale líbilo se mi to). Také mi dohodila jednu svou kamarádku - skutečně milá osůbka, ale já se nedokázal úplně odpoutat od Petry. Nakonec jsem dostal nabídku na studia nultého ročníku práv v Brně a bylo to to nejlepší, co se mi to léto stalo. To nejhorší, co se mi to léto stalo, bylo to, když mi volal Honza (Petřin bratr), že se Petra mrtvá. Ona ale nebyla mrtvá jen tak, zabila se - napálila to v autě do stromu přesně tam, kde v červnu zemřeli při autonehodě její rodiče. No...nechala mi dopis na rozloučenou. Moc hezký, moc upřímný a moc promočený od slz.
Po dvou letech mě vzpomínka na její smrt úplně rozložila a nebyl jsem k použití, absolutně vůbec. Mí přátelé si se mnou užili až až. A je na čase se od té první, co jsem v životě miloval, oprostit, odstřihnout se. Teď to půjde mnohem snadněji, však už se nemusím trápit tím, že zapomínám na ty chvíle, pocity, místa, okamžiky...teď je mám zachycené tady, takže stačí otevřít dveře a vykročit z toho domečku, kde jsem byl až do teď zavřený, do reálného světa. Tak mě nenechte jít moc dlouho samotného;-) .
"Jéé, pardon. Neublížil jsem vám?" zeptal jsem se slečny, na kterou jsem málem spadl, když jsme se ve frontě na lístky do kina pošťuchoval s kamarády. Jen se tak lehce pousmála na znamení, že jsem ji nezlomil ani vlásek, a každý jsme si šli svou cestou. Chvilku po začátku filmu ještě přišli do sálu nějací opozdilci a sedli si do naší řady - moc jsem je nevnímal, protože si vždy všímám úvodních titulků (jsou totiž mnohem zajímavější, než ty závěrečné!). Ale ten film byl tak nudný! Začal jsem očima zkoumat sál, lidi v řadách pod námi a pak i ty, co přišli jako poslední. Málem jsem vyprskl smíchy - vedle mě seděla ta slečna z fronty a také dělala všechno možné, ale sledování plátna to nebylo. "To jste vy!?" "A vy jste to!" Začali jsme si povídat. Ještě nikdy předtím jsem neprokecal film, za jehož sledování jsem dal takové peníze (nemohli jsme počkat, až tu blbost budou dávat v Příbrami, to ne, tak jsme museli jet do Prahy). Ale bylo to moc fajn. Ona byla tak vtipná a já byl tak trapně zábavný. Byl jsem trošku zklamaný, že se v sále rozsvítila světla a mí kamarádi mě strkali před sebou, abychom tedy už šli - nechtělo se mi. Během nutné čůrací zastávky hned vedle promítacího sálu jsme s Petrou (tak se jmenovala) dokončovali tak dobře načatý rozhovor, když jsem postřehl malou kartičku, kterou mi podávala. "Tady je moje číslo. Ozvi se, až zas někdy budeš v Praze. Opatruj se. Ahoj." A už jsem viděl jen její hlavu, jak pomalu mizí po schodech dolů a pak někam do džungle velkoměsta.
O týden později jsem se musel smát zase, protože jsem potřeboval jet do Prahy něco vyřídit, ale nevěděl jsem, jak se tam mám dostat. Internet jsme doma tehdy ještě neměli a mně bylo trapné chtít po někom, aby mi vytiskl mapu. Však za dva měsíce mi bude osmnáct a měl bych se tedy chovat jako dospělý člověk - spoléhat se tudíž na sebe a naučit se být soběstačný. I když v momentě, kdy jsem ze zadní kapsy džín vytáhl kartičku s telefonním číslem na Petru, má soběstačnost byla ta tam a já se rozhodl požádat o pomoc (s hlavně o společnost). "No jasně, vyzvednu tě na Knížecí a sjedem tam autem, bude to pohodlnější. Takže v 7 tam, ano?" "No, jo. Jasně. Dík moc. Zítra se budu těšit." Div jsem nezačal koktat. Autem? Kolik jí je? Typoval jsem ji tak na 17 max... No to bude ještě zajímavé.
Od té doby jsem se viděli téměř denně. Doma si mě rodiče moc neužili, protože jsem jezdil ze školy rovnou do Prahy a po dvou týdnech jsem začal občas jezdit i z Prahy rovnou do školy. Petra oslavila třiadvacáté narozeniny chvilku ped tím, než jsme se poznali. Žila společně s mladším bráchou Honzou ve velkém bytě 4+1 - jejich rodiče jim tu možnost mohli dopřát, ale manýry rozmazlených spratků z bohatých rodin byste u nich hledali marně. Petra byla velice suverénní v jednání s lidmi, které neznala, a velice přátelská, když byla s někým známým. Smích uměla střídat s kamennou tváří pokerového hráče snad na povel, což z ní dělalo lehce tajemnou osůbku s tajemstvím, které chcete odkrývat společně s ní. Když s někým mluvila, bylo to vždy talk a ne jen speak (přijde mi, že angličtina má ty rozdíly mnohem patrnější). Poslouchala i všechno to, co jsem jí kdy řekl já, což mě naprosto ohromovalo, protože jsem na něco takového nebyl zvyklý. Vzájemně jsem se otevřeli tomu druhému a poznávali jsme všechna zákoutí sebe sama, nás.
Trošku jsem znervózněl, když jsem odjížděl na týden se školou na chmelovou brigádu kamsi do pryč. Celý týden a hned potom začít dělat autoškolu, takže se uvidíme až někdy na moje narozeniny...nekonečná doba! Každopádně účet za telefon byl mnohem, mnohem vyšší než obvykle. A měl jsem tak dobrou náladu, že jsem nabízel Johance svůj telefon, aby se mohla ozvat svému chlapci (nebo jsem ji dobil kredit,,,? No tak teď nevím, ale to není podstatné). Důležité ale bylo to, že jsem to ve zdraví přežil a mohl jsem tedy jet na narozeniny do Prahy. Našim se to sice moc nelíbilo, protože ještě pořád neviděli toho (ano, toho - bylo mnohem jednodušší říci, že tam jezdím za kamarádem z tábora, než že chodím s o pět let starší ženskou), za kým tak často jezdím mimo okres (rodiče trošku děsila představa mě samotného v tom obrovském městě plném bezdomovců, děvek a feťáků). Ale jel jsem!
Toho dne, tedy vlastně toho večera jsem se stal mužem (a ne jen podle občanky) a náš vztah se posunul zase o kus dál, hlouběji. Najednou ty řeči o budoucích plánech (škola, bydlení, děti, sny, touhy,...) dávaly nějaký smysl. Je překrásné sdílet to všechno s někým, koho milujete - opravdu milujete (sice mi to přijde v některých filmech až moc přehnané, ty reakce na vyřčení slova "miluji tě", ale v životě je to změna a posun, takže to nelze tak úplně podceňovat), opravdu milujete. To byl květen a já si užíval bezstarostného studia ve druháku na gymplu.
Na konci června jsem dodělal řidičák (jo, tu písemnou část jsem sice dělal dvakrát, ale byl jsem zamilovaný, chápete, ne?!) a těšil se na první společný výlet, který odkočíruji já (Toyota Yaris se řídí perfektně, po městě i po okreskách). Jenže nic z toho se nestalo. Byl jsem až moc natěšený, když jsem dorazil do pražského bytu. Petra seděla v kuchyni u stolu, což u ní nebylo běžné, protože vždycky jedla v obýváku. Úsměv na rtech jakoby nikdy předtím neměla, teď totiž po něčem optimistickém nebylo v její tváři ani památka. "Naši jsou mrtví!" Víc jsem z ní ten den nedostal. První krize, jež nevznikla po nějaké naší hádce či rozepři. Nic, co bysme mohli ovlivnit, ale co absolutně ovlivnilo náš vztah. Byly tu dvě možnosti - buď nás to ještě víc spojí a upevní náš vztah, a nebo nás to rozdělí - úplně rozdělí. Několik bezesných nocí přineslo výsledek. Oba jsem potřebovali, aby se to konečně nějak vyřešilo, a bylo nám částečně jedno, jak. Hlavně šlo o to, aby to mučení, to napětí, kterého se nešlo zbavit, zmizelo! Přestáli jsem to. I přestože jsem strávil dva týdny v červenci na dětském táboře a neviděli jsem se. Což byl možná ten důvod. Měli jsem čas přemýšlet, pročistit si hlavu a ujasnit si, co chceme do budoucna - já jsem si urovnal v hlavě, jestli chci tak vážný vztah už teď, jestli jsem na něj připravený; Petra se zase bála o to, že mi ukradne ten zbytek "dětství", který na mě ještě čekal. Povídali jsme si mnohem více, než předtím. I o těch nejniternějších pocitech.
Až teď jsem si uvědomoval její fyzickou krásu. Na třiadvacet vážně nevypadala, spíš jakoby byla moje spolužačka ze třídy. Blonďatá hříva vlasů na slunci ještě víc zářila a poutala pozornost kolemjdoucích. K tomu pomněnkové oči a bylo rázem jasné, proč jsem se v ní utopil. A já se topil rád. Postavu pružnější než mladá laň a k tomu krásných 174 centimetrů výšky (krásných proto, že sám měřím jen o dva centimetry víc, takže pro mě ideální partnerka;-)). Kdybych psal povídku nebo tak něco, rozepsal bych se o sněhově bílých pažích, chvějících se prsou, ladné chůzi a zadečku, který ve mě vyvolával šílenství...ale jelikož nic podobného nepíši, tak si tu o tom nepřečtete.
Jenže pak stačil jeden můj neohlášený příchod do bytu a všechno bylo špatně. Ten pohled, který se mi naskytl, když jsem stál ve dveřích do ložnice, bych přál všem, kdož rádi sledují porno filmy, ale mě se nelíbil, vůbec. Směsice pocitů od zrady, potupy, přes pošramocené ego až ke chlípnému chtíči mě provázela na cestě domů. Tohle znamenalo konec. Sice jen na chvilku, protože jsem jen chlap, ale i tak. Když jsem se dali po několika týdnech, slíbila mi, že kdyby se to mělo opakovat, raději ten vztah sama ukončí. Neukončila, ale na podzim se to stalo znovu. Jen v té posteli byla s někým jiným, než prvně. Mimochodem - také poměrně vydařená scéna do filmu pro dospělé.
Ten rok a půl utekl jako voda. Měl jsem před maturitou a ona mi zavolala. 6e mě prý chce vidět, hezky v obleku jako dospělého muže. Naše vztahy se mezitím daly tak nějak do přátelské roviny bez zášti a křivdy. Bylo moc příjemné vědět, že dokáži odpustit a že ona stále stojí o ty povídací chvíle se mnou. A tak jsme se vyspali, zase. Byli z nás jen milenci - to jsem si ujasnili hned na začátku tohoto nového začátku. Když jsem se nedostal na vysokou školu, byla to ona, kdo to věděl první a kdo mě utěšoval (nepotřeboval jsem to, ale líbilo se mi to). Také mi dohodila jednu svou kamarádku - skutečně milá osůbka, ale já se nedokázal úplně odpoutat od Petry. Nakonec jsem dostal nabídku na studia nultého ročníku práv v Brně a bylo to to nejlepší, co se mi to léto stalo. To nejhorší, co se mi to léto stalo, bylo to, když mi volal Honza (Petřin bratr), že se Petra mrtvá. Ona ale nebyla mrtvá jen tak, zabila se - napálila to v autě do stromu přesně tam, kde v červnu zemřeli při autonehodě její rodiče. No...nechala mi dopis na rozloučenou. Moc hezký, moc upřímný a moc promočený od slz.
Po dvou letech mě vzpomínka na její smrt úplně rozložila a nebyl jsem k použití, absolutně vůbec. Mí přátelé si se mnou užili až až. A je na čase se od té první, co jsem v životě miloval, oprostit, odstřihnout se. Teď to půjde mnohem snadněji, však už se nemusím trápit tím, že zapomínám na ty chvíle, pocity, místa, okamžiky...teď je mám zachycené tady, takže stačí otevřít dveře a vykročit z toho domečku, kde jsem byl až do teď zavřený, do reálného světa. Tak mě nenechte jít moc dlouho samotného;-) .
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)