Nedávno se chystal kamarád na cestu do zahraničí - autobusem, což znamenalo, že bylo potřeba udělat si s sebou nějaký ten dlabanec, aby během cesty neumřel hlady. A jelikož jsem typický český turista, slíbil jsem mu řízky (v mrazáku byl kus masa, tak co by ne, že?!). Nic není hnusnějšího, než vyschlý řízek z předešlého dne, takže bylo jasné, že se bude smažit až dopoledne v den odjezdu. Žádné znásilnění příliš brzkým ranním vstáváním se nekonalo - klepat se začalo až o půl desáté (tak akorát, aby vychladly a ukryly v alobalu). Klepy klep, klepy klep, a občas třísk, když jsem se místo do masa trefil rovnou do prkýnka (nejsem žádný matematik, takže drobná odchylka mě nerozhodí a práce může směle pokračovat ke zdárnému výsledku i přes nepřesnosti). Tu fázi obalování moc nemusím, ale smažení už se zase rozjelo a bylo hotovo. Jenže...pak vylezla z vedlejšího pokoje spolubydlící a musím se přiznat, že jsem byl mnohem víc vyklepaný, než ty řízky...oči podlité krví jak rozzuřený býk v koridě, navíc byla lehce nateklá a vůbec se neusmívala. Jak jsem měl ale vědět, že šla spát někdy o půl páté (nebo tak nějak!)... Na druhou stranu - řízky jsou dávno snědené (a je jedno, zda je snědl skutečně Štěpa a nebo nějaký odpadkový koš) a spolubydlící už také splaskla... konec dobrý, všechno dobré... Pořád jsem byl raději vyklepaný jen takhle strachy, než jako obvykle po cestě z Brna do Prahy či zpět - ta D1 je fakt naklepávač jak sviňa!
Žádné komentáře:
Okomentovat