Zvyk je železná košile...

...a platí to vskutku na 100%.


Na letním táboře jsem byl prvně snad už v 5ti letech (i když první byl asi až ten v šesti - naši mě těsně před prázdninami šoupli do skautského oddílu, kam už nějaký ten pátek chodil můj bratr, ale kam se mně chodit tedy absolutně nechtělo!) a hned těch prvních čtrnáct dnů strávených uprostřed lesa bez televize a jiných výdobytků moderní civilizace ve mně zanechalo nesmazatelnou stopu. Poznamenalo mě to v dobrém smyslu slova v tom, že to byly krásné dva týdny, kdy na mě nikdo neřval kvůli nevyčištěným zubům, kvůli neposkládanému oblečení v batohu, kvůli neumytému ešusu...prostě pohoda.


Nakonec jsem z toho prvního skautského tábora ani nechtěl odjet a děsně se těšil na další rok, protože jsem věděl, že se zase pojede tábořit! Časem jsem objevoval nová kouzla a překvapení, která tábory skrývají. Člověk se dokáže postarat sám o sebe a zároveň i o druhé. Poskládá si životní hodnoty trošku jinak, než člověk, který strávil léto jen cpaním se dobrotami u babičky na chalupě...


Když se po letech náš oddíl rozpadl, myslel jsem, že to je tedy konečná i s tábory. Ale mílil jsem se. Naskytla se mi možnost začít jezdit na trošku jiné tábory (vlastně na tábory, kde je úplně všechno jiné, ale v první chvíli jsem nad tím nijak zvlášť nepřemýšlel) - a to se sokolíkama. Zkušenost do budoucna k nezaplacení a za těch pár let, co už jsem stačil protábořit s tělesnou jednotou, jsem se naučil o životě mnohé. Také jsem si vyzkoušel několik různých pozic či funkcí a asi by se mi při troše štěstí a trochy té píle povedlo zorganizovat a vést nějaký vlastní menší tábor (i když...:-D).


Ale po čase člověk prostě může zjistit, že ho ta košile, která mu po dlouhá léta dávalo jistotu, začala najednou tížit, svazovat a dusit. Někdy se ze zvyku stane jen setrvačnost - a všichni víme z dětství, že se jednou to autíčko na setrvačník přeci jen zastaví. To mé autíčko se asi zastavilo právě letos. Není to podle hesla "v nejlepším se má přestat" (to bych tím pádem už letos nikam nejel), ale prostě spíš o přirozeném vývoji života...změna je přeci život, ne?


Jsem zvědav, co a kdy ještě podlehne přirozenému běhu osudu;-)

Jde se na borůvky...

Jasně - je tu léto, tudíž čas sbírání borůvek a hub. Nikdy jsem tu sbírací část neměl rád, což ale mým rodičům nikdy nezabránilo v tom, aby mi nevrazili do ruky nožík nebo hrníček a šlo se!


Ne jinak je tomu i teď, kdy se cítím skrz naskrz dospělý a tudíž zcela mimo vliv rodičů (tedy alespoň co se sbírání těch malinkatých kuliček, co věčně padají z ruky a navíc každá druhá skončí místo v hrnku v puse) - maminka se prostě rozhodla, že se jde na borůvky, takže se mohu stavět třeba na hlavu, ale u toho se obleču a vyrážíme. Poslušně jsem se oblékl (šlo to kupodivu i bez stojek a přemetů) a jal se obouvati, když tu ke mně zazněla věta:"No to si snad děláš ze mě srandu?! Ty nemáš na sebe nic novějšího? Vždyť jsi v tomhle včera přijel..." Po krátkém ohledání vskutku došel k tomu, že na sobě mám totéž oblečení, ve kterém jsem den předtím přijel z města na venkov...jen už jsem v tom neshledával to pohoršení, které má drahá máť dávala velice silně najevo. Měl jsem kožené tenisky (bílé, Nike), modré jeansy (koupené asi v květnu) a bílé tričko - naprosto ideální outfit na nákupy (což v jistém smyslu slova byl náš plán - jít do lesa a za úplatu lesu v podobě nachozených kilometrů si domů přinést několik stovek kuliček).


Musel jsem tedy nutně dojít k závěru, že jsem idiot! Ale došel jsem k závěru lehce odlišnému - ač jsem vyrostl na vesnici a byl zjevně velice praktický člověk, stačilo pár let ve velkoměstě a je ze mě naprosto nepraktický měšťák, co nerozezná slepici od krůty!


Ještě že mám v Podlesí plnou skříň věcí, které mohu nosit buď při natírání plotu a nebo na táboře;-).