Blog jsem si založil již před několika týdny, ale první příspěvek píši až dnes... Není to proto, že by nebylo o čem psát a nebo že by nebyl čas, jen jsem až do dnešního nebyl úplně přesvědčen o tom, že začít s blogem je dobré rozhodnutí. Však dnes si píše blog každá známější i méně známá osobnost kulturního dění, k tomu se přičte dalších několik sto tisícovek bloggerů z řad "běžných občanů" a máme přeblogováno! Ale dnes se stalo několik věcí, které mi pomohly dospět k tomuto finálnímu řezu a píšu.
Prostřednictvím oboru, který studuji, jsem se mohl zúčastnit archeologického výzkumu na znojemském Hradišti, kde jsem mimo jiné poznal partu skvělých lidí se srdcem na tom pravém místě (jsou to totiž nesmírní srdcaři). A dnes jsem si psal s jednou slečnou, která do této party patří. V tom dnešním dnu to pro mne bylo tak osvěžující "setkání" (přes icq se lidé setkávají vskutku jen v uvozovkách), že veškeré smutky a chmury byly pryč. Probrali jsme několik témat od knih přes koupel ve vaně plné horké vody...co je ale hlavní, domluvili jsme se na dalším brzkém shledání - tentokrát již osobně. Člověk se má zase na co těšit a proč v duchu plesat. Jen ať nám to vydrží;-).
Také jsem po čase zabrouzdal na blog Lucie Váchové (http://vachova.blog.idnes.cz/), který mám moc rád a kde se vždy dozvím něco nového. Tentokrát jsem si přečetl článek o úžasné aktivitě s ještě úžasnějším posláním (http://vachova.blog.idnes.cz/c/52521/Stop-malarie.html), jež mě utvrdil v tom, že je na světě pořád dost dobrých lidí, kteří pomohou těm slabým a potřebným (však i to je jeden z důvodů, proč byla Anežka Česká svatořečená), což pohladí po duši a popostrčí o kousek nahoru rtuť na náladoměru. Takže všem vřele doporučuji!
Jenže aby toho dobrého na světě nebylo zase tolik, dostala se ke mě ještě jedna zpráva, a to zpráva smutná. Bohužel dnes svou životní pouť skončila jedna má známá. Vím, k životu smrt neodmyslitelně patří, ale ne vždy jsme na to připraveni. Teď je tedy řada i na mě, abych pomohl těm, kteří to potřebují, a alespoň utěšil bolest, kterou jim tato životní rána zasadila.
Takže se dívejme kolem sebe a třeba narazíme na někoho, kdo se bude trápit a nebo bude v nouzi. Někdy stačí jen úsměv nebo vlídné slovo a pomůžeme víc, než si třeba můžeme pomyslet.
