Úspěšný den...heh!

Je středa. Hektické pražské ráno, kdy všichni spěchají, aby byli včas v práci nebo kdo ví kde. I přes třeskutý mráz ještě napůl spím a moc nevnímám, co se děje kolem. Popaměti nasedám do tramvaje, stojím s batohem v ruce, vystupuji a mířím přímo do podchodu metra. Najednou, těsně před eskalátory, zpozoruji dívku, jež se řítí přímo na mě a v obličeji jí hraje spokojený úsměv. "Úspěšný den ti přeju...," a pokračovala dál v cestě lidskou masou kamsi do probuzeného města. Tlačen davem nemohl jsem se ani otočit a poděkovat oné neznámé. Ale kdybych věděl...ani bych se o to nepokoušel.

Celou cestu do práce mi tahle ranní epizoda jela hlavou a dokonale probrala všechny mé smysly. Co tím jako chtěla říct? Je to něco jako "každý den udělám alespoň jeden dobrý skutek"? Možná to bylo myšleno bezelstně a dobře, ale mě to donutilo soustředit se celý den právě na to, že bude úspěšný.

V jakém smyslu úspěšný? Potkám životního partnera, budu mít v práci velkou tržbu, najdu na zemi tisícovku a nebo objevím lék na rakovinu? Nebo prostě bude úspěšný jen v tom smyslu, že ten den přežiju? Buď jak buď, několik "výher" ten den přeci jen měl - jak jsem byl nastartovaný a neustále mi to celé šrotovalo v hlavě, neměl jsem ten den ani jedno kafe; necpal jsem se dokonce ani sladkým; a v neposlední řadě jsem na jeden celý den vyplul z vánočního shonu, který mě obklopoval.

Když se na to podívám zpětně, pak nezbývá, než poděkovat za každé nové ráno - nikdy nevíte, kdo vás potká;-)

Kauza věrné nevěry a nevěrné Věry

Mám kamaráda, který je chronický sukničkář. I když se se svou nastávající sestěhoval do jednoho hnízdečka lásky, stále si drží malou garsoniéru, kam si vodí své nové holubičky. Avšak dodržuje jistá pravidla – mimo jiné i to, že žádná křepelka se nesmí do garsonky podívat 2x. Tedy dvakrát v jednom kalendářním měsíci. Jirkovi (budeme mu říkat Jirko, aby se Martin nezlobil) nedělá problém lapit do sítí slečnu ve 3 odpoledne, když jde z práce a nějaká se mu líbí ve frontě u KFC, a už vůbec mu nedělá problém přivézt si nějakou domů ve 3 ráno, kdy je absolutně zpitý pod vobraz. Je to náš „ježek“ – píchá kudy chodí. A zároveň by si z něj mohl vzít příklad kdejaký tajný agent, neboť jeho paní ani po těch letech na žádnou slavičí panenku, za kterou by manžel odlétal, nenarazila a nic netuší. Šťastná to žena;-). Jen všichni s napětím čekáme, kdy se tahle děsně tajná informace dostane do éteru – ne, že bysme byli škodolibí, ale nelíbí se nám Jirkova nevěsta..:-P
Osobně si myslíme, že ji sice Jiřík skutečně myslíme, ale on má prostě tak velký sexuální drajv, že to ani jinak nejde. Ta nevěra se ho prostě drží jak klíště. Vše je nejspíše jen otázkou volání přírody - a jelikož mu to již léta prochází, asi to tak i má být.

Naproti tomu jiná má kamarádka, kamarádka Věrka, má v tomto smyslu smůlu. Její sexuální drajv sice není tak mocný jako Jirkův, ale po nějaké době stereotypního vztahu potřebuje drobné rozptýlení a lehce zahne. Lehce s těžkými následky. Ta lehkost se ukrývá ve skutečnosti, že rozptýlení je pouze jednorázové (sice s vším všudy a během aktu několikanásobné, ale vždy jednorázové) a tudíž v podstatě legální. Jenže to je kámen úrazu – z podstatě legálního se rázem stane zcela fatální záležitost, protože Věra je děvče pravdomluvné a přímé. Takže hned po ochladnutí vášní po „jednorázovce“ šupajdí za přítelem a všechno mu ještě za tepla vypoví – nutno podotknout, že se všemi peprnými detaily, jako by byla na vínku s nejlepší kamarádkou. Což je ovšem něco, co ne každý chlap unese. Ve Věrčině případě to ještě neunesl ani jeden chlap.
Takže je, chudinka, zase sama – na chvilku, dokud jí nezačne tenhle stereotyp nudit. Pak si někoho najde a až přijde další stereotyp, vše se bude hezky opakovat… a to se říká, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš!
Každý svého štěstí strůjce, takže by asi prostě jen stačilo, kdyby Věrka uměla držet alespoň na chvilku jazyk za zuby. Ale kdo ví. Však moderní civilizace proti stereotypům bojuje, ne?!;-)

Husa, husa hloupá...

"Co plánuješ dneska večer?" "Ani nic, po práci rovnou domů..."
Tak je to ale vždycky - naplánuji si brzké ranní vstávání a potom se v posteli ještě hodinu převaluji z boku na bok a statečně přeřizuji budík po 5ti minutách; nebo půl hodiny před koncem pracovní doby někomu řeknu, že pádím rovnou domů, a deset minut poté to už není pravda. Třeba jako včera...

..."Ahoj Peťo, co se děje?" "Dobrý večer, pane. Co děláš, kde jsi...?" "V práci..." "Aha, no to nic, tak jo.." "No a za půl hodinky končím." "Máš potom něco v plánu?" "Ne, frčím rovnou domů a do postele." "A nechceš jít do divadla? V 19:40 sraz před Archou..." "No nejsem si zcela jist, že jsem vhodně oblečen do divadla, ale jo, proč ne. Budu tam." Zavařil jsem si to, pěkně jsem si to zavařil. Začal jsem vymýšlet, kdo z kolegů je se mnou v práci a kdo by mi mohl co půjčit. Vedle mě seděla šéfová, co mě přesvědčovala o tom, že mohu klidně jít v modré košili s krátkým rukávem, jež má na kapse vyšité firemní logo. Fakt jalový nápady! A kolega měl jen takovou černou mikinu s kapucí s nápisem Sepultura... No to také nešlo, to je jasné, že?!

Ve skříni jsem našel oblek, který se nepodařilo ještě nikomu udat, tak nám tu visí asi už půl roku. Kdybych měl jakékoliv jiné boty, hodil bych na sebe ten hacafrak a valil bych, ale nešlo to. Kalhoty mi byly malé v pase a sako je ideální v případě, že jej nemám zapnuté - mám velký pupek. A v tom huňatém svetru přeci nemohu nikam jít..Ježíši Kriste, proč mě trestáš?! Zoufalství se začalo stupňovat. Šéfová mě donutila oblíct se do toho, v čem jsem ráno přišel - oprané triko s dlouhým rukávem modro-šedivé barvy... "No a proč nemůžeš jít v tomhle, vždyť je to dobré. Ještě k tomu nějakou šálku na krk a budeš jak umělec..." Další jalovej nápad...jeden lepší než druhej.

Kancelář jsem opouštěl s vědomím, že vypadám jak polskej Žid... a valil jsem rovnou do nejbližšího obchodního centra. No větší hovadinu jsem také vymyslet nemohl. Všude milion lidí a nikde nic na mě!!! Zkusil jsme kombinaci trička s krátkým rukávem a pletené vesty...No to neklapne - ta vesta je o dvě čísla větší, než bych potřeboval! Další... No to také nepůjde... Sakra, už nemám čas - čapnu první košili velikosti "S" a pádím do kabinky. Dobrý, barevně k těm botám jde... K pokladně a pryč... "Vůbec mi to nebalte, já si ji hned obleču na sebe..," trošku jsem prodavačku vykolejil, ale neprotestovala. Protestovat začala, když jsem se jí začal svlékat před pokladním pultem. Odlifrovala mě zpět do zkušebních kabinek, kde jsem dokončil přeměnu z polského Žida na zmuchlaného frajera a mohl jsem vyrazit směr divadlo. V ruce zmuchlaný nátělník, který se mi nikam do kapsy nevešel...skončil v první popelnici, co jsem cestou potkal.

Divadelní představení bylo absolutně perfektní - Maestro a Markétka v nastudování Husy na provázku. Šel bych klidně hnedle zas. Ale potvrdilo se mi, že frajeřina zebe, studí...no byla mi prostě kosa!;-)

Svět se točí...my s ním...jen občas je jeden z nás v tom točení se o trošku rychlejší

Zatočila se mi hlava a probral jsem se na zemi někde mezi barem a šachovým stolkem. Nebylo to způsobeno přemírou alkoholu v žíle ani pocitem blaha z nečekaného přívalu citu. Vlastně za to mohla jedna facka. Jediná facka, co mě spražila i zchladila zároveň. Přišla nečekaně a navíc - pokud někdo měl dát někomu facku, aby se probral, byl jsem to já!!!
Bylo mi špatně tak, že jsem se nemohl skoro ani hýbat...psychicky jsem chtěl skákat přes kaluže, ale fyzicky nešlo ani zavázat si tkaničku u boty. To málo stačilo, aby se z obsahu zpráv mého mobilu stalo veřejné tajemství. A to jsem neunesl. I když se ukázalo, že mám důvod zpytovat svědomí a stydět se (při pohledu z určitého pohledu). Přesto se mi má chyba jevila mnohem menší, nežli jeho provinění se.
Bylo zbytečné vynakládat potom jakékoliv síly na cokoliv. Lze to nazývat "záchrannou akcí" či "slepováním střepů", ale výsledek je stejný - absolutní nula, prázdno, zklamání, pocit křivdy a zrady a jen sám bůh ví, čeho ještě. ale stalo se.
A jsem za to rád - pokud to nepřišlo teď, přišlo by to později. O chvilku. A i ta chvilka by mi mohla být osudná - nám oběma...
Tak si, Píďo, užívej všeho, co ti osud do cesty postaví a nabídne, protože co tě nezabije, to ti dodá sil do dalších dnů...

Příběh (z) jedné noci

Grog, pijeme grog,
protože zkurvenej byl celej tenhle rok
Kafe, dáme si kafe,
protože každej vo tom pořád jenom blafe
Pivo, jen malý pivo
a k němu přidáme si předvolební čtivo
Střiků, pět vinnejch střiků,
míchnem si - to zas bude křiku
Vodu, jemnou vodu
krev trochu naředíme, nepodlehnem svodu

"Tak pomalu dopíjím a mizím domů...užívej štedrého večera a nelekni se - lehnu si na zem;-). Čiao"

"Taky pomalu dopíjím a taky mizím..EVA mě tu zanechala osudu.."

Patelky, nemají pastelky,
protože nečumí na telky
Za to mají parník,
kakaový perník
Chci ho,
ač to není lehké čtivo
Leč mé zámky jsou jen vzdušné
prostředí je to věru dušné

"Nadějné vyhlídky a hezké chvilky bez záruky...já dnes zhřešil - 3 čaje s rumem a toasty o půlnoci - jdu klečet na hrách:-D. Osud je nezvratný, nech se vést.."

Vzdušné zámky
nejeví známky
proměnlivého počasí.
Leč někdy
je třeba hvězdy
a pak se vyčasí.
To ty jsi hvězda jasná,
co vždycky bude krásná!
Neboj se,
usměj se
a jdi do toho.
Zamrkej,
nesmrkej
- užij si ho.
Už je to věc jistá
- pak bude hlava čistá..

Ty se klátíš,
že mu fandíš?
Nejsem hvězda jasná
natož krásná.
Můj svit už vyhas
a tak je to tu zas..

Když hvězda zhasne,
není nutno plakat.
neb ona praskne
- dá novým hvězdám vznikat.
A jasná záře
znovu poté rozsvítí
kus tvoji tváře
tam, kde se zas krása uchytí.
Jindy jsi tam
a někdy zase onde.
Na těle šrám
a v duši odhodlání pojde.
Ne vše je klam
a běs a nebe zatažené.
Mužských lam
je universum zamořené.
Ta trocha rumu
možná pomáhá mu žít.
Nedostatek umu
ženu políbit..

Sedí a pije a cigarety kouří,
oči při tom mhouří
a je zmořena,
možná i ztracena..
ale i o tom to je..
to je konec tadadydada:-O:-)

Mám teďka trochu dojem,
sejmul tě horským kolem.
Tak dej si ještě páva
- bolavá hlava ti mává.
Nevím, co říci závěrem..
ráno se střídá s večerem.

Kouření škodí zdraví,
to každá krabka praví,
proto jdem dom
už zvoní nám zvon..

Kam já na to chodím?! :-D

Když jsem byl malý, říkala mamka mé sestřenici "uličnice". Upřímně řečeno - nikdy jsem tak úplně nepochopil význam toho slova. Má to něco společného s ulicí, uličkama - to asi ano. Jen jsem si říkal, že pokud by to vzniklo od toho, že si sestřenice jakožto městské dítě hrála po ulicích, tak že by jí mamka říkala "pouličnice"...Nebo ne? Vlastně určitě ne! Jen náhodou jsme zjistil, jak se vlastně do našeho slovníku tohle slovo dostalo a co že původně znamenalo.

Tak, to bylo tak...již od pradávna si lidé kupují jízdenky na delší i kratší trasy do různých dopravních prostředků (ať už to byl dostavník, vlak, autobus...) a s postupem času byl systém prodeje jízdenek tak vychytaný, že si cestující mohli vybírat, zda chtějí sedět do uličky a nebo spíše u okna. Taková mladá dáma, co se rozhodla cestovat sama a zvolila si sedadlo do uličky se tedy začala nazývat "uličnice". Je to logické - slečna sedí do uličky právě proto, aby měla místo na vrstvené sukně, které zaberou spousty místa. Sukně se tedy vyvalí do uličky, kde se tím pádem už nedá chodit, čímž naše uličnice znepříjemňuje práci stewardkám, které se snaží starat o pohodlí cestujících během dlouhé jízdy. Odtud tedy přenesený význam slova "uličnice" - nejprve cestující ženského pohlaví sedící v dopravním prostředku v uličce, následně slečna, která dělá neplechu a tropí si podobně hloupé žerty z ostatních lidí.

A aby toho nebylo málo...takové uličnice si s sebou často brávaly jako doprovod dámy korpulentnějších postav a dřívějšího data narození. Mělo to dvojí důvod - jednak mladičkým a nezkušeným dívenkám radily, jak se chovat ve velkém a cizím světě. A druhak plnily funkci ochrany proti slunečnímu svitu či chladu od okna (dle ročního období a aktuálního stavu počasí) během cesty. Takové dámy se tedy začaly nazývat "okenice". Takže ačkoliv se to nezdá, tak uličnice a okenice patří neodmyslitelně k sobě, a je patrné, že postupem času se význam slov skutečně komolí. Dnešní generace si pod pojmem "okenice" už vybaví pouze venkovní dřevěné krytí oken. A přitom okenice seděly původně vevnitř!!!

No a pak někomu věřte, když ze sebe sebejistě chrlí jedno slůvko za druhým a tváří se, jako by všemu bezpečně rozumněl. Ono to tak totiž vůbec nemusí být ;-)

Mail story

Jsem z Brna už nějaký ten pátek pryč (už to jsou neskutečné měsíce, slovy 8) a pokaždé mě potěší, když se někdo od tama ozve. Naposledy se mi ozval bývalý spolubydlící s tím, že má špatnou zprávu, že mi došel nějaký dopis s vyzvednutím na poště a že musím do týdne dorazit do Brna, jinak to pošta pošle zpět odesílateli. Trošku špatně načasované, ale nedalo se svítit, musel jsme to nějak vyřešit.

Po několika zmatených rozhovorech na téma "Jak se vůbec k lejstru potřebnému k vyzvednutí na poště, dostanu" a několika telefonátech a konspiračních teoriích mi byl dokument dopraven na místo, kde jsem si jej mohl pohodlně a bez stresů vyzvednout. Pak už jen zbývalo nesplést si šaliny a trajfy a dorazit na pobočku České Pošty, kde na mě byly dámy vskutku zvědavé. Patnáct minut si mě tam nikdo nevšiml a ani za jedinou přepážkou nikdo neseděl. Z dlouhé chvíle jsem si začal pískat, což rozčílilo jednu poštmistrovou natolik, že vylezla s hrnkem kávy ven z budníčku a jala se mě vychovávat, že prý nejsem na pastvě, ale v budově poštovního úřadu! No to byla voda na můj mlýn... "Neřvěte tu na mě jak histerka a začněte pracovat. Kdybyste během pracovní doby dělala to, co máte, už bych tu dávno nebyl a nebyl bych nucen vám tady pohvizdovat. Pokud se vám moje hvízdání nelíbí, vydejte mi uložené psaní a já se budu pakovat!"

Bylo mi úplně jedno, že si o mě paní myslí jen to nejhorší. Vstával jsem v 5:15 ráno a na takovéhle průtahy jsem vskutku neměl náladu. Mistryně poštmistrová mi tedy vyrvala pampflet z ruky a odpochodovala nasupeně zpět za dělící přepážku, abych ji nemohl kopnout do kotníku za tu její neochotu. Zahulákala na mě po chvilce z jednoho z otevřených okének, že to mám teda tady a že chce občanku - no tak jsem jí tu vobčanku podal. Šmik fik a měl jsem v ruce zpátky občanku a dopis v obálce se zeleným pruhem navíc. A to se mi tedy půlky stáhly dost.

Nebyl jsem si ničeho vědom. Exekuční úřad v Břeclavi ale asi ano...rychle jsem ještě před poštou roztrhl obálku a jal se číst Exekuční příkaz. Čím zevrubněji jsem četl ten nepříjemný text, tím více se ve mně míchala směs vzteku, bezmoci, vnitřního klidu i smutku. Exekuční příkaz byl na relativně malou částku, která díky soudním tahanicím narostla do trošku většího balíčku. Bylo to skutečně adresováno na mé jméno, ale to je asi tak všechno, co mám s tímto dopisem společného - tento dotyčný má manželku Ilonu a narodil se o deset let dříve než já. Prodají jim barák i pozemek, na kterém ten domeček stojí. Je to smutné. A zároveň komické - na konci dopisu se skví datum 14.3.2008...

Byl to takový vystresovaný výlet do Brna a nazpět od samého začátku. Ale přinesl i něco pozitivního - takhle pěkně jsem ze sebe napětí již dlouho nevypustil..a že jsem to potřeboval jako sůl - vypustil jsem ze sebe do světa tolik sprostých slov, že by prvňáček popsal tedy skutečně hodně stránek!

Tak si říkám, kde se asi stala chyba:-D

Statusová retrospektiva

heh - snažím se být rozumný, moudrý a vůbec všelijak dospělý...ale vůbec se mi to nedaří tak, jak si moje maminka představovala;-)
...jako malej kluk před vánočním stromečkem, kde na něj čeká vysněná krabice s legem;-)
...it was like shooting a sitting duck...
‎...uf! A je to venku! Jen škoda, že nejsem u toho...
‎...už zase zlobí...;-)
‎...má hlad a zebou ho nožičky
...and I find it kind of funny, I find it kind of sad. The dreams in which I´m dying are the best I´ve ever had. I find it hard to tell you, I find it hard to take - when people run in circles, it´s very, very...mad worl, mad world...
‎...jééhou - šmoulí týden začíná!
je v pytli...
‎...překvápko nebude - nemáme mouku...
Kdo chce na Colours of Ostrava?!!!!!
‎...včera jsem byl nakažen ožratým spacím pytlem a teď si pořád musím zpívaz I can´t help myself...no co to je toto?!
Dnes už toho rozštípal až až, ale včera s tím nějvětším špalkem nehnul...všechno jednou bude!;-)
Jede rozštípat několik špalků a snad se při tom dozví něco, co ho uspokojí...

Sebevědomí naostro a další summer hits

Tomtom a Tom
Cestování autem nebylo nikdy snazší - stačí si nacucnout navigaci na přední sklo vašeho čtyřkolého miláčka a vyrazit do dálek. Jenže se může dostavit háček - když neposloucháte, co vám ta krabička přiblblá říká a vy si odbočujete a sjíždíte v místech, kde se najíždí...třeba na dálnici, když nemáte dálniční známku. Po několika ujetých metrech na placeném úseku silnice se z krabičky po minutě hrobového ticha ozve prosté " POPLATEK". Očekává se, že auto ihned otočíte a zmiznete ze silnice, na které nemáte co dělat! Jenže když se rozhodnete nějaký ten kilometr po dálnici přeci jen ujet, děláte tím malému Tomtomovi bordýlek v hlavičce (vlastně v krabičce) a on pak neví, čí je. Posílá vás pak kdykoliv to je možné, na dálnici, i když jste si znovu navolili, že má hledat cestu po neplacených komunikacích. A jako třešničku na dortu hlásí několikrát po cestě další účastník zájezdu "Poplatek!Ano!"...Takže příště...příště jedeme vlakem!;-)

Voliéra a volný výběh pro všechny!
V těchto vedrech, které nás atakují posledních pár dní, je trošku šílenost vydat se na hudební festival, který je pořádán pod širým nebem a vy víte, že se před tím protivným sluníčkem nikam neschováte. Ale když už si vstupenku koupíte, tak je potřeba se náležitě vyzbrojit a vybavit... Přišlo mi jako inteligentní řešení vzít si plovací šortky se síťkou uvnitř - nebudu se tak pařit ještě v další vrstvě spodního prádla a nebudu mít podivný pocit, že mi něco v kalhotách chybí. paření s "voliérou" je značně příjemné a praktické, protože všechny části těla pak volně dýchají a pohybují se, tudíž se nepřehřívají;-). Všechno v pořádku až do té doby, než se rozhodnete převléci se do kraťasů, které vás nestudí. To byste potom ty trenky i chtěli, ale když je nemáte s sebou, těžko si je upletete z lučního kvítí. A pokud si kupujete kalhoty o kus větší, protože se vám líbí ale nemají vaši velikost, je pohled na podobně oděnou osobu lehce vtipný. A ještě vtipnější bylo zjištění, že se mi u kalhot, ve kterých jsem naostro a pařím na fesťáku o 106, rozjíždí zip u poklopce!

Zapařené sebevědomí
Potřeboval jsem na chvilku vypnout a nic neřešit, nic nedělat, prostě nic...a tak jsem šel z Vršovic na Florenc pěšky, na sluníčku a s holou hlavou. V uších mi zněla Lily Allen a její It´s not fair (asi tak 40x) a říkal jsem si, jakou má ta holka pravdu - není to fér! A také jsem se koukal do výkladních skříní - že jich po cestě bylo spousta. Nejprve jsem se skutečně koukal, co je v nich za hezké věci...a pak jsem zaostřil na obraz, který se ve výlohách odráží - docela hezkej kluk. A pak už jsem se koukal jenom na sebe - rozepnutá košile,zatažené břicho, vypnutý hrudník, kraťasy tak nějak dost nízko a k tomu trenková absence. Kdybych potkal někoho takového na ulici, otočím se - klidně několikrát. Sebevědomí mi stoupalo s každou další výlohou. Najednou mě oslovil jakýsi cizinec - na pohled pěknej kluk, věkově značka ideál, úsměv šibala ve tváři. "Hi, can you help me? I need some money for the train ticket, because I was arrested..." Tak jsem si naivně myslel, že se třeba zeptá, kolik je hodin, nebo si řekne o telefonní číslo...A pak člověk zjistí, že je to našinec, co se snaží obalamutit lidi kravinama a kecama! A pak dorazíte do kanceláře a zjistíte, že máte zapařené nohy...prostě ideální kombinace pro parné letní dny;-)

Ironie osudu a těžký nesouhlas

Abych minimalizoval už tak vzniklé škody, šel jsem s pravdou ven a byl jsem připraven na mnohé. Dostavila se úleva. A pak se také někdo rozhodl vyložit karty na stůl a to, co se poté dostavilo, zase tak úlevné nebylo. Na jednu stranu si člověk cení toho, že s ním ostatní jednají narovinu a v rámci fair play; jenže to je potřeba kontrovat s vlastním zájmem, který je mnohdy opačného ražení. Můžeme brečet, dělat scény, nadávat bohu či osudu, ale bude nám to plat prtné...a tak s tím alespoň silně nesouhlasím a vnitřně bojuji, protože víc dělat prostě nemůžu...dobře, můžu, ale nic dobrého z toho nevzejde.

Na jednu stranu se nemá nic vzdávat předem; když se podíváme z jiného úhlu, nemá cen stahovat kalhoty, když je brod ještě daleko...ale i tak mě to štve, mrzí, cítím zklamání a zlobu a chci ho alespoň vidět!

Maluji si obrázky barvami, které ani slzavý déšť nesmyje...

Co si budeme povídat, že chlapi nepláčou...Řveme jak malé holky s blonďatými copánky na hlavě a myslím, že není důvod ke studu - však projevit emoce je lidské a přirozené. Jen si občas říkám, jestli ty emoce v sobě nedržíme až moc dlouho, než jim dáme volný průběh....

Mnohý by namítal, že jsem čitelný jak otevřená kniha, takže není důvod, proč bych měl jít se svou kůží na trh a něco někomu vyjevovat či projevovat. Jenže...já bych tak moc chtěl vyjevovat! A včera jsem prvně narazil na to, že ne všichni něco takového potřebují. A já si myslel, že tělesná blízkost někoho druhého je něco jako afrodiziakum, které funguje (krom asexuálů) na všechny - bez vyjímky. A ono to tak není. Jsem alibista, jak mi také včera kdosi řekl, takže si říkám, že přesně tahle moje touha, věčně se někoho dotýkat, může za to, že mě někdo poslal do háje...a že jsme bez řečí šel.

Budeme kamarádi...? Doufám v to - ten člověk je tak moc zajímací, tak moc! Ale nedám to hned, ze dne na den...na to nemám koule.

I don´t want to talk, about things we´ve gone through...fucking love!

Něco málo z posledních zmatených týdnů;-)

Létající vafle a kafe za stovku!!!
Mám takovou divnou úchylku - ani nevím, kde se vzala, ale přišla a nechce se jí pryč. Totiž - po obědě mám chuť na kafe. Má to takhle spousta lidí, vím, ale já jsem pak bez kafe naprosto na přesdržku. Nedávno jsem byl na obědě s kamarádkou a hned naproti vývařovně je kavárna Starbucks, kde mi kafe chutná, moc mi chutná. "Ty mi koupíš kafe za stovku!?" Otázka hodná políbení ruky. Při čekání na pokladně mi ušní bubínky protnulo:"Jé, to jsou hrozně dobrý vafle, tohleto." "Tak si je vem k tomu." "Jsi se asi zbláznil, já je nechci." Koupil jsem samozřejmě kafe i vafle, před kavárnou se s kamarádkou loučím, podávám jí vafle a ona si je přes několik málo připomínek a komentářů vezme...a pak je po mě hodí, že je prostě nechce, takhle drahý vafle! Scéna jak z americkýho filmu a nejraději bych jí jednu střihnul za ucho, ale když tak nad tím přemýšlím - třeba po mě příště hodí třeba petitisícovku;-)

Kulturní typy...
Byl jsem na Žofíně, což jsou úžasné a krásné prostory. Velice rád bych tam zašel na nějaký koncert smyčcového kvartetu nebo tak něco podobného. Místo toho za mou první návštěvou tohoto plesového svatostánku stála Helenka Vondráčková. Nebudu komentovat její zpěv - přiznám se, bez mučení, že jsem se kýval u některých písniček lehce do rytmu a podupával jsem nožkou. Co ale musím okomentovat je nevkus českého publika, co se oblékání týče! Do takovéto historické budovy na večerní koncert jít jak sedlák a nebo zálesák v maskáčovém tričku, to mi vskutku přijde jako vrchol nevkusu.
stejně jako nesnesu kraťasy v Národním Divadle, tak nesnesu slámu ve dřevácích na Žofíně! A tečka.

Jako vejce vejci
Po dlouhé době jsem poctil svou návštěvou drahé rodiče - zdržel jsem se přes noc, což není vskutku obvyklé. Brácha byl někde pařit a přišel bůh ví v kolik. Z pelechu vylezl lehce po poledni, rychle se najedl, vysprchoval, navoněl a zmizel do pokoje. Chtěl jsem s ním prohodit něco málo slov před tím, než se zase spakuji a vyrazím do Prahy, tak jsem šel za ním do pokoje. Zmrzl jsem hned na prahu, protože koukám na bráchu a říkám si, že mi na něm je něco dost povědomého...jo - měl na sobě moji košili s havajskými kytičkami. Když jsem se podíval o kousek blíže, měl na sobě i moje tričko a kraťasy...a pak se můžu divit, proč si nás lidi pletou!
:-D

Jen tak si vypnout a chvilku nic neřešit...

...jednoho dne jsme si řekl, že to tímto způsobem již nelze praktikovat - neustále něco řeším, topím se v tom a pak to řeším ještě jednou úplně od začátku. Seděl jsem na zadku a čekal jsem, že svět přijde až ke mně - i přestože jsem mu vlastně ani neotevřel dveře. Jistě by stačilo otočit klíčem, který jsem si schoval hluboko do kapsy zamyšlení a rozpytvávání se, a nechat dveře dokořán. To bych ale nebyl já, kdyby to nebylo všechno jinak a se vší parádou. Zvedl jsem tedy ten svůj líný a tlustý zadek ze židle a vydal jsem se vstříc novým zážitkům, novým místům, novým lidem...

...měla to být objevná tour po různorodých charakterech a typech lidí, se kterými si třeba padnu do oka a budeme chtít spolu trávit nějaký čas - prostě jen proto, že si máme o čem povídat, že máme společné zájmy a koníčky, že si prostě s někým povídat potřebujeme a chceme. V konečném důsledku to sice vypadá, že jsem objevil "jen" moc fajn místo s moc dobrým tramínem, ale asi je jen zbytečné předbíhat událostem - čas nám ukáže, co dobrého tento můj revoltující vzlet přinesl. Mohu ale už teď s lehkostí v hlase říci, že mě to moc baví - všechno, co se do teď od mého životního restartu přihodilo.

Víte, jak nic nehledáte, protože zrovna máte spoustu starostí sami se sebou. A nebo prostě řešíte tisíc a jednu jinou věc, na kterou potřebujete všechnu, ale skutečně všechnu svou pozornost a energii, protože jinak to zvoráte?! A přesně v této fázi života se objeví ve vašem životě někdo, kdo by vám chtěl se vším pomoci, i když to není v jeho silách ani možnostech. Nosil by vás na rukou (nebo z něho alespoň máte ten pocit) a vy tak nějak nevědomky začínáte svou tak těžce nastřádanou energii právě tomuto člověku věnovat...a pak prostě stačí jedna jediná (a vy nevíte jaká) věc, a všechno je pryč - jako mávnutím kouzelného proutku. A pak prostě hledáte a asi i najdete...ale...No právě!

Tak tohle se mi poslední dobou děje. Všechno najednou a zároveň dlouho dlouho nic. Jsem plný chuti a odhodlání poznávat další nové lidi, být chvilku nevázaný a trošku řádit. A najednou to nejde - a já nevím, jestli je to dobře a nebo špatně.

All the lovers that have gone before - they don´t compare to you. Don´t be frightened just give me a little bit more. They don´t compare - all the lovers...

Největším problémem „dotykových“ je ten, že mnohdy nemají poblíž to, čeho se potřebují dotýkat

Ačkoliv první minuty po probuzení nebyly nijak příjemné a plné laskavého výrazu v obličeji, měl kdesi uvnitř slibný pocit, že nově příchozí den bude plný příjemných překvapení. Na cestu do práce si udělal kafe do hrnku a vyrazil s lehkým úsměvem na rtech do ulic probouzející se metropole. Slunko se úspěšně schovávalo za záclonou šedivých mraků, které slibovali studené vodní kapky kdykoliv v průběhu dne a vydávaly tak všem jasný varovný signál s doporučením „deštníky s sebou“. Pro tuto roční dobu doporučení značně vybočující z nastoleného stereotypu.
„Dobré ráno, ahoj,“ zaznělo po příchodu do práce kanceláří, kde se kolegové již pilně věnovali klientům a plnili jejich tužby. Byl den uzávěrky, takže ve vzduchu šlo jasně cítit značné napětí, které postupem času ještě zesílilo a občas tlačilo do hlavy. Opatrně položil svůj telefon vedle služebního aparátu a sebevědomě se na něj zadíval…pak se prudce otočil a odspěchal si uvařit čaj pro lepší start pracovní části dne – venku bylo přeci jen chladněji, než čekal.
Když prvně zazvonila pevná linka, už už chtěl sahat po své černé Nokii, neboť deska stolu se pod zvoněním lehce rozvibrovala, což by odpovídalo zvuku zvonícího mobilu v režimu jednání. Byl lehce zklamaný, když skrze rozevřené prsty viděl, že displej je stále černý a že skutečně zvoní pouze pracovní pevná linka. Ale bylo teprve lehce po půl deváté dopoledne – celý den měl v podstatě před sebou, takže nebyl důvod s nějak znepokojovat. Hlavou mu běhaly myšlenky sem a tam. Snažil se je od předešlého večera zase pochytat a sehnat do jednoho „stáda“ – včera je vypustil bez rozmyslu a na moment je nechal i bez dozoru, což mělo za následek téměř probdělou noc. Shánění myšlenek věnoval dost času i úsilí – skončil až když se ozval žaludek hlasitou žádostí o svůj příděl – avšak ani tak nebyl zcela spokojen se svými „pasáčkovskými“ schopnostmi. Některé myšlenky se ještě neposlušně poflakovaly na zakázaných místech. Před odchodem na oběd ještě zkontroloval stav sms zpráv – počet nepřečtených sms zpráv ve vaší schránce je: 0.
Jídlo mu nepřineslo takovou potěchu, jak předpokládal. Vlastně na něj už neměl ani pomyšlení. Nacpal do žaludku co se dalo a zpět do kancelářského křesla usedal s podivně napjatým pocitem v krku – měl stažené hrdlo a nechtělo se mu s nikým mluvit. Klientům odpovídal úsečně a ještě stručněji, než jeho věčně neurotický kolega. Snažil se nebýt takový, ale čím více se snažil přijít na to, čím to změnit, tím více myslel na něj a na to, že se mu dnes ozve. Na mobil koukal jako na oltář, před kterým je nejvyšší čas pokleknout. Hlavou mu pořád běželo slůvko proč. Nepotřeboval na konci otazník, protože zároveň v sobě hledal na tuto otázku odpověď. Jedno odůvodnění stíhalo druhé a pak další, až se z toho stal guláš slov, skutků, útržků, domněnek, rad, rozhovorů, vyčítavých pohledů i okamžiků smíchu…
Lehce po páté telefon zaťukal na znamení příchozí zprávy. Vše se najednou zastavilo a nic nemohlo narušit tento svatý okamžik, dokonce ani zvonění té otravné pevné linky…Renek je kretén…to nebylo to, na co celý den čekal a o čem byl skálopevně přesvědčený, že to dostane. Kdyby šlo zklamání krájet, on by byl první, kdo by se chopil nože. Byl totiž najednou v koutě, odkud vede jen jediná cesta. Jenže věděl, že přesně tohle nesmí. Musí vydržet, zatnout zuby a vydržet, co to dá. A tak se zakousl do práce a do konce směny už nechal telefon telefonem. Odpovídal na maily, vyřizoval telefonáty a snažil se být velice příjemný a nápomocný nejen klientů, ale také kolegům.
Po práci rychle na malý nákup a pak na nejbližší tramvaj domů. To, že nastoupil do autobusu, který jede kousek dál, než je jeho stávající adresa, si uvědomil až v momentě, kdy se za ním zavřely dveře a vozidlo MHD se dalo do pohybu. No co už, jede to přímo a pak je to domů jen pár set metrů z kopce, tak tedy jedeme. Čím více blížil k cílové zastávce, tím spíše se přikláněl k ďáblově myšlence vyndat telefon z kapsy a zavolat mu. Nakonec to neudělal, ale doufal, že třeba jede ve stejném spoji a potkají se „náhodou“ na zastávce, až oba vystoupí. Ačkoliv neměl rád laciné scénáře s hollywoodských filmů, tento se mu docela zamlouval. Vystoupil, ohlédl se za sebe směrem k jeho vchodovým dveřím a…a nic. Ani okem ho nezahlédl. Otočil se tedy a vydal se směrem k domovu. Nohy ho nesly spíše po paměti, ze zvyku. Však už tuto cestu absolvovaly tolikrát, že nepamatovat si ji bylo zcela nemožné.
Telefon doma odhodil na postel a jal se vyndávat nákup – jogurty, sušenky…nic podstatného a výživově důležitého…tahle to měl ale vždycky, když si nevěděl s něčím rady – šel nakupovat věci, které nepotřeboval. Pustil si album kapely, co ji poslouchal kdysi v rané pubertě, a začal utírat již oschlé nádobí. Klap, klap..Zase slyšel klepání příchozí zprávy – zahodil utěrku a přeběhl pokoj až k posteli. Zarazil ho setmělý displej. Byl to jen přelud, jen slyšina v tom dnešním napjatém dni. I když možná že něco přeci jen klaplo a pak to prasklo. Už na to neměl.
Klesl na kolena k bočnici postele a díval se upřeně do dlaní – kde jen udělal chybu, co udělal špatně, kdy co řekl nebo naopak neřekl? A kdy si začal snít tenhle sen? Neměl tohle vzplanutí na první dotek zažít před deseti lety a teď všemu čelit s kamennou tváří a vzpřímenou šíjí? Hruď se mu chtěla dmout, ale místo toho začal štkát – vnitřně a těžce, jako by mu na prsou stál slon. Asi bude lepší jít se pokusit spát…musí nabrat síly na další herecké etudy před kolegy, přáteli i klienty, že je v pohodě a že se nic neděje…zatím stojí a hrdě hledí slunci vstříc, ale jak dlouho to ještě vydrží?

Sprcha s kapkami deště

Krom toho, že po ránu mi energii do žil vlije černý čaj a že na mě 100% funguje teplé mléko s medem pro dobrý spánek, zjistil jsem několik dalších podstatných fíglů, které na mě fungují stejně, jako na zadek toaleťák;-)

Je to voda. Už od dětství se mi pojí s vodou chvíle absolutního štěstí a pak i ty, kdy je ke štěstí absolutně nejdál (alespoň v té dané chvíli). Když je everything ok and fine, tak se procházím deštěm třeba hodinu a je mi přitom jedno, že se mi rozlepí boty, že mi barví džíny a že to odmarodím. Nechávám kapky deště dopadat na sklíčka brýlí, na holou lebku, ze které mi pak potůčky deštivých slz stékají přes víčka ke rtům a v jamce brady se na chviličku zastaví, aby pak mohly ve své pouti pokračovat dolů a objevovat další tajemná místa na mém těle. Tričko se mi lepí na hrudník a kalhoty těžknou pod tíhou Bajkalu, co mi padá z oblak na zátylek a pomaličku mě unáší na svých vlnách až před brány edenu.

A pak je tu ta odvrácená tvář...když se nedaří a nebo mi prostě není hej, vlezu si do vany a vaním se. Nebo nad sebou pustím kohout sprchy a sedím dole nechajíc se bičovat řemínky vody. Kachnička se na mě poťouchle dívá z poličky, až schytá nejeden políček a začne varovně blikat, abych si jako uvědomil, že se chovám jak blbounek. Kachna si totiž myslí, že tohle nemůže nikomu pomoct, ale to se plete, protože na mě to funguje. Alespoň na chvilku se myšlenky zaobírají něčím jiným, než otázkami typu "proč mě nechce?, co jsem udělal špatně?, kdy se zase uvidíme?, uvidíme se ještě vůbec někdy?" atd. Hlavou mi totiž běží tabulky cen stočného a vodného, když si tak počítám, kolik vody už jsme takhle nechal v rámci své všechnojenahovnoterapie protéct jen tak kanálem...no někdo šetří na ozdravné pobyty u moře a já zase na sprchovné - každej máme svoje!

Období temna je u konce a před námi je doba po ŠvP

Skutečně se musím zastydět, jak špatně umím zacházet s časem. Ale SLIBUJI, že teď se vše změní! Více méně je spousta věcí již vyřešeno, takže teď mám před sebou spoustu možností a příležitostí, které hodlám využít. Šári, pomůžeš mi s tím, že?!

Takže popořadě. Nejaktuálněji mě čeká několik málo věcí - například cesta do IKEA obchůdku... To bude žůžo dobrodrůžo, na které se moc těším. Ale děsím se toho, co všechno že si vlastně přivezu:-D. Už dlouho koukám po několika děsně důležitých věcech, které prostě nutně potřebuji...tak schválně, co budu mít napsané na seznamu a co nakonec povleču metrem domů;-).

Dále je přede mnou večeře s Maruškou u nás...no snad i mohu používat slůvko "u nás"...popojedem. Těšíme se na to všichni, ale jsem pan Zádrhel, takže to nebude tak easy, jako třeba jít si koupit oběd a přinést si dva dalamánky, což jsme úspěšně předvedl včera. Ale, děcátka, přeji vám předem bon appétit!

A pak tu mám další radovánku - kino. To si slibujeme už děsně, děsně dlouho a já pořád někde lítám v prachu, takže tento týden to asi neklapne, ale příští týden...už to vyjde!

A aby to nevypadalo, že jen někde trajdám a utrácím peníze za blbostičky, tak mě čeká ještě chlapská práce - musím vyměnit těsnění na baterii u dřezu a také musím koupit takové ty malé šmejdy do skříně, co drží poličku v těch správných výšinách. Je mi ovšem jasné, že tohle se hned tak neuskuteční...žádám o krapet trpělivosti a porozumění dané situaci..;-)

Málem bych zapomněl na večer deskových her - čeká nás Pillos, Scrabble, možná Člověče, nezlob se...a když se hecnu, tak koupím Osadníky nebo Carcassone - ale to se teprve uvidí, nakonec to vyhrají Dostihy a sázky. Nejsem si jistý, jestli mají deskovky třeba v NoNě, kam mimo jiné musíme také zajít, protože jsme si to slíbili, ale mohli bysme to možná spojit. Aha, tak to mi neprojde. No nic, další bod v diáři...

A ještě poslední věc - Šáreska mě chce vidět opilého. Já si tedy nemyslím, že je na ožratý spací pytel jménem Tomíno nějak extra úžasný pohled, ale budiž - tento bod programu bude také v následujících několika týdnech splněn...přeci jen musím poslouchat! Jinak se mi pomstí a dostanu darem mazlika...:-D

Takže, děcátka - co dřív?! :-D

Červený conversky a jiné stories

Každý máme nějakého toho Rosťu, bez kterého bych nebyl tam, kde jsem teď; nebo třeba Šárku, což je pro mě symbol udržení se nohama na zemi; a nebo třeba červené conversky, což je prostě symbol sám o sobě. Mnohdy je to prvotní znak, který nám nejvíce utkví v paměti při prvním setkání. A mnohdy se „osudovost“ ukáže až časem – za měsíc, za rok, za celý život. Každopádně mě teď dráždí myšlenky jen jedno…pan Tajemný – kam jen se hrabe hrad v Karpatech…

„…a donesl mi čokoládu, Milku…“ „Takže ti tím chtěl naznačit, že jsi jako kráva?“ „No počkej, to nevím. Ale když jsem si ji prohlédla, zjistila jsem, že je dietní…“ „Takže jsi jako tlustá kráva!?“ „No jako zjistila jsem, že ta čokoláda je fakt hnusná…“ „Tak to je jasný – tlustá a hnusná kráva!“

Sexuální deprivace mají mnoho příčin. Otázkou spíše je, jakým způsobem se projevují. Osobně se domnívám, že nemám se sexem a s nahotou nějaký zásadní problém – své tělo mám rád takové, jaké je; znám jeho možnosti a vím, kdy mám přibrzdit a kdy si naopak mohu dovolit lehké rozvášnění. Nesvlékám se na povel a svým způsobem jsem značně zdrženlivý. Takových nás je ale asi málo. Byl jsem velice překvapen tím, kolik fotek odhaleného přirození jsem obdržel po založení účtu na jedné sociální síti (myslím, že se tahle stránky dají zařadit přesně do této škatulky). Buď ti lidé vědí přesně, co chtějí, tak si jdou za tím; a nebo mají malé fotoalbum, kterým se rádi chlubí a rozesílají kdekomu. A nebo je tu ještě jedna možnost – jsem sto let za opicema, když ještě podobné fotoalbum nemám a tím pádem se nemám čím chlubit. A teď babo raď!

Nabídka, co se neodmítá...asi ne, ale co naplat?!

Dalo by se i říci, že jsem spokojený. Když se někdo zeptá, zda jsem v Praze spokojený, pokaždé odpovídám, že po pracovní stránce maximálně. A není to nějaká póza nebo klišé - skutečně spokojený jsem...možná víc, než je zdrávo. Asi i o to více mě zaskočila nabídka jiné práce v rámci firmy, která přišla přímo od pana řídícího. První, co mi okamžitě proběhlo hlavou, bylo kategorické "ne"! Ale pak jsem přeci jen začal přemýšlet a nabídku zvažovat. Napsal jsem si sloupeček PRO a PROTI a nebyl jsem z toho vůbec moudrý. Probíral jsem to s několika lidmi...vlastně s těmi nejdůležitějšími, kteří byli tak nějak nablízku. Co človíček, to trošku jiný názor a pohled na danou věc. Bylo tak pro mě jednodušší nepropadnout nějaké euforii z polichocenosti, která se dostavila v prvních chvílích - měl jsem hezky možnost srovnat si to z několika úhlů pohledu a tím pádem projet v hlavě několik možných scénářů, jak by celá ta změna případně mohla probíhat a kam by mě to mohlo "hodit".

Maminka mi řekla, že to je nabídka, která se neodmítá. A asi měla i pravdu. A proto jsem ji odmítl. Odmítl jsem ji právě proto, že musím přeci já sám vědět nejlépe, jak by se mi nabízená práce líbila, zda bych v ní byl šťastný a zda by mě lidsky naplňovala. Šel bych sám proti sobě, kdybych se nechal zavřít ve zlaté kleci v zemi nikoho. I když - kdyby ta nabídka přišla za rok nebo za dva, asi by konečné rozhodnutí vypadalo zcela opačně.

Takže, moji drazí a milí spolupracovníci, se mě hned tak nezbavíte...a já vám za to, že jste ten kámen tíhy rozhodnutí nesli tak statečně těch pár dní se mnou, moc děkuji;-). Teď se můžeme zase s klidem smát veselým historkám a hloupým příběhům společně...Rosťo, řekni nějaký vtip!

Kup si psa...nebo želvičku...nebo živej šutr.

Tak a je to tady. Je to takový běžný průběh vztahu - seznámíte se, nějakou dobu se poznáváte, pak se k sobě nastěhujete a...a když se hodně nudíte či chcete posunout váš vztah o level výše, pořídíte si domácí zviřátko, abyste zjistili, jak vám to bude klapat, když se budete muset starat ještě o dalšího člena domácnosti.

Šárka se tedy rozhodla, že nám to docela klape, a tak domů donesla takové malé neškodné nic, co má tedy představovat náš higher level. A myslím, že nám to starání se o dalšího člena rodiny jde dobře - dělíme se o péči poměrně spravedlivě...což znamená, že já na mazlíčka mluvím, když není Šára doma, a ona dělá ten zbytek. Vyklízí mu příbytek, aby se cítil v bezpečí a vůbec měl takovou tu radost ze života. Což se asi daří, protože se množí vesele čím dál tím víc. A je to hravé - pohybuje se to po akvárku s "úsměvem na rtech" nahoru a dolu...

Osobně si myslím, že má tento mazlik pro náš vzájemný vztah obrovský přínos - dosti ovlivňuje náš biorytmus. Občas nás staví a někdy se kolem toho naběháme až až...tedy vlastně Šárka se staví a Šárka běhá...ono se to nezdá, ale takový domácí šmudla dá někdy zabrat, až se člověk z toho všeho orosí. A když máte živé kristaly, které se živí cukrem a hrozinkami, jde z toho dokonce mráz po zádech (o tom, že je tento domácí mazel určen ke konzumaci, raději ani psát nebudu).

Hezký den a dobrou chuť;-)

umím

Umím se smát
a umím ronit slzy
Přes den spát
- v noci být plný zloby

Umím se ptát na věci, co tě tíží
Současně mlčím jak Ohnivák za mříží
Umím se chovat, jak kutnu kdybych měl
Zároveň dát ti vše – i co jsem nesměl

Bavit se umím
i bez lahve vína
Bez oblak sním
- však čí je to vina?

Umím vidět i s páskou na očích
Neslyším chyby - kolem se točí
Umím si myslet to, co chceš říci právě
Perly od Zlatovlásky sám najdu v trávě

Učím se poznat,
kdy všechno raděj utnu
Chtě se doznat
k činu beze zbytku

Co chtěl bych umět, to míti nemohu
- nestačí připnout ti kouli na nohu
Potichu ptám se, se mnou půjdeš-li,
bychom se časem v klidu rozešli…

Šílenost sbalená na cesty

Stalo se něco, čemu jsme se úspěšně bránil skoro 4 roky. Jednak jsem podlehl a nechávám matku připravovat mi balíčky s jídlem na cestu, když opouštím rodné hnízdo, A druhak jsem si prvně přivezl k rodičům batoh narvaný prádlem na vyprání. No pocit zvláštní, dokonce divný, ale neuděláte nic - vývoj jde neustále kupředu. Jen mě to asi donutí pořídit si pračku vlastní...neptejte se proč!

Mám teď novou paní domácí a spolubydlící v jedné osobě a mohu s hrdostí říci, že po týdnu je to stále ve fázi "vtipné". A po včerejším odpoledni je to ještě vtipnější. Tak nějak jsme oba vybalili, co nám naše drahé matky v tom velikonočním veselí nabalily. A shodli jsme se dokonce i v tom, co se v těch našich dvou domácnostech během jarních svátků jí: řízek se salátem, velikonoční nádivka, mazanec a beránek...Šárka vytáhla dva kousky beránka - jeden pro ni a jeden prý pro mě (byl moc dobrý, snědl jsem ho dnes k snídani - moc děkuji). No a já musím mít pořád něco extra, tak jsem vytáhl beránka od své maminky...je vidět, že jsem z kraje hornického, neb beránka z Podlesí je potřeba si nejprve nakutat a až poté naložit do rendlíku, aby se dal požívat. Ani nůž na něj neplatí! Takže kdo si chce zahrát na horníka a nebo si vydlabat jamku na kuličky, nechť se hlásí beze studu a bez rozpaků.

Když k tomu připočtu kombinaci beránek + rajče + eidam + BeBe sušenky a dvojka bílého vínka, hned je na světě o trošku lépe;-)

P.S.:
Až budete za rok péct velikonočního beránka, vyklopte jej z formy na pečení ještě před tím, než forma zcela vychladne - hrozí potom, že si budete muset hrát na horníky nedobrovolně!

Sebevrazi

Zeleň z pod sněhu se směje
bledule zbledne - je utržena směle
Točí se točí se z toho oči
Člověk jak zázrakem cítí se skvěle
nikdo neví co se to děje

Nezvedený déšť všechno svlaží
a sebevrazi pak skáčí i věží
netočí se na matějské toči
A povětří je náhle krásně svěží
matka hned o divy se snaží


...to se sem asi tlačí jaro

Údržba před hlavní sezónou

Někdo si dává na jaře do servisu kolo, aby si nechal seřídit brzdy a namazat řetěz. A já chodím na jaře k zubaři. Jednak proto, že po období vánočních sladkých žranic, které pak nezadržitelně pokračují až do Velikonoc, je to nadmíru vhodné; ale také proto, že si myslím, že mi pohled na svého dentistu jednou do roka stačí, takže si to raději odbývám před tím nejkrásnějším obdobím v roce, což je jarolétopodzim, takže se mám i po nemilém zážitku z křesla dentálního na co těšit.

Jenže tomu už je konec! Už mě k tomu sadistovi nikdy nikdo nedostane! Zatím každá návštěva probíhala naprosto stejně: pozdravím, sednu do křesla, svezu se nahoru, otevřu pusu, vypláchnu si, zavřu pusu, svezu se dolu, vstanu z křesla, pozdravím. Toť vše. Ale dnes to probíhalo jinak...pozdravím, sednu do křesla, nikam se nevozím - už bylo nahoře, otevřu pusu, vypláchnu si, slyším slovo "kaz", otevřu pusu, brus brus ubrus, vypláchnu si, ubrus ještě jednou, vypláchnu si, následuje jakási sbíječka do pusy nebo co, vypláchnu si, modurit do huby, skousnu (ne na přední, na zadní!), vypláchnu si, zavřu pusu, slezu z křesla, dvě hodiny nekousat, sbohem.

Vůbec mě to dneska nebavilo. A nejsme si vůbec jistý, že se za rok opět dostavím k pravidelné údržbě. A abych se panu dentálnímu specialistovi trošku pomstil, sežral jsem celou čokoládu z JůEsEj - tak!

Sexuální meteostanice

Tatínek měl moc rád maminku a tak do ní zasadil semínko. Ze semínka jsi vyrostl ty a když už jsi byl moc velký na to, abys mohl být stále ještě v teploučku maminčina bříška, narodil ses...Tomu zasazování se říká "milování"...Milování = sex...Sex se provozuje nejen proto, aby byly děti..Sex je zábava chudých...Sex pro radost...Sexem proti smutku...Sexem proti stereotypu...Důležitý rozhovor o stereotypu v sexu...Týden bez sexu...Přejdeš na druhý břeh a jsi prostě bez sexu...Už si ani nepamatuješ, kdy naposledy...Nepamatuješ si, co to sex vlastně je!


Když už člověk vyroste z bludu o tom, že se lidé milují proto, aby spolu měli děti, a začne objevovat krom těla svého také tělo někoho jiného, je vržen před hromadu lží, polopravd a dalších keců o tom, co se musí nebo nesmí, co by měl kdyby mohl, jak dlouho a hlavně kde. A koneckonců i o tom, jak často by akt lásky měl probíhat. Ani jedno však nelze paušalizovat. Je ale jasné, že dříve nebo později, TO chceme všichni!

Od jistého věku začnete označovat vztahem něco, co již nějakou dobu trvá a součástí toho všeho už byl i nějaký ten sex. Když nebudu brát v potaz nějaké ty extrémy, pak to tak asi platí u většiny z nás. V rozhovorech se známými a kamarády sice říkáte něco o tom, že to není ve vztahu to nejdůležitější, že tomu nepřikládáte zase takovou váhu...ale možná, že přesně to byste ale dělat měli! Mnohdy slouží tělesné radovánky jako takové zpravodajství o aktuálním stavu mysli vašeho protějšku. Zmítá se vaše postel v orgastických výbuších vášně? Pak je asi vše tak, jak jste si to vysnili. Přemýšlíte během divoké soulože na kuchyňské lince o pavučině v rohu obýváku? Něco asi není tak, jak by mělo. Čím dál tím častěji se potkáváte s Ančou, Ančou Dlaňovkou? Tak to je na pováženou...atp.

Netvrdím, že to tak platí u všech. Jen si myslím, že krom samovyšetření prsu či varlat, by se měl člověk občas pozastavit i nad četností sexuálních partnerů, styků, potřeb, tužeb.

No a jak bych to jen řekl...dobrou, opravdu dobrou noc - i když nemusí být tma;-)

Ideál puzzle

"Nejlepší zadek...no ten měl Honza, jednoznačně Honza. Štěpán měl skvělé vlasy - hebké, voňavé...nejlépe uměl líbat..." a tak dále a tak dále. Nikdy jsem se nad tímto nepozastavil, nikdy jsem si nesedl a nezačal přemýšlet, co bylo na kom z mých předchozích partnerů a lásek to nej. A pak z toho guláše nej očí, nej polibků, nej zadku, nej sexu a všelijakých dalších nej poskládáme (či popuzzlíme) celého nej člověka...

Jal jsem se tedy vygenerovávat jednotlivosti. Nejkrásnější úsměv - hotovo, nejupřímnější oči - hotovo, nejpevnější zadek - hotovo, nejhřejivější objetí - hotovo, nejbáječnější noc - hotovo...tak jsem se za tu třičtvrtě hodinku pěší chůze noční Prahou proklestil všemi nej a došel jsem ke smutnému závěru - všichni mají sešitého svého vlastního Frankensteina, jen já mám jednu reálnou postavu, jednoho člověka s obličejem a se jménem...a vůbec mě to nebaví!

Asi jsem toho málo zažil, potkal málo lidí, prožil pomálu lásek a vztahů...měl bych být asi zklamaný, naštvaný nebo alespoň pohoršený nad tím, že mi dal osud do vínku takové nic, z čeho bych mohl vybírat...ale nejsem. Jeden človíček mi ke štěstí stačí a je mi úplně šumák, že on sám sebe vidí jako nedokonalé a staré prase. Vždyť jde přeci o to, jak se cítím já - ne jak se cítí kdosi, kdo nás kdesi potká;-).

"Z" a "Pomeň"

Zapomněl jsem a je mi to líto...na něco jsem si vzpomněl a je mi to také líto...cosi jsem vytrousil a mrzí mě to i po letech...v kapse jsem nalezl vstupenku, přesně rok starou - a chtěl bych všechno vrátit zpět se vším, co se stalo, už jen proto, abych zažil to krásné období, kdy jsem byl hlavou v oblacích.

Všichni lidé kolem mě mají nějakou zapomínací úchylku, všichni. Ať už se jedná o klíče nebo telefon (pravda, ve většině případů se jedná o služební, tudíž nepodstatné předměty), vypínání icq a skypeů či jiných komunikačních kanálů, o části oděvu, o soudnost, o sebekontrolu,soudnost či iluze. Myslím, že tyto jednoduché a na první pohled informace o ničem, dávají o člověku znát mnohem více, než by se mohlo kdykoliv na první pohled říci.

Já většinou někde nechám hlavu (případně srdce, to ale záleží na úhlu pohledu) - co to vypovídá o mně?!

Jsem prostě asi trousič nebo co...

Začal jsem si pohrávat s myšlenkou, že bych se konečně někde usadil, natrvalo (no dobře, tak alespoň minimálně na dalších 3 a půl roku;-)). Ale když jsem si vyslechl zprávu o tom, že se musím ze svého dosavadního přechodného bydliště vystěhovat, a to do 14 dnů, úplně mi to zpřeházelo mé plány a rozvrh nejbližších následujících dnů - minimálně co se myšlenek bez dozoru týče.

Takže teď se veškeré mé síly a myšlenky upřely k tématu bydlení, i když lehce jiným směrem, než by se asi očekávalo - zabloudil jsem totiž místo do vizí budoucnosti ke vzpomínkám do minulosti. Už do Brna jsem si chtěl odvézt všechno, co mi tvořilo domov u rodičů v domě. To se tak úplně nezdařilo, z důvodu nedostačujícího množství úložných prostor - což ale v konečném důsledku bylo dobře. Z Brna jsem měl v plánu odvézt všechny věci do Prahy nejpozději do konce února...no, tak tohle se mi také tak úplně nepodařilo. Každopádně se začínám zaobírat plánováním stěhování z jednoho pražského bytu do jiného a doufám, že se mi tentokrát podaří jednak přemístit věci během několika málo návratů, ale hlavně, že budou přemístěny všechny!!! Došel jsem totiž k závěru, že se po republice spíše než stěhuji, rozpínám...ne, že by MI to vadilo, ale mohlo by to vadit NĚKOMU jinému, třeba všem těm, co jim mé krámy z dětství, z puberty i z dob všelijakých pokusů o studium zavazí v policích, u postele, v botníku, ve skříni...úplně všude:-D

Někdo má tendenci věci hromadit a střádat kolem sebe, aby měl pocit, že je naživu, že někam patří, že má jeho život smysl...já vidím svůj smysl života a vmístění se někam v tom, že své movité věci trousím po světě. Dodávám mu tak přátelštější vzezření a tak nějak mi to dává naději v tom smyslu, že jsem všude tam, kde jsem něco vytrousil, vítán více či méně s otevřenou náručí...

Tak se prosím, podívejte, jestli i u vás náhodou není něco, co by vám připomínalo mě - třeba i tím, že mi to kdysi patřilo - a dejte mi vědět. Stavím se u vás a třeba zanechám i něco nemovitého, nehmotného...i kdyby to měl být jen chvilkový pocit radosti, štěstí, klidu, spokojenosti,...cokoliv...věřte, je to pro mě jedině o důvod navíc, proč být trousičem i nadále;-)

Začněte myslet trochu méně na ostatní a dělejte občas radost i sobě samému...

Nikdy před tím jsem u psychologa nebyl a ani jsem to neměl ještě nějakých pár let v plánu. Co jsem plánoval se lehce změnilo a já jsem hezky se staženým zadkem zasedl v psychologické ordinaci do křesla a nechal se "oblbovat" praktikami a taktikami študovaných. A nebyl to až tak ztracený čas...

Za půl hodinky mě ještě nikdo tak moc nedostal. Stačilo jen pár minut a byl jsem rozebrán do poslední povrchní nitky. A ještě jsem dostal asi tak tisíc pět set devět set úkolů na doma, které musím splnit do dalšího sezení. Mimo jiné si začínám psát záznamovou tabulku s tím, co přes den sním, v kolik to sním, cca kolik toho sním... Jak na odtučňovacím táboře, o kterém se otírají v každém druhém filmu, ale nikdy na něm ve skutečnosti nikdo z tvůrců nebyl. Takový malý úzus, který se snažíme překonat. Tak si píši tabulku, neboť tvrdím, že jím pořád něco a že toho jím docela dost.

A jsem zklamaný - neležel jsem na freudovském lehátku, na které jsem se fakt těšil. Úplně stejně se pokaždé těším do křesla svého zubaře, protože vím, že mě povozí nahoru a dolů a půjdu hned spokojeně domů. Tady nejenom že jsem se nikam nesvezl, ale navíc na mě byl proveden lékařský úkon, což už se mi u zubaře nestalo tak 15 let.

Každopádně jsem lehce pobaven, lehce znepokojen a lehce překvapen...a teď čekám, kdy budu objednán k nějakému sexuologovi - to by také mohla být legrace;-)

Kdo na takovou pitomost přišel?!

"Ženská tvýho formátu nemůže randit se šéfem nějakých dělníků...!" zaznělo z televizní obrazovky a ve mně by se najednou krve nedořezal. Po nočních a následně denních ohňostrojích rozjitřených emocí, které ve mně tak nějak budovaly pocit duševní síly a bůh ví čeho ještě, jsem to nevydržel a ulevil jsem si. Kurva!

A skutečně by mě zajímalo, kdo přišel na to, že slupka od banánu skončí na vaší hlavě pokaždé, když po ni uklouznete; že přecházet přes ulici v místě, kde není přechod, je špatné; že spát se svým šéfem je největší blbost na světě, která se vám vymstí; že kdo nejí zeleninu bude mít rakovinu; že se na jednom člověku nemůžou v jeden okamžik objevit zelený svetr, modré tričko, červené kalhoty a oranžové boty, protože by to prý byla společenská sebevražda; že česnek je zdravější než sklenka vína a že když si navlečete na prst snubní prstýnek, že budou všechny vaše pochyby a starosti ty tam. Možná, že jsou to v důsledku pravdivá tvrzení, kterými bychom se měli řídit, ale přeci jen mi tu visí ve vzduchu jeden háček - v podstatě nám tu zakazuje něco někdo, kdo to všechno zažil, ochutnal, vyzkoušel a poznal na vlastní kůži. Což je dle mého značně nefér!

Takže hned zítra se součástí mého oběda místo česnečky stane "dvojka" bílého, slupku od banánu klidně hodím na zem, problémy utopím v záplavě dobré zmrzliny a klidně si vezmu červené ponožky, hnědé boty, modré kalhoty, šedivé tričko se šíleným potiskem, červenou mikinu a zelenou tašku přes rameno. Kašlu na nějaké "nemělo by se, protože jsem to zažil a nelíbilo se mi to" a přepínám do operačního módu "chci to a tak si to vezmu, protože to je teď pro mě to nejlepší".

Rád bych měl stejné starosti jako ti, co vymýšlejí nepsané mravní kodexy...tam totiž mnohem více, než kdekoliv jinde, platí to známé rčení o kázání vody a pití vína...

Up(side down)

Jsme asi sto let za opicema, ale teprve nedávno jsem skoukl animák z pixarovské dílny Up (u nás Vzhůru do oblak) a musím se přiznat, že se na něj s chutí podívám brzy ještě jednou! Jasně, příběh je klasický - vzor z dětství se časem ukáže nebýt zas až tak vzorovým, ale to vše vlivem osudu a společnosti. Ale co mě napadlo hned při závěrečných titulcích bylo něco jiného.

Člověk má během života několik snů a mnohé jsou skryté hluboko uvnitř, nevyřčené ať už ze strachu, že by se mohly uskutečnit; a nebo právě proto, že jsou neuskutečnitelné, tak proč o nich mluvit. To je ale škoda. Každý sen, i když se vám zdá jako sebevětší hovadina, má být uskutečněn. Však pro ty sny, které bysme zařadili směle do kategorie sci-fi či fantasy se uskuteční už jen tím, že je vyslovíme nahlas či napíšeme modrým inkoustem na žlutý papír.

Mnohdy ale to, co se nám zdá neuskutečnitelné, je možné s pomocí někoho jiného. V dětství nám plní sny rodiče, když díky nim najdeme pod vánočním stromečkem lego, o kterém sníme už od června. Během dospívání to může být třeba štědrý děda, který vás vezme na místa, kde se cítíte neporazitelný - třeba na Mys dobré naděje nebo na vrchol Eiffelovky.

A pak přijdou správní známí s ještě správnějšími známostmi. Jenže to, co se vám zdá, jako by spadlo z čistého nebe, je jen výsledek vaší práce, kterou jste vykonali sami na sobě. Kdybyste byli k ničemu, nikdy vám nikdo nic takhle "nepřihraje" - ani místo ve vysněné firmě, ani možnost publikovat svou fotografickou práci na výstavě mladých autorů. jako v tom filmu - malému skautíkovi se splnil sen, o kterém snil jen hluboko v srdci...že bude k něčemu užitečný, že se bude moci řídit svým vlastním rozumem a ne pouze příručkou mladých svišťů (nechci vůbec shazovat význam této publikace pro dospívající mládež - sám mám v knihovničce několik jejích dílů, ale člověk prostě někdy musí dospět a jít dál...). Je to prostě jen mezistupeň od dětských zázraků k dospělým cílům.

Čím je člověk starší - a je to paradoxní, neboť kruh známých se stále postupně rozšiřuje - tím spíš je na plnění svých tužeb, snů a cílů sám. Ve stáří vás možná děti potěší kompletní diskografií Karla Gotta, ale s těmi opravdovými sny, které vás posunou zase o příčku výš, to má společného pramálo...

Spoustu věcí, o kterých si myslíte, že je váš sen, vyškrtněte ze seznamu úplně. Některé jen posuňte o kousek níže, aby uvolnily místo těm pravým, nefalšovaným tužbám, které vám do duše přinesou pocit blaha a hřejivý plamínek vzpomínek, které čas nemá sílu odvát.

A víte co? Neplánujte - sny přicházejí samy od sebe, vy je nepřivoláte teplým mlékem s medem a ani je neodeženete lahvičkou prášků na spaní. "Who knows what miracles you can achieve when you believe..."

Skoč si do tý vody, když tak těžko je ti...

Myslel jsem si, že bude těžké, nechat někoho odejít ze života. Nemyslím tím nějakou eutanazii nebo tak něco. Myslím tím citové odpoutání se od někoho, od koho se vlastně odpoutat vůbec nechcete.

Dlouho jsem si říkal, že to jde mimo mě, že v tom nejsem až po uši...a pak mi hodně rychle došlo, že v tom jsem až po šošolku hlavy. A bylo to moc hezké zjištění. Užíval jsem si každé chvilky a s každou užívací chvilkou jsem slevoval ze svých požadavků. Člověk míní, život mění. Jenže mě to nedocházelo. Kdosi toto mé chování označil za sebemrskačství, protože jsem vyhledával společnost "mého osudu" stůj co stůj na úkor spravedlivého a vydatného spánku, na úkor financím, na úkor přátel, na úkor sebe. Prý...

A po nějaké době přišla jakási pauza. Nikdo mě před ní nevaroval, nedal žádné echo. Bylo to jak tabletka šumivého supradinu, která šumí ze všech sil, probublává vodu ve sklenici a pak najednou zhasne v nejlepším. A vy chcete vhodit do sklenice další tabletu, ale víte, že pak ta chuť nebude ta pravá, ta lehce kyselá a vlastně na patře jemně sladká. Ze zdravé vody by pak byla voda hořká, skoro až mrtvá. Nedocházelo mi to. Házel jsem do sklenice jednu tabletu za druhou, ale šumět nezačala ani jediná. A já se nevzdával. Koupil jsem si jiný léčivý přípravek a zkoušel znovu stejnou taktiku. A kupodivu...nic! Žádná reakce, kterou jsem chtěl vidět, slyšet, cítit. Měl jsem alespoň možnost sáhnout si. Čímž mé naděje zaplanuly a jel jsem zase od začátku v domnění, že mám znovu sklenici s čistou vodou.

Jsem asi typickej chlap, který náznaky nepochopí. A nebo to ani nebyly náznaky, protože druhá strana nevěděla, že mezi námi ještě něco je. Prostě to tak nějak vyšumělo samo od sebe a nebylo potřeba to říkat nahlas. Já to sice potřeboval, ale ještě štěstí, že mikrofon nebyl zapojen, aby hlasový projev mohl být reprodukován až k mým ušním bubínkům.

A pak jsem jel s kamarádkou busem a ona řekla něco, co mi otevřelo oči. Je tedy fakt, že to bylo tak nějak souhrou všeho, co se mi stalo za poslední týden, ale i tak ta cesta busem byla poslední kapkou, než pohár přetekl a rudé víno zanechalo na bílém ubruse jasnou a nesmazatelnou skvrnu životní cesty, té špatné životní cesty, po které jsem se vydal...

A pak jsme si to všechno řekli z očí do očí a já byl klidný, vyrovnaný a spokojený, že už je zase mezi námi jasno a že spolu dokážeme komunikovat i nadále. Užil jsem si překrásný večer s výborným přítelem, který mi scházel. Nechal jsem ho jít, ustřihl jsem nit citů, otevřel jsem branku do rozlehlé zahrady přátelství a jsem šťastný.

A přitom stačilo tak málo...;-)

Na honěnou s vysavačem....

...ne, nic perverzního v tom nehledejte! To se jen Tomíno setkal s další technologickou vymožeností, kterou si neměl kde jinde před tím vyzkoušet, a teď se diví, jak to může fungovat. Je to taková malá věc, vypadá jak přerostlá beruška, ale nemá ani sedm teček ani nic jiného. Je hnusná, stříbrná... A honí mě po bytě!! To jen tak zapnete a ono se to samo šmrdolí po obýváku a dělá to, že vysává. No nevím - má to takový jeden vtipný kartáček (no dobře - možná dva) a navrchu mu svítí zelené světýlko... Prostě úžasný. Jen se nesmíte pohybovat zrovna tam, kde se chce pohybovat ten malej zmetek!!! Klidně si může mít na sobě nápis iROBOT, ale pro mě to je malej zmetek, co je náladovej a dělá naschvály! Ať se hnu kamkoliv, jede za mnou. Dokonce i na záchod mě sledoval, úchylák jeden!

Ale já mu to jednou vrátím! Až ho budu čistit, tak ho rozeberu a bude to;-)

S technologickým pokrokem ruku v ruce II

Poslední dobou si připadám jako člověk neandrtálský, který zrovna vylezl z nějaké hodně skryté jeskyně a najednou se objevil v naší době, která je plná všelijakých vychytávek, udělátek a předělátek, které nám mají život vylepšit a zjednodušit. Když vynechám svou poslední epizodu se sprchovým koutem (viz článek S technologickým pokrokem ruku v ruce), výčet mých setkání s technikou, která nedopadla moc slavně (tedy alespoň pro mě) je vskutku pozoruhodný.

Tak například taková televize. V pátek jsem zůstal v bytě sám, uklízel jsem a k práci jsem si chtěl pustit televizi - nějaký hudební program... zapnu televizi ovladačem a kouká na mě logo v podobě spirálové koule. Tohle logo nechci, tak přepnu na jiný program a tam - zrnění. Jak pro nějakou slepici. Tak přepínám dál a... a zase zrnění... Nevzdávám to a přepínám dále...a pořád zrnění. Chtěl jsem bojovat, bože jak moc, ty to víš, ale neměl jsem odvahu a bál jsem se dalšího neúspěchu jako čert kříže, takže jsem nakonec kouzelnou bedničku s pohyblivými obrázky (respektive s pastvou pro drůbež) vypl a pustil jsem si něco málo mjůziky...

...a bylo mi moc dobře;-)

Klíče od hradu a kaplička snů

Poslední dobou jsem vyfasoval několikero klíčů "navíc", které mi dělají docela bordel absolutně ve všem. Už nějakou tu dobu bojuji proti vlastnictví a tahání se s jedním obrovským svazkem klíčů. Fakt už na základní škole jsem nechápal, kam ti učitelé ty klíče strkají, protože tak velkou kapsu nemám ani na kuchyňské zástěře. Takže moje klíče jsou rozmístěny do několika mini svazečků maž po 7 klíčích...
Nejvtipnější je ten úplně nejmenší svazeček - jedná se celkem o 3 klíčky na jednom kroužku, jenže ten jeden klíček je ve skutečnosti obrovský klíč, který by se sto procentní jistotou odemkl kdejaká zámek nebo hrad - takový ten velký, co ho chtěl mít každý kluk po prohlídce zámku doma;-). Takže teď asi rozbořím všem romantickou představu o tom, jak je super nějaký takový klíč mít...nikam se vám to pořádně nevleze, pokud si něco takového strčíte do kapsy, tak se neustále děsíte toho, kdy se vám ta kapsa protrhne a klíče tak ztratíte. Je fakt, že pokud takový klíč máte, pak jistě máte speciální dveře, které po zamčení ochrání všechno a všechny v bytě, takže tam budete skutečně jako v nějakém středověkém hradě, ale nevím nevím, zda mi za toto ten pocit bezpečí stojí...
Každopádně ostatní klíčky jsou moc fajn - vlezou se do kapsy u kalhot i u bundy bez problémů. Jen pokud potřebuji na víc míst, od kterých mám klíče, v jeden den, musím všechny svazky mít někde u sebe...no lovit ten správný svazek z železného klíčového klubka je fakt mazec...:-D


Ale rád bych podotkl, že všech klíčů, které mi byly svěřeny, si nesmírně vážím a k těm nejnovějším si pomaličku začínám vytvářet citový vztah...;-)

Klíčům zdar - těm od hradů zvlášť!

S technologickým pokrokem ruku v ruce

Nevím, jak často se sprchujete vy, ale já dost často. Mám rád vodu, moc mám rád vodu. Trošku za to asi můžou moji rodiče, když mi dopřávali již do útlého věku vanové koupele s veškerým luxusem vany plné hraček. Každopádně se samozřejmě umývám i v místech, kde vana jaksi chybí. Což znamená, že jsem se již setkal s mnoha úžasnými a super, hyper tryskovými sprchovými kouty a pokaždé jsem se s nimi nějak popral a povedlo se mi je uvést do chodu. Až do dnešního rána jsem na sebe mohl být hrdý, jak si s tou technikou a pokrokem notuji, že nezůstávám pozadu. Jenže, když vlezete do sprchového koutu, kde na vás kouká tisíc pět set devět set trysek a jiných udělátek, musí vám z toho jít zákonitě hlava kolem. Pak tedy konečně najdete dva kohouty (já se tedy domnívám, že se jedná o kohouty, kdy jeden reguluje teplotu vody a druhý proud toku vody), zajásáte a začnete s nimi točit a kroutit o 106. A víte co? No nic se neděje - voda na vás necrčí, ani studená! Začnete si lehce zoufat a panikařit. Pak to v kohoutu lupne...no spíše praskne...a to jste tedy na vrcholu veškerého panikaření.
Nezlobte se na mě, ale po ránu jsem na to neměl nervy, takže jsem do podpaží nanesl něco málo tuhého deodorantu, pošplíchal jsem se parfémem a vyrazil jsem do práce...snad bude večer čas na objevnou misi číslo dvě, která už konečně něco objeví;-)

Asi ještě ne...

Čím méně času zbývalo do mého přesunutí se do Prahy, tím více času jsem strávil rozmýšlením a vymýšlením, jak se co nejekonomičtěji sbalit a uvolnit tak co nejrychleji poličky, šuplíky a jiné prostory, které jsem měl až dosud k dispozici. Tak nějak jsem si myslel, že to bude o to jednodušší a méně to bude bolet. Jak jsem tak balil, vybaloval a přebaloval jednotlivá zavazadla, abych je pak mohl zase komletně vyházet a začít od znovu, tak jsem si pouštěl music of my heart a bylo mi fakt dobře. Až do chvíle, než mi někdo zavolal, napsal zprávu a nebo dorazil do bytu. Stačil jeden pohled do té utrápené tváře a bylo mi jasné, že zmizet po anglicku není to nejlepší řešení.

A tak mám v Brně pořád ještě fůru věcí (včetně toho nejcennějšího, co mám, což jsou knížky Terryho Pratchetta - to je prostě srdeční záležitost), které netuším, kdy a kam si odvezu. Ale i když si odvezu úplně všechno, co jsem za těch několik let nashromáždil a dovezl, vím, že tím jsem v brně neskončil (a tak nějak doufám, že ani Brno neskončilo se mnou...).

Takže, děcka, hlavu vzhůru, úsměv na rty a no stress - já se vrátím a se mnou...se mnou přijde zase ten vystrašený čecháček, ze kterého si budete zase dělat legraci a dobírat si ho, učit ho mluvit pořádně a nezpívat, vysvětlovat mu, co to znamená "sraz na nádru" a nebo "na čáře"...

Jo, to byly časy!

Ožratý spací pytel

Cítím se zbitě, jak ráno po příjemném večeru s ještě příjemnější společností v podobě přátel a několika lahví lahodného moku. Cítím se vyprázdněn od všech těkavých pocitů naivního dětského štěstí a cítím se pln vášně a chuti do života. Cítím, že přichází konec, který přináší nový začátek, na nějž se těším - moc se těším. Cítím se unavený světem i sám sebou a cítím své nohy, které po celém dni jsou cítit až až. Odhazuji břímě neupřímnosti a otevírám dveře i okna svému pravému já. Sbalím si svých pár švestek v podobě hrnku, kompletní příborové sady pro jednu osobu, misky na čínskou instantní polévku značky mrlí (vlastně Mr. Lee) a krabičky na sušenky, co mi věčně někdo ujídal. Jmenovku si nostalgicky a sentimentálně strčím do batohu také - vzpomínky je občas potřeba oprášit a oživit jim lesk barev. A pak už jenom řeknu "ahoj" a bude po všem. Dveře se zaklapnou a paní Ivanu Milbachovou nebo Hanu Annu Vítovou budu potkávat někde jinde...jen ne v Brně.
Spát půjdu s hlavou mírně v oblacích a zároveň s nohama těžce na pevné zemi. Zdát se mi nebude nic, protože asi neusnu...ale to už k tomu patří. Zazpívám si o tom, že potřebuji MORE TIME a odpovědí mi bude KISSES AND CAKE. Prostě značka ideál. Sentiment do krabičky a arzenik nasypaný do bot, kapesník posmrkaný radostí a úsměv plný smutku, k tomu špetka naivního "brzy se ozvu a zajdem na kafe" a velké objetí plné zklamání a pocitu blaha. Ze srdce spadl kámen jak Texas (to je docela velký kámen..asi jako v Armageddonu) a na bedra si vyšplhal batoh plný citu, něhy, pochopení a barevného štěstí.

Hodně štěstí i vám, všem.

rád bych

rád bych teď slyšel - v jedné větě
- že je ti lépe, že jsi zdráv
vše aby bylo tak, jak v létě
aby ses smál mi na pozdrav
rád bych teď slyšel - jedním slovem
- bylo to krásné, vážně, dík
ale to bylo, teď raděj' sbohem
na cestu dám ti kapesník...

Řekni mi jeden rozumný důvod..!

Bylo mi smutno a byl jsem sám. Nikdo mě nechtěl a já někoho potřeboval. Po všech těch letech, kdy jsem musel někomu nadbíhat, stavět se na hlavu a odstrkovat ušima, než si mě vůbec někdo všiml, jsem chtěl něco víc, něco jiného, prostě změnu.

Neplánoval jsem to, nepřemýšlel jsem nad tím nikdy před tím, o to zajímavější a hezčí to bylo. Najednou si se mnou začal někdo psát. Někdo se o mě zajímal a nejen, že se ptal na spoustu věcí, ale také mi sám spoustu věcí ze svého života odtajnil. Bylo to celé oboustranné, upřímné a po dlouhé době i příjemné, pokecat si s někým o starostech každodenních, ale i životních, rodinných...S každou novou informací, která přišla, jsem se s tou osobou chtěl setkat osobně víc a víc. Naše rozhovory se začaly ubírat lehce jiným směrem, než na začátku, ale naše tempo, intenzita ani upřímnost se nevytratila. Na obzoru se rýsovalo nové dobrodružství, možnost poznat něco nového...

A asi jsem si myslel, že když udělám něco jinak, něž jak jsem to dělal do teď, něco se změní k lepšímu, všechno dopadne jinak. A tak jsem do toho šel. Až do posledního momentu jsem nevěděl, co se bude dít, jestli se vůbec bude něco dít. A ono se nakonec dělo. Byl to pro mě svým způsobem šok - ale ne z toho, co se to stalo. Spíše z toho, že se to stalo a že chci, aby se to stalo znovu. Otevřely se mi dveře do jiné dimenze, do jiného světa...to se hrozně těžko popisuje, ale dá se to směle přirovnat k prvnímu sexu - nemusí to být nijak úžasné a skvělé, ba dokonce to může bolet, ale stejně do toho jdeš znova, protože víš, že tě to posouvá dál, že ti to něco dává. On mi to dal a byl ochoten v tom dávání pokračovat...

Nevím, jestli je důležité rozumově něco zdůvodňovat, ale pokud to chceš...Pokud bych se na to celé podíval rozumem, nic z toho by se nestalo (jiné město, věkový rozdíl, společenské postavení,...). Někdy je ale potřeba rozum hodit za hlavu a poslouchat srdce. Což jsem udělal já a což mě těší, moc. Nemám žádnou perspektivu vztahu, nevídáme se pravidelně a netrávíme spolu moc času. Nikdo si nikoho ničím nekupuje - dáváme si sebe navzájem a nic víc od sebe neočekáváme.

Nebudeme mít společnou domácnost, společné koníčky či dokonce známé. Nikdy spolu nepojedeme na společnou dovolenou a nebudeme spolu mít děti. Neposloucháme stejnou muziku a životní styl se nám také značně liší. Dalo by se tedy říci, že protiklady se přitahují - na to já ale nevěřím. I přesto přese všechno mě to baví a dává mi to mnohem více pozitivního a příjemného, než o čem se může kdekomu zdát.

Jsem spokojený a nepotřebuji to mít rozumově odůvodněno. Dělám to z čirého citu k tomu člověku, dělám to pro něj a nic za to nechci...

Novoroční předsevzetí to není...to se jen chci líbit;-)

Abych to uvedl na pravou míru, začalo to dost nevině. Kamarád mi nabídl výhodně permanentku do fitness centra a já, jakožto naivní blbeček, jsem si tu permici koupil - na dva měsíce za 1250,-, no to je skoro zadarmo!

Už jsem se na ten kus papíru koukal více jak dva týdny, až jsem se konečně rozhoupal - vezmu po devíti měsících svou výbavu pro hezká těla a po práci si odskočím "zaposilovat" a napumpovat trošku ty svoje svaly (tohle slovo jsem chtěl také dát do uvozovek, ale široká veřejnost z řad medicínských pracovníků by se mi vysmála pro mou nevědomost, že kosti jsou obalené svalstvem...tak jim to nebudu vymlouvat). Plán je totiž takový, že se dám trošku do kupy, abych pak mohl působit přitažlivými silami na jednoho človíčka (ono to na něj stejně nefunguje, ale zkusit se má všechno). Takže když už jsem za to vysolil takový prachy, tak z toho prostě chci něco mít. Připravuji se na to systematicky už dlouho - omezil jsem značně přísun nezdravých cukrů (to jako že už tolik nežeru sušenky a tak), sladím medem (některé věci jsou neomedovaný prostě hnusný), jím více maso a vejce (bílkoviny) a také ovoce a zeleninu (no to nevím úplně přesně, k čemu je, protože Pepek Námořník se cpal jenom špenátem a vypadal moc dobře i bez nějakého ovoce).

Každopádně, abych to nezamluvil - šel jsem se do toho fotka zeptat, co jako s tím dárkovým poukazem na tu permici mám dělat. "No já vám tu udělám takovou kartičku a s tou si pak budete ty dva měsíce chodit. Tak se jděte převlíct a já vám to mezitím udělám..." Věř, že jsem nebyl vůbec rozhodnut, že skutečně cvičit půjdu. Nechtělo se mi, měl jsem za sebou ranní směnu v práci, večer před sebou... "No ale..." "Nám ty plastový kartičky došly, tak já si vás tu vyfotím tou kamerou, abyste pak mohl chodit jen tak. Koukněte se mi sem...děkuju." Ta slečna mi nedala vůbec šanci! Takže jsem si pak sbalil občanku, klíč se zámkem a šel jsem se pokorně převléci do cviček a trenýrek.

Suverénně jsem si to nakráčel k místnímu baru, objednal si L-Karnitin s příchutí pomeranče (půl litrová lahev za 50 korun - hlavně, že jsem ušetřil za permanentku...!) a pak jsem si to namířil k běžeckému pásu, abych se na začátek jen tak lehce rozehřál. Obecně bylo v posilovně hrozně málo lidí - slovy 5 včetně mě - ale mně přišlo, že jsou všichni někde poblíž a koukají, co budu dělat. Připadal jsem si jako bažant někde na vojně, který to od mazáků pěkně schytá, ale ještě přesně neví, kdy to přijde. No postavil jsem se na pás, dotykuji dotykový display a nic... Chci si jen nastavit svou váhu, jak dlouho chci běhat a tak, prostě normálka. Buším do toho asi tak minutu, až si všimnu na kraji nalepeného štítku, že na tomto přístroji lze využít pouze funkci speed start, což znamená, že si nastavíte leda tak tužku, krom rychlosti, jakou chcete, aby se vám ten pás pohyboval...tak jsem se pohyboval 20 minut průměrnou rychlostí 7,7 km/h a byl jsem teda dost spokojenej (i když jsem cca desetkrát myslel, že těch dvacet minut nedám a na místě umřu!).

No a co pak?! S kamarádkou jsme v dubnu dělali takové nějaké kolečko a vyzkoušeli jsme si snad všechno, co tam měli, ale dneska tam se mnou kamarádka nebyla. Tak jsem si šel protáhnout vnitřní, vnější, přední i zadní stranu stehen - což bylo podivné, protože jsem si vždycky myslel, že mám prostě stehna a hotovo! No pak jsem dělal, že posiluji bicepsy a tricepsy, což si myslím, že jsem předstíral dobře, protože mě teď ty ruce fakt bolí. A pak se to stalo - sedl jsem si na nějakou lavici, kde jsem chtěl dělat s tím válečkem psí kusy, ale nepodařilo se mi s ním pohnout do takové výchozí pozice, která by mi vyhovovala, aby bylo cvičení co nejefektivnější. Klečel jsem u toho, díval se zespodu i zeshora, ale nepřišel jsem na to, jak to mám naštelovat. Tak jsem si zase sbalil svůj ručníček, L-Karnitin a šel jsem o lavici dál. Sedl jsem si nastavil jsem si ji a dalších dvacet minut jsem na ní cvičil. Asi si řeknete, že na tom není nic zvláštního, jenže je potřeba vzít v úvahu fakt, že ta lavice byla úplně stejná, jako ta předešlá, jen o dva metry dál! Neptejte se mě, jak jsem to udělal, ale prostě se to stalo.

A pak už jsem byl až moc nebezpečně blízko ke stojanu s činkama. Byl tam jen jeden takovej boreček...dobře - bylo tam jen jedno nabušený hovado jak svině, co navíc sedělo tak nějak zády ke mně, tak jsem se nebál a šel si pro závaží. Sotva břinkla činka o druhou, už jsem viděl, jak se na mě upl pohled toho hovádka (já to nemyslím špatně, jen ho byl dost velkej kus...). Začaly se mi klepat kolena, pak kotníky, pak ruce v lokti, pak v zápěstí a pak mi ta činka přistála na noze. Oběma rukama jsem ji zase dopravil na stojan a rozhodl se, že pro dnešek už toho bylo zase dost. Podíval jsem se zoufale na zrcadlovou stěnu, před kterou byl ten stojan s činkami, a uviděl jsem to - jedno nabušený hovado vedle druhýho, cca 15 lidí, tak tři ženský, co na sobě měly víc svalů, než jsem já snědl za celej život (myšleno samozřejmě obrazně), a všichni, všichni se koukali na to zrcadlo taky - jenže oni nekoukali na zrcadlo, ale na mě!!!

To byla poslední kapka - šel jsem i znovu pustit běžecký pás, nastavil znovu 20 minut (na tomhle už to šlo) a zaposlouchal se do nahlas puštěné hudby. Tuc, tuc, tuc - akorát do rytmu mého běhu. Po deseti minutách jsem to vypl, byl jsem spokojenej, že jsem uběhl skoro dva kilometry, a šel jsem do sprchy. Nevím, jak dlouho jsem tam byl, ale bylo moc osvěžující - celé tělo mi tepalo, škubalo se a vůbec jsem byl celej nějakej teplej.

A jaké je rozuzlení? No takové, že se asi teda líbit budu, protože zítra tam jdu zase!