Husa, husa hloupá...

"Co plánuješ dneska večer?" "Ani nic, po práci rovnou domů..."
Tak je to ale vždycky - naplánuji si brzké ranní vstávání a potom se v posteli ještě hodinu převaluji z boku na bok a statečně přeřizuji budík po 5ti minutách; nebo půl hodiny před koncem pracovní doby někomu řeknu, že pádím rovnou domů, a deset minut poté to už není pravda. Třeba jako včera...

..."Ahoj Peťo, co se děje?" "Dobrý večer, pane. Co děláš, kde jsi...?" "V práci..." "Aha, no to nic, tak jo.." "No a za půl hodinky končím." "Máš potom něco v plánu?" "Ne, frčím rovnou domů a do postele." "A nechceš jít do divadla? V 19:40 sraz před Archou..." "No nejsem si zcela jist, že jsem vhodně oblečen do divadla, ale jo, proč ne. Budu tam." Zavařil jsem si to, pěkně jsem si to zavařil. Začal jsem vymýšlet, kdo z kolegů je se mnou v práci a kdo by mi mohl co půjčit. Vedle mě seděla šéfová, co mě přesvědčovala o tom, že mohu klidně jít v modré košili s krátkým rukávem, jež má na kapse vyšité firemní logo. Fakt jalový nápady! A kolega měl jen takovou černou mikinu s kapucí s nápisem Sepultura... No to také nešlo, to je jasné, že?!

Ve skříni jsem našel oblek, který se nepodařilo ještě nikomu udat, tak nám tu visí asi už půl roku. Kdybych měl jakékoliv jiné boty, hodil bych na sebe ten hacafrak a valil bych, ale nešlo to. Kalhoty mi byly malé v pase a sako je ideální v případě, že jej nemám zapnuté - mám velký pupek. A v tom huňatém svetru přeci nemohu nikam jít..Ježíši Kriste, proč mě trestáš?! Zoufalství se začalo stupňovat. Šéfová mě donutila oblíct se do toho, v čem jsem ráno přišel - oprané triko s dlouhým rukávem modro-šedivé barvy... "No a proč nemůžeš jít v tomhle, vždyť je to dobré. Ještě k tomu nějakou šálku na krk a budeš jak umělec..." Další jalovej nápad...jeden lepší než druhej.

Kancelář jsem opouštěl s vědomím, že vypadám jak polskej Žid... a valil jsem rovnou do nejbližšího obchodního centra. No větší hovadinu jsem také vymyslet nemohl. Všude milion lidí a nikde nic na mě!!! Zkusil jsme kombinaci trička s krátkým rukávem a pletené vesty...No to neklapne - ta vesta je o dvě čísla větší, než bych potřeboval! Další... No to také nepůjde... Sakra, už nemám čas - čapnu první košili velikosti "S" a pádím do kabinky. Dobrý, barevně k těm botám jde... K pokladně a pryč... "Vůbec mi to nebalte, já si ji hned obleču na sebe..," trošku jsem prodavačku vykolejil, ale neprotestovala. Protestovat začala, když jsem se jí začal svlékat před pokladním pultem. Odlifrovala mě zpět do zkušebních kabinek, kde jsem dokončil přeměnu z polského Žida na zmuchlaného frajera a mohl jsem vyrazit směr divadlo. V ruce zmuchlaný nátělník, který se mi nikam do kapsy nevešel...skončil v první popelnici, co jsem cestou potkal.

Divadelní představení bylo absolutně perfektní - Maestro a Markétka v nastudování Husy na provázku. Šel bych klidně hnedle zas. Ale potvrdilo se mi, že frajeřina zebe, studí...no byla mi prostě kosa!;-)

Svět se točí...my s ním...jen občas je jeden z nás v tom točení se o trošku rychlejší

Zatočila se mi hlava a probral jsem se na zemi někde mezi barem a šachovým stolkem. Nebylo to způsobeno přemírou alkoholu v žíle ani pocitem blaha z nečekaného přívalu citu. Vlastně za to mohla jedna facka. Jediná facka, co mě spražila i zchladila zároveň. Přišla nečekaně a navíc - pokud někdo měl dát někomu facku, aby se probral, byl jsem to já!!!
Bylo mi špatně tak, že jsem se nemohl skoro ani hýbat...psychicky jsem chtěl skákat přes kaluže, ale fyzicky nešlo ani zavázat si tkaničku u boty. To málo stačilo, aby se z obsahu zpráv mého mobilu stalo veřejné tajemství. A to jsem neunesl. I když se ukázalo, že mám důvod zpytovat svědomí a stydět se (při pohledu z určitého pohledu). Přesto se mi má chyba jevila mnohem menší, nežli jeho provinění se.
Bylo zbytečné vynakládat potom jakékoliv síly na cokoliv. Lze to nazývat "záchrannou akcí" či "slepováním střepů", ale výsledek je stejný - absolutní nula, prázdno, zklamání, pocit křivdy a zrady a jen sám bůh ví, čeho ještě. ale stalo se.
A jsem za to rád - pokud to nepřišlo teď, přišlo by to později. O chvilku. A i ta chvilka by mi mohla být osudná - nám oběma...
Tak si, Píďo, užívej všeho, co ti osud do cesty postaví a nabídne, protože co tě nezabije, to ti dodá sil do dalších dnů...