Cítím se zbitě, jak ráno po příjemném večeru s ještě příjemnější společností v podobě přátel a několika lahví lahodného moku. Cítím se vyprázdněn od všech těkavých pocitů naivního dětského štěstí a cítím se pln vášně a chuti do života. Cítím, že přichází konec, který přináší nový začátek, na nějž se těším - moc se těším. Cítím se unavený světem i sám sebou a cítím své nohy, které po celém dni jsou cítit až až. Odhazuji břímě neupřímnosti a otevírám dveře i okna svému pravému já. Sbalím si svých pár švestek v podobě hrnku, kompletní příborové sady pro jednu osobu, misky na čínskou instantní polévku značky mrlí (vlastně Mr. Lee) a krabičky na sušenky, co mi věčně někdo ujídal. Jmenovku si nostalgicky a sentimentálně strčím do batohu také - vzpomínky je občas potřeba oprášit a oživit jim lesk barev. A pak už jenom řeknu "ahoj" a bude po všem. Dveře se zaklapnou a paní Ivanu Milbachovou nebo Hanu Annu Vítovou budu potkávat někde jinde...jen ne v Brně.
Spát půjdu s hlavou mírně v oblacích a zároveň s nohama těžce na pevné zemi. Zdát se mi nebude nic, protože asi neusnu...ale to už k tomu patří. Zazpívám si o tom, že potřebuji MORE TIME a odpovědí mi bude KISSES AND CAKE. Prostě značka ideál. Sentiment do krabičky a arzenik nasypaný do bot, kapesník posmrkaný radostí a úsměv plný smutku, k tomu špetka naivního "brzy se ozvu a zajdem na kafe" a velké objetí plné zklamání a pocitu blaha. Ze srdce spadl kámen jak Texas (to je docela velký kámen..asi jako v Armageddonu) a na bedra si vyšplhal batoh plný citu, něhy, pochopení a barevného štěstí.
Hodně štěstí i vám, všem.
