Takový můj běžný den...

"Slunce je zlatou skobou na obloze přibitý,..." slyším svou budíčkovskou melodii a otevírám zraky pln očekávání, jaký první oční vjem mi dnešek nastražil. Kupodivu to je dnes tma a umělé bojácné světlo pouliční lampy. Je chladno - tento pocit mám ale pokaždé, když odkryji deku (tu pomyslnou bránu, jež zadržovala teplo lidského těla celou noc...) a nohy nechám spustit z postele, aby se mohly prvně dotknout koberce z dob hluboké totality (silon mám rád - výborně po něm klouže vysavač a ty spáleniny na loktech a kolenou jsou takové pěkné vzpomínky na doby bezstarostného mládí).

Nesmělé krůčky s letmý pohled do zrcadla (vskutku velice letmý!). Sprcha - dnes jsem ji skutečně potřeboval... Poté dlouhý mlžný pohled do zrcadla - teď vypadám i k světu. Následné zmatené pobíhání po bytě a skládání vhodné kombinace svršků a doplňků (tím myslím boty, víc toho nehledejte;-)). Užívám si vědomí, že jsem v bytě sám a mohu se tak pohybovat naprosto bez omezení - pouštím oblíbenou hudbu a rozsvěcím světla tak, aby byl byt krásně prozářen teplým a umělým světlem. Vyrobím si svačinu a oběd do práce - snídat nebudu, nesnídám už léta a porušuji to jen pod nátlakem okolí. Už stačí jen sbalit noťas (jasně - mohl bych použít méně okoukané laptop, ale jelikož jsem ještě nelapl vrchol (=top), který jsem si vytyčil, nevidím jediného důvodu, proč směle nepoužít běžné "noťas"), navléci vyprané kdysi bílé tkaničky do bot (také kdysi bílých) a vyrazit na trolejbus.

Venku je skutečně chladno - lehce se třesu jako mladíček po prvním koitu... Schoulen do sebe jdu spěšným krokem vstříc černému ránu a při úhybném manévru před vlezlou větví jsem se zahleděl na nebe - do centra města je to 20 minut a já přesto hledím na temné nebe plačící milionem třpytících se slziček. Zakopl jsem o obrubník a kácím se k zemi - sakra! Svačina i oběd se mi v mističkách z plastu od šikovných kolegů ze Švédska úplně rozkydla - to mi nepomůže už ani přání dobré chuti. Ještě na okamžik se tedy zahledím na ranní nebe a s pocitem vesmírné (i nesmírné) nekonečnosti odjíždím autobusem (trolejbus se někde zapomněl) do kanceláře.
Ranní čaj a nerudní lidé - to už je takový rituál hned na počátku směny. Během několika desítek minut se nebe začíná modrat a vše nasvědčuje tomu, že je před námi opět další báječný den.


Tak klidně zakopněte o obrubník - hlavně že je kolem vás něco či někdo, co (kdo) vás dokáže z té země zvednout;-)

Ranní croissant

Na čele mě lehce polechtají paprsky ranního slunce a nosní receptory aktivuje vůně čerstvé kávy a croissantu s máslem. Sotva otevřu oči, vidím člověka mému srdci nejbližšího, jak se na mě usmívá. Skloní se nade mnou a políbí mne, jakoby to bylo poprvé – lehce, něžně, opatrně, abych se nerozplynul jako mlha těsně před svítáním. A já jedním pohybem udělám vedle sebe přesně tolik místa, kolik je nutné, abychom mohli ležet ještě minutku v objetí…


…a pak mě probudí psí kňourání. Vyhrabu se z postele, abych zjistil, co se děje – neděje se nic, jen se chce pes podívat, jak to vypadá u nás pokoji, aby si pak zase mohl lehnout na místo, kde jsem ho našel. Když už tedy stojím, vykonám nutnou potřebu a těším se, až si zase lehnu do postele a ještě hodinku dvě si budu užívat nic nedělání. Omyl – slyším uvítací melodii Windows, která se line celým bytem, což znamená, že si neužiji už ani minuty sladkého lenošení v posteli u nějakého filmu – nebude mi to okolím dovoleno. Rezignuji tedy na své plány a jdu snídat (kdo mě zná, ví, že nesnídám…minimálně hodinku po vylezení z postele nejsem schopen cokoliv sníst) – sotva se uvaří voda na čaj, už je v kuchyni další člověk a musí si dělat snídani přesně tam, kde mám připravený hrnek na svůj pickwick ranní čaj s citronem. Proběhne povinné rozespalé „ahoj“ a pak se uklízím zpět do útrob našeho pokoje. Seriál puštěný na počítači spolubydlícího běží tak nahlas, že i když mám sluchátka na uších, nemohu film sledovat, protože neslyším, co která postava říká. Volím tedy alternativu – pouštím hudbu do sluchátek (ta je hlasitější) a začínám psát tento článek.


Nejsme naštvaný, to ne. Ale vím, že bych normálně byl. Jenže teď vím, že se blýská na lepší časy a že mám na dohled změnu. Je velice pravděpodobné, že se mi mé vysněné ráno splní…brzy se splní.


Ať se splní i vám – i kdyby to bylo jen jednou jedinkrát;-)