neděle 26. dubna 2009

Otázka trendu - už jsem asi také in...

V poslední době se sice plní přední stránky všech předních českých deníků články o kolečkovém šílenství, které zasáhlo ČR - jakože se Češi pomátli a brázdí cestou necestou české luhy a háje na kolečkových bruslích. To mě ale zatím nezajímá - k tomu se dopracuji za pár let. Teď jsem se totiž teprve dostal do fáze "chodím do fitka".


Už dlouho jsem sliboval jedné kamarádce, že s ní zajdu do fitness centra - Markétka tam chodí často a pravidelně, takže mi bylo jasné, že síť jejích obětí, které s ní půjdou, aby tam nebyla sama, je plně obsazena a než se na mě dostane řada, tak už to bude vlastně naprosto zapomenutá záležitost...Jenže Markétka nezapomněla a připomněla se před pár dny. A jelikož jsem měl ten den takovou oblblou náladu, vesele jsem na to kývl...


Těsně před odjezdem z bytu jsem musel nechat Markétku zkontrolovat svou fitkovou výbavu - kecky, trenky, tričko a voda. Byl jsem pochválen, hlavně za tu vodu - že je jako důležité doplňovat tekutiny. Takže jsem se sešli ve smluvený čas na smluveném místě a šlo se na místo děje. Což mě uvedlo trošku do rozpaků - šli jsme totiž přímo do obrovské pobočky Erotic City! Naštěstí jsme těsně přede dveřmi zabočili na schodiště a vyšplhali se do vyšších pater budovy, kde jsem si připadal tak trošku jako v bordelu - aby nás tam pustili, museli jme si zazvonit, aby nám zabzučeli... Na recepci příjemná slečna. Markétka řekla:"Posilovna." Což mě tedy vůbec neuklidnilo. "Markét, já nemůžu do posilovny, podívej se na mě, co tam asi tak budu dělat?!" "Řekni taky posilovna a uvidíš, nech se překvapit." No dobře, řekl jsem si. "Taky posilovna..." A už nebylo cesty zpět!


Sešli jsme se raději hned u šaten, abych tam ještě někde nezabloudil. Prošli jsme kolem recepce a objevili se před velkým barem. Tam byla taková cedule na sloupu, co se jako ve fitku musí a co zase nesmí... Tak na příklad se tam nesmějí konzumovat vlastní nápoje, takže ještě že jsem si koupil litr a půl neperlivé vody za 12 korun! Byl jsem přinucen koupit si jakýsi L-Karnitin s příchutí (já měl červený pomeranč, ale mohl jsem si vybrat třeba jahodu, ananas, broskev, jablko, malinu,.. fakt hustý) za 32 korun půl litr. Navíc jsem chtěl slečně za to dát peníze, ale ona mi jen vytrhla klíč, co jsem dostal ke skřínce z ruky, kamsi ho vložila a pak mi ho zase s úsměvem na rtech podala - to už totiž věděla, že jsem tam prvně a těšila se, kolik legrace si užije, když mě teď bude dvě hodiny pozorovat!


Otočil jsem se uvědomil si, že ty dvě hodiny budou děsně dlouhý a budu během nich pěkně trpět. Bylo tam tolik cvičebních pomůcek a nástrojů, že jsem polovinu z nich nikdy neviděl ani na obrázku, natož abych věděl, jak se s nimi zachází! Měli tam ale také takové ty velké míče, což mě trošku uklidnilo, protože jsem měl slíbeno, že i s nimi si budeme hrát. A pak jsem odvrátil oči od přístrojů a zaměřil na osazenstvo fitness centra. Ty vole! Jedno nabušený hovado vedle druhýho!!! "Markét, jdu domů!!!" Sice tam těch lidí nebylo moc, ale nabušená hovada tam byla a to mi naprosto stačilo. Už když jsem srovnal jejich výstroj s tou mojí (bláhově jsem si myslel, že když sladím oblečení barvou a značkou, že zapadnu bez povšimnutí...jsem prostě naivní blbec!), bylo jasné, že jim stačil jeden pohled na mě a měli mě kompletně přečteného. Ke zvýšení sebevědomí nepřispělo ani to, když mi Markétka musela u každého přístroje vysvětlovat, jak si ho mám naštelovat, jak funguje a co konkrétně se na něm tedy bude procvičovat a protahovat. A pak mě ještě opravovala, že to dělám špatně...no fakt mazec!


Sáhl jsem si snad na každý stroj, co tam měli. Když jsme byli u takové jednoduché lavice, kde jsem v podstatě jen přitahoval nohy k tělu a kde ze mě teklo jak z vola, si Markétka šťastně povzdechla, že už jsem také zpocený - já byl ale orosený už v momentě, kdy jsme tam vešli! Potil jsem se úplně u všeho jak prase a posiloval jsem snad každou skupinu svalů na těle - sice špatně, ale posiloval...kdyby ne, tak mě teď nebolí celé tělo! Každopádně se musím pochválit, neboť jsem to přežil - ne zcela bez újmy, ale přežil. Půjdu tam určitě znovu, jednou, potřebuji totiž dělat alespoň něco, když celý den jen sedím na zadku v kanceláři. teď si ale dám tyčinku Snickers, stejně jako jsem to udělal hned po tom, co jsem z fitka vylezl - to mi totiž dodá energii do dalších podobných "IN" věcí. Třeba jako je spánek - ten je přeci v jednu hodinu ráno, kdy tohle píši, velice in...;-)

neděle 19. dubna 2009

Jedině offroadem...

Nedávno jsem četl jeden článek na blogu Lucky Váchové, který mě přivedl trošku k paralele na můj život. Lucčin článek se jmenuje "Po našich silnicích jedině offroadem..." a já bych ho přejmenoval na "(Nejen) po našich silnicích jedině offroadem...".
Poslední dobou jsou ty výkyvy, kdy jsem nahoře a nebo dole dosti razantně od sebe oddělené - úplně chybí ta cesta nahoru a nebo dolu. prostě jsem jen nahoře a nebo dole. Spíš dole...Vysvětlím...


Trošku jsem si zvrtal život "přerušením" studia, takže teď pracuji (vskutku doufám, že to je jen dočasně a na velice krátký čas). Práce mě ale nebaví. Nejde ani tak o práci jako takovou, ale o pracovní podmínky - když jste odkázaní na internetový systém, který nejede, jak má, je to vždycky trošku potíž. Tady je potíž v tom, že ten systém nejede pořádně trvale. K tomu se připočte ještě naprostá komunikační neschopnost mezi jednotlivými složkami společnosti a je zaděláno na pořádný malér. Nejhorší je, když zaměstnanec radí zákazníkovi, aby raději využil služeb konkurenční společnosti - což se sice ještě nestalo, ale chuť by byla (a důvod taky!). Každopádně v tomto případě je nutné mít buď hroší kůži a nebo přes to jet právě tím již zmiňovaným offroadem.


A pak je tu můj osobní (chcete li soukromý) život. Tam to jde také tak nějak od desíti k pěti. Ale nebojte - vím, kde to skřípe a proč, takže na tom pracuji;-). Každopádně bych toho offroada někdy potřeboval, abych se přes některé věci a situace dostal bez ztráty věnečku. Ano, v offroadu to se mnou trošku otřese vždycky, ale budu se i přes to cítit v bezpečí. Teď jsem spíš na visutém mostě, který se nebezpečně houpe a minimálně jedno ukotvovací lano je v plamenech. Máte v tom zmatek? Já taky, to mi věřte!


A pak prostě nastane chvilka, kdy se zastavím a mám možnost si vše v klidu zrekapitulovat a promyslet, jako třeba teď. Přijdu na to, že offroad je mi k ničemu, protože každý ten otřes ve mně zanechá nějakou stopu, a že pocit bezpečí je jen relativní a chvilková záležitost, což nic neřeší. Člověk míní a offroad mění...


To je prostě tak, když se malý a nezkušený Hobit po práci opije, spí tři hodinky a pak jde na patnácti hodinovou směnu do práce. Každopádně v tomto stavu ze sebe sypu ta největší moudra, takže ani dnes si nenechám ujít příležitost nějaké to filozofování do článku vměstnat:-). Takže ať už máte offroad a nebo cokoliv jiného, co alespoň trošku a na chvíli zmírní pocit slabosti, zranitelnosti, malosti či strachu, je to dobře. Ale pak se otřepte, zvedněte a podívejte se světu zpříma do očí - není zlý, ba naopak; čeká na vás s otevřenou náručí a těší se na to, že mu ještě ukážete, co ve vás je (klidně to můžete ukazovat každý den znovu a znovu - on vám neřekne ne ani dost!).


A ještě něco - funguje spolehlivě jedna věc, na všechno...s úsměvem jde všechno líp;-)!

sobota 11. dubna 2009

Hody, hody, doprovody. Já su malý zajíček, přišel jsem k vám podle vody, dejte mi pár vajíček...

Na Velikonoční pondělí jsem ráno v práci. V bytě bude jediná ženská a já ji tedy budu budit ve 4 ráno, abych si letos vykoledoval alespoň jedno malé malované vajíčko - ono po poledni totiž dostanu leda tak kýblem vody. Jenže - té mé spolubydlící se to vůbec, no ale vůbec nelíbí!


Nevím, jestli je to tím, že jsou prostě VELIKONOCE a nebo proč tedy, ale představa, že ji ve 4 ráno vzbudím hodovačkou a ještě nějakou veselou říkankou, ji velice děsí. Já se na Velikonoce těším každý rok (ono chlapům totiž moc příležitostí k radosti ten rok nenadělil, že tak si to všichni musíme pořádně užít, když máme možnost tu ženskou alespoň jednou do roka zákonně seřezat...;-)). Jen s přibývajícími léty mi uniká smysl...přijde mi, že se otec pletl s pomlázkou jen pro to, že jsem byl malý, tak abych měl nějaký zážitek (něco jako Mikuláš a čerti...). Teď je to samé hledání boha a já nevím čeho ještě. A to zase děsí mě!


Spolubydlící jsem vysvětlil, že to probuzení šokem s pomlázkou na jejím zadku a veršovánkou v mých ústech se to má stejně jako s tím jarem, které se jakoby šokem probudí během zimy... O to více energie v žilách pak ale lidem koluje v těle - stejně jako rostliny lépe natahují mízu do svých cévních svazků. Je to také bouřlivé a skokové. A to jsou přesně ta Velikonoce, které mám rád - je to takový velký třesk, který tělo prožívá každý rok a na který se podvědomě těšíme celou zimu.


Spolubydlící mé argumenty sice vyslechla, ale pak se mi v podstatě vysmála do obličeje. Že prý mám na všechno hned připravené nějaké vysvětlení a hezky vše okecám. To ale souvisí také s jarem - přes rok jsem spíše leklá ryba. Ale o to více si to jarní "rozmlouvání" užívám - ta huba se mi vážně nezastaví. Už se také těšíte, až mě potkáte? Ne?! To nevadí - já na vás totiž jo;-)

čtvrtek 9. dubna 2009

Just crazy...

Bavím se a přitom by se mohlo i zdát, že k tomu nemám naprosto žádný důvod. No vážně! Nevěříte, no to nevadí - podívejme se na to:

- venku je nádherně, sluníčko svítí a příjemně po dlouhé zimě hřeje, a já sedím v práci - neustále

- Johanka odjela (sice jen na pár dnů, ale odjela až do cizozemska, takže téměř nespím a jsem nervózní, aby se jí nic nestalo)

- Johanka odjela a tudíž tu jsem sám...

- spím v průměru 3 hodinky denně

- nemám peníze ani energii na cokoliv

- kamarádce včera ukradli peněženku (takže se ostražitě kolem sebe dívejte neustále a vše si chraňte)

- a bolí mě hlava;-).

Tak, a teď mi řekněte, z čeho asi tak můžu mít radost...!

Nevíte? To nevadí! Hlavně, že to fungýruje;-)