Na čele mě lehce polechtají paprsky ranního slunce a nosní receptory aktivuje vůně čerstvé kávy a croissantu s máslem. Sotva otevřu oči, vidím člověka mému srdci nejbližšího, jak se na mě usmívá. Skloní se nade mnou a políbí mne, jakoby to bylo poprvé – lehce, něžně, opatrně, abych se nerozplynul jako mlha těsně před svítáním. A já jedním pohybem udělám vedle sebe přesně tolik místa, kolik je nutné, abychom mohli ležet ještě minutku v objetí…
…a pak mě probudí psí kňourání. Vyhrabu se z postele, abych zjistil, co se děje – neděje se nic, jen se chce pes podívat, jak to vypadá u nás pokoji, aby si pak zase mohl lehnout na místo, kde jsem ho našel. Když už tedy stojím, vykonám nutnou potřebu a těším se, až si zase lehnu do postele a ještě hodinku dvě si budu užívat nic nedělání. Omyl – slyším uvítací melodii Windows, která se line celým bytem, což znamená, že si neužiji už ani minuty sladkého lenošení v posteli u nějakého filmu – nebude mi to okolím dovoleno. Rezignuji tedy na své plány a jdu snídat (kdo mě zná, ví, že nesnídám…minimálně hodinku po vylezení z postele nejsem schopen cokoliv sníst) – sotva se uvaří voda na čaj, už je v kuchyni další člověk a musí si dělat snídani přesně tam, kde mám připravený hrnek na svůj pickwick ranní čaj s citronem. Proběhne povinné rozespalé „ahoj“ a pak se uklízím zpět do útrob našeho pokoje. Seriál puštěný na počítači spolubydlícího běží tak nahlas, že i když mám sluchátka na uších, nemohu film sledovat, protože neslyším, co která postava říká. Volím tedy alternativu – pouštím hudbu do sluchátek (ta je hlasitější) a začínám psát tento článek.
Nejsme naštvaný, to ne. Ale vím, že bych normálně byl. Jenže teď vím, že se blýská na lepší časy a že mám na dohled změnu. Je velice pravděpodobné, že se mi mé vysněné ráno splní…brzy se splní.
Ať se splní i vám – i kdyby to bylo jen jednou jedinkrát;-)
