Myslel jsem si, že bude těžké, nechat někoho odejít ze života. Nemyslím tím nějakou eutanazii nebo tak něco. Myslím tím citové odpoutání se od někoho, od koho se vlastně odpoutat vůbec nechcete.
Dlouho jsem si říkal, že to jde mimo mě, že v tom nejsem až po uši...a pak mi hodně rychle došlo, že v tom jsem až po šošolku hlavy. A bylo to moc hezké zjištění. Užíval jsem si každé chvilky a s každou užívací chvilkou jsem slevoval ze svých požadavků. Člověk míní, život mění. Jenže mě to nedocházelo. Kdosi toto mé chování označil za sebemrskačství, protože jsem vyhledával společnost "mého osudu" stůj co stůj na úkor spravedlivého a vydatného spánku, na úkor financím, na úkor přátel, na úkor sebe. Prý...
A po nějaké době přišla jakási pauza. Nikdo mě před ní nevaroval, nedal žádné echo. Bylo to jak tabletka šumivého supradinu, která šumí ze všech sil, probublává vodu ve sklenici a pak najednou zhasne v nejlepším. A vy chcete vhodit do sklenice další tabletu, ale víte, že pak ta chuť nebude ta pravá, ta lehce kyselá a vlastně na patře jemně sladká. Ze zdravé vody by pak byla voda hořká, skoro až mrtvá. Nedocházelo mi to. Házel jsem do sklenice jednu tabletu za druhou, ale šumět nezačala ani jediná. A já se nevzdával. Koupil jsem si jiný léčivý přípravek a zkoušel znovu stejnou taktiku. A kupodivu...nic! Žádná reakce, kterou jsem chtěl vidět, slyšet, cítit. Měl jsem alespoň možnost sáhnout si. Čímž mé naděje zaplanuly a jel jsem zase od začátku v domnění, že mám znovu sklenici s čistou vodou.
Jsem asi typickej chlap, který náznaky nepochopí. A nebo to ani nebyly náznaky, protože druhá strana nevěděla, že mezi námi ještě něco je. Prostě to tak nějak vyšumělo samo od sebe a nebylo potřeba to říkat nahlas. Já to sice potřeboval, ale ještě štěstí, že mikrofon nebyl zapojen, aby hlasový projev mohl být reprodukován až k mým ušním bubínkům.
A pak jsem jel s kamarádkou busem a ona řekla něco, co mi otevřelo oči. Je tedy fakt, že to bylo tak nějak souhrou všeho, co se mi stalo za poslední týden, ale i tak ta cesta busem byla poslední kapkou, než pohár přetekl a rudé víno zanechalo na bílém ubruse jasnou a nesmazatelnou skvrnu životní cesty, té špatné životní cesty, po které jsem se vydal...
A pak jsme si to všechno řekli z očí do očí a já byl klidný, vyrovnaný a spokojený, že už je zase mezi námi jasno a že spolu dokážeme komunikovat i nadále. Užil jsem si překrásný večer s výborným přítelem, který mi scházel. Nechal jsem ho jít, ustřihl jsem nit citů, otevřel jsem branku do rozlehlé zahrady přátelství a jsem šťastný.
A přitom stačilo tak málo...;-)
