...a platí to vskutku na 100%.
Na letním táboře jsem byl prvně snad už v 5ti letech (i když první byl asi až ten v šesti - naši mě těsně před prázdninami šoupli do skautského oddílu, kam už nějaký ten pátek chodil můj bratr, ale kam se mně chodit tedy absolutně nechtělo!) a hned těch prvních čtrnáct dnů strávených uprostřed lesa bez televize a jiných výdobytků moderní civilizace ve mně zanechalo nesmazatelnou stopu. Poznamenalo mě to v dobrém smyslu slova v tom, že to byly krásné dva týdny, kdy na mě nikdo neřval kvůli nevyčištěným zubům, kvůli neposkládanému oblečení v batohu, kvůli neumytému ešusu...prostě pohoda.
Nakonec jsem z toho prvního skautského tábora ani nechtěl odjet a děsně se těšil na další rok, protože jsem věděl, že se zase pojede tábořit! Časem jsem objevoval nová kouzla a překvapení, která tábory skrývají. Člověk se dokáže postarat sám o sebe a zároveň i o druhé. Poskládá si životní hodnoty trošku jinak, než člověk, který strávil léto jen cpaním se dobrotami u babičky na chalupě...
Když se po letech náš oddíl rozpadl, myslel jsem, že to je tedy konečná i s tábory. Ale mílil jsem se. Naskytla se mi možnost začít jezdit na trošku jiné tábory (vlastně na tábory, kde je úplně všechno jiné, ale v první chvíli jsem nad tím nijak zvlášť nepřemýšlel) - a to se sokolíkama. Zkušenost do budoucna k nezaplacení a za těch pár let, co už jsem stačil protábořit s tělesnou jednotou, jsem se naučil o životě mnohé. Také jsem si vyzkoušel několik různých pozic či funkcí a asi by se mi při troše štěstí a trochy té píle povedlo zorganizovat a vést nějaký vlastní menší tábor (i když...:-D).
Ale po čase člověk prostě může zjistit, že ho ta košile, která mu po dlouhá léta dávalo jistotu, začala najednou tížit, svazovat a dusit. Někdy se ze zvyku stane jen setrvačnost - a všichni víme z dětství, že se jednou to autíčko na setrvačník přeci jen zastaví. To mé autíčko se asi zastavilo právě letos. Není to podle hesla "v nejlepším se má přestat" (to bych tím pádem už letos nikam nejel), ale prostě spíš o přirozeném vývoji života...změna je přeci život, ne?
Jsem zvědav, co a kdy ještě podlehne přirozenému běhu osudu;-)
Na letním táboře jsem byl prvně snad už v 5ti letech (i když první byl asi až ten v šesti - naši mě těsně před prázdninami šoupli do skautského oddílu, kam už nějaký ten pátek chodil můj bratr, ale kam se mně chodit tedy absolutně nechtělo!) a hned těch prvních čtrnáct dnů strávených uprostřed lesa bez televize a jiných výdobytků moderní civilizace ve mně zanechalo nesmazatelnou stopu. Poznamenalo mě to v dobrém smyslu slova v tom, že to byly krásné dva týdny, kdy na mě nikdo neřval kvůli nevyčištěným zubům, kvůli neposkládanému oblečení v batohu, kvůli neumytému ešusu...prostě pohoda.
Nakonec jsem z toho prvního skautského tábora ani nechtěl odjet a děsně se těšil na další rok, protože jsem věděl, že se zase pojede tábořit! Časem jsem objevoval nová kouzla a překvapení, která tábory skrývají. Člověk se dokáže postarat sám o sebe a zároveň i o druhé. Poskládá si životní hodnoty trošku jinak, než člověk, který strávil léto jen cpaním se dobrotami u babičky na chalupě...
Když se po letech náš oddíl rozpadl, myslel jsem, že to je tedy konečná i s tábory. Ale mílil jsem se. Naskytla se mi možnost začít jezdit na trošku jiné tábory (vlastně na tábory, kde je úplně všechno jiné, ale v první chvíli jsem nad tím nijak zvlášť nepřemýšlel) - a to se sokolíkama. Zkušenost do budoucna k nezaplacení a za těch pár let, co už jsem stačil protábořit s tělesnou jednotou, jsem se naučil o životě mnohé. Také jsem si vyzkoušel několik různých pozic či funkcí a asi by se mi při troše štěstí a trochy té píle povedlo zorganizovat a vést nějaký vlastní menší tábor (i když...:-D).
Ale po čase člověk prostě může zjistit, že ho ta košile, která mu po dlouhá léta dávalo jistotu, začala najednou tížit, svazovat a dusit. Někdy se ze zvyku stane jen setrvačnost - a všichni víme z dětství, že se jednou to autíčko na setrvačník přeci jen zastaví. To mé autíčko se asi zastavilo právě letos. Není to podle hesla "v nejlepším se má přestat" (to bych tím pádem už letos nikam nejel), ale prostě spíš o přirozeném vývoji života...změna je přeci život, ne?
Jsem zvědav, co a kdy ještě podlehne přirozenému běhu osudu;-)
Žádné komentáře:
Okomentovat