Když jsem byl malý, moc obchodů, kde se nakupovalo s vozíky nebylo. Navíc jen některé vozíky byly vybaveny sedačkou pro děti...A tak jsem prožil dětství bez veselých projížděk po supermarketu nahoře na vozíku. Ale veselých i méně veselých historek na toto téma jsem slyšel nepočítaně. Ale vážně jen slyšel.
V dnešní době se snaží super, hyper a jiné markety nalákat mezi regály celé rodiny i s malými dětmi. Slouží jim k tomu úžasné vozíky třeba ve tvaru malého autíčka, do kterého si dítě sedne a celou dobu nákupu může vesele řídit po celém obchodě. Problém ale nastane v momentě, kdy je nutno auto zaparkovat u kasy a pokračovat dál po svých. Respektive dnes to byl pro jednoho chlapečka problém, velký!
Při vypravování historek o hysterických dětech, které si lehly na zem a kopaly nožičkama kolem sebe, jsem se vždy smál, až jsem se za břicho popadal. Ono s odstupem to přijde vtipné asi každému. Dnes jsem se ale pokusil vžít do role rodiče, kterému něco takového vyvede vlastní dítko. Paní u pokladny vyndala synka z vozíku-autíčka a vysvětlila mu, že autíčko tu musí zaparkovat a nákup donést do auta pěšky. Dítě vše odkývalo a pak začalo kopat do všeho, co bylo poblíž - do matky, do autíčka, do stojanu se sušenkami, do nákupního košíku paní stojící vedle... ten spratek byl jak utržený ze řetězu a lidé okolo se jen usmívali (co také jiného mohli dělat, že?!). Jenže matce úsměv ze rtů zmizel, velice rychle zmizel. A když už pohár trpělivosti přetekl, chytla matka dítko za ruku a pěkně mu nabančila. Ono okřídlené pětadvacet na holou by v tomto případě asi pomohlo stejně málo, jako třikrát přes gatě - výsledek byl totiž absolutně nulový, respektive výsledek byl obrovský, ale evidentně se situace vyvíjela úplně opačným směrem, než rodič zamýšlel. Parchant totiž začal vřískat ještě víc, vydávat nesrozumitelné pazvuky a třepat krom nožiček i ručička - to vše vleže na podlaze! No co už - zoufalá paní zaplatila nákup, všem přítomným se omluvila a pak nákup i s děckem odtáhla kamsi mimo dosah očí i uší nás čumilů.
Když jsem to vyprávěl kamarádům, smáli se všichni do jednoho...a já taky! Už se totiž nemůžu dočkat, až mi takovou scénku předvede vlastní potomek - to mi totiž asi úsměv ztuhne hodně rychle! Tak proč se nesmát alespoň do té doby?!;-)
3 komentáře:
Nazdárek chlape, po přečtení Tvé historky jsem se taky pěkně pousmála a tak trochu mě zamrazilo při představě, že mě tohle a další spousta dětských adrenalinových zážitků, jistojistě jednou čeká...ale měli bychom mít máslo na hlavě..nevím jak ty, ale já zcela v jasných barvách vybajuju zážitek z jednoho tábora..myslím na Stěžově to bylo ;) představ si, že tam s námi byl jeden tehdy asi šestiletý klučina, který při buzení na hlídku hystericky vřískal, kopal nohama, mlátil rukama, podotýkám to vše na břiše a rodiče nezmohli zhola nic a my čumilové? Jasně, že jsme jen přihlíželi a potutelně se usmívali..no kdybys v tom našel nějakou podobnost, tak je čistě náhodná ;)
Tak co, ještě se usmíváš :)
Šárka(Šiky)
Šiky,
musím přiznat, že jsem se nesmál už od začátku tvého komentáře - tušil jsem, kam to směřuje;-). Sice si to nepamatuji, ale je to velice pravděpodobné - jednak nemám svou přezdívku jen tak náhodou a druhak se mi na nějaký skautský tábor absolutně nechtělo (naši mě na Řimbabu šoupli někdy na konci května a v červenci už se jelo na tábor!!!). Ale ještě že se tak stalo - však by pak nebylo na co vzpomínat a čemu se dnes smát:-D
..chápu stav agonie si lidé většinou nepamatují..
Okomentovat