Čím méně času zbývalo do mého přesunutí se do Prahy, tím více času jsem strávil rozmýšlením a vymýšlením, jak se co nejekonomičtěji sbalit a uvolnit tak co nejrychleji poličky, šuplíky a jiné prostory, které jsem měl až dosud k dispozici. Tak nějak jsem si myslel, že to bude o to jednodušší a méně to bude bolet. Jak jsem tak balil, vybaloval a přebaloval jednotlivá zavazadla, abych je pak mohl zase komletně vyházet a začít od znovu, tak jsem si pouštěl music of my heart a bylo mi fakt dobře. Až do chvíle, než mi někdo zavolal, napsal zprávu a nebo dorazil do bytu. Stačil jeden pohled do té utrápené tváře a bylo mi jasné, že zmizet po anglicku není to nejlepší řešení.
A tak mám v Brně pořád ještě fůru věcí (včetně toho nejcennějšího, co mám, což jsou knížky Terryho Pratchetta - to je prostě srdeční záležitost), které netuším, kdy a kam si odvezu. Ale i když si odvezu úplně všechno, co jsem za těch několik let nashromáždil a dovezl, vím, že tím jsem v brně neskončil (a tak nějak doufám, že ani Brno neskončilo se mnou...).
Takže, děcka, hlavu vzhůru, úsměv na rty a no stress - já se vrátím a se mnou...se mnou přijde zase ten vystrašený čecháček, ze kterého si budete zase dělat legraci a dobírat si ho, učit ho mluvit pořádně a nezpívat, vysvětlovat mu, co to znamená "sraz na nádru" a nebo "na čáře"...
Jo, to byly časy!
Žádné komentáře:
Okomentovat