Řekni mi jeden rozumný důvod..!

Bylo mi smutno a byl jsem sám. Nikdo mě nechtěl a já někoho potřeboval. Po všech těch letech, kdy jsem musel někomu nadbíhat, stavět se na hlavu a odstrkovat ušima, než si mě vůbec někdo všiml, jsem chtěl něco víc, něco jiného, prostě změnu.

Neplánoval jsem to, nepřemýšlel jsem nad tím nikdy před tím, o to zajímavější a hezčí to bylo. Najednou si se mnou začal někdo psát. Někdo se o mě zajímal a nejen, že se ptal na spoustu věcí, ale také mi sám spoustu věcí ze svého života odtajnil. Bylo to celé oboustranné, upřímné a po dlouhé době i příjemné, pokecat si s někým o starostech každodenních, ale i životních, rodinných...S každou novou informací, která přišla, jsem se s tou osobou chtěl setkat osobně víc a víc. Naše rozhovory se začaly ubírat lehce jiným směrem, než na začátku, ale naše tempo, intenzita ani upřímnost se nevytratila. Na obzoru se rýsovalo nové dobrodružství, možnost poznat něco nového...

A asi jsem si myslel, že když udělám něco jinak, něž jak jsem to dělal do teď, něco se změní k lepšímu, všechno dopadne jinak. A tak jsem do toho šel. Až do posledního momentu jsem nevěděl, co se bude dít, jestli se vůbec bude něco dít. A ono se nakonec dělo. Byl to pro mě svým způsobem šok - ale ne z toho, co se to stalo. Spíše z toho, že se to stalo a že chci, aby se to stalo znovu. Otevřely se mi dveře do jiné dimenze, do jiného světa...to se hrozně těžko popisuje, ale dá se to směle přirovnat k prvnímu sexu - nemusí to být nijak úžasné a skvělé, ba dokonce to může bolet, ale stejně do toho jdeš znova, protože víš, že tě to posouvá dál, že ti to něco dává. On mi to dal a byl ochoten v tom dávání pokračovat...

Nevím, jestli je důležité rozumově něco zdůvodňovat, ale pokud to chceš...Pokud bych se na to celé podíval rozumem, nic z toho by se nestalo (jiné město, věkový rozdíl, společenské postavení,...). Někdy je ale potřeba rozum hodit za hlavu a poslouchat srdce. Což jsem udělal já a což mě těší, moc. Nemám žádnou perspektivu vztahu, nevídáme se pravidelně a netrávíme spolu moc času. Nikdo si nikoho ničím nekupuje - dáváme si sebe navzájem a nic víc od sebe neočekáváme.

Nebudeme mít společnou domácnost, společné koníčky či dokonce známé. Nikdy spolu nepojedeme na společnou dovolenou a nebudeme spolu mít děti. Neposloucháme stejnou muziku a životní styl se nám také značně liší. Dalo by se tedy říci, že protiklady se přitahují - na to já ale nevěřím. I přesto přese všechno mě to baví a dává mi to mnohem více pozitivního a příjemného, než o čem se může kdekomu zdát.

Jsem spokojený a nepotřebuji to mít rozumově odůvodněno. Dělám to z čirého citu k tomu člověku, dělám to pro něj a nic za to nechci...